Spisovatelé

Magrisova nová sbírka esejů Utopie a rozčarování. Příběhy, naděje a iluze moderny čtenáře konfrontuje se širokým spektrem literárních a kulturních problémů: autor se pouští do analýzy Platonova zavržení básníků, konfliktu Sofoklovy Antigony mezi lidským a božským zákonem, komentuje zjevení Jana a zabývá se problémem svobodné vůle.

Jeden český recenzent napsal o knize italského vědce, germanisty, esejisty a prozaika, která vyšla po třiceti letech v českém překladu, že je to kniha skvostná. A měl pravdu. O to víc fascinující je fakt, že Magris napsal Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře mezi svým dvacátým a třiadvacátým rokem (1959-1962) jako diplomovou práci.

Od samého začátku jsme zataženi do víru vyprávění, slova se na nás valí velikou rychlostí, bezprostředně, se silným citovým nábojem. Právě city jsou základním stavebním kamenem celé povídky.

Mottem nejnověji v češtině vydané eseje italského germanisty a spisovatele Claudia Magrise je anekdota, v níž si dva Židé snad kdesi ve východní Evropě povídají o svých plánech do budoucnosti, přičemž jeden z nich nahlas přemýšlí o tom, že...

„Střed leží na východě“, říká německý historik a slavista Karl Schlögel v titulu svého eseje věnovaného vztahu německého národa k fenoménu „střední Evropy“ (Die Mitte liegt ostwärts, 1986). Podobné motto si mohl vytknout před text své knihy Daleko odkud: Joseph Roth a východožidovská tradice Claudio Magris.

Nosnou strukturou prvních Rothových románů, propojených tématem navrátilce, je stejně jako v Juden auf Wanderschaft odysea Žida putujícího na Západ. Gabriel Dan, navrátilec ze sibiřského zajetí, je syn ruských Židů; navrátilec Franz Tunda, nejtypičtější hrdina u raného Rotha, dohnaný k lhostejnému „útěku bez konce“ (jak praví název románu) ze Sibiře do západní Evropy, je syn rakouského majora a polské Židovky z Haliče...

Nejen z rozsahu lze soudit, že románem Poslepu (2005) chtěl C. Magris říci něco velkého a důležitého. Jak už to u velkých věcí bývá, forma sdělení není jednoduchá, naopak, leckoho může odradit. Čas tohoto románu je jak divoké zvíře ve výběhu dvou staletí, v němž se honí kdoví za čím, kouše se do ocasu, tu vyrazí vpřed, jindy skočí nazpátek...

Claudio Magris se zjevně rozhodl vytvořit portrét (či pomník?) evropské kultuře v její komplexnosti, a aby to bylo vůbec možné, musel opustit její pevninu a obrátit se k „sedmému kontinentu“ – moři. Moře umožňuje ztvárnit fascinaci a puzení evropských mužů, kteří již od mytických dob v dějinách vždy hleděli, směřovali a postupovali vpřed a dále, za další obzor.

Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat.

Magrisův útlý román Jiné moře je preludiem, jehož noty posléze mocněji a temněji zazní v románu Naslepo. Dostaneme se v něm sice na daleká a jiná moře, uvidíme jít hrdinu vstříc exotickým dobrodružstvím, ale tyto exkursy nejsou pravým těžištěm textu – tím je spíše hledání základních životních hodnot a toho, jak žít odlišně od ostatních, v minimalistické harmonii sám se sebou.

Claudio Magris na jedné z prvních stránek svého jedinečného esejistického románu, ve kterém staví do vzájemného protikladu Dunaj jako symbol nadnárodní a kosmopolitní středoevropské kultury a Rýn zosobňující „mytického strážce čistoty rodu“, píše: „Už od dob Hérakleitových představuje řeka v pravém smyslu otázku identity.“

Terstský spisovatel Claudio Magris považuje Prahu za své druhé rodné město. Jako čerstvý laureát Ceny Franze Kafky se podělil o své názory a dotkl se i některých významných témat, jimž se věnuje ve svém literárním bádání. Patří mezi ně například habsburský mýtus, pocit vykořenění, kultura diaspory a exilu, místa a krajiny jakožto základní prvky osobní identity.