Spisovatelé

Úspěšná novela maďarského autora se má stát podkladem pro další film Miloše formana.

Sándor Márai (1990-1989), maďarský prozaik, básník, novinář.

Další kniha teprve nedávno objeveného maďarského autora, jehož dílo Svíce dohořívají u nás již známe...

Do rukou se nám dostává další dílo Sándora Máraiho – román Noc před rozvodem. Komorní příběh se odehrává těsně před vypuknutím druhé světové války v Budapešti, resp. v Budíně během jednoho slunečného podzimního dne a noci. Soudce Kristóf Kőmíves má vést rozvodové řízení svého dávného spolužáka z gymnázia, lékaře Imreho Geinera a jeho choti Anny Fazekasové.

V prvním svazku Deníků, jenž vyšel poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.

Také pro Máraiho, odchovance, zaníceného propagátora a strážce evropské kultury, kultury Západu spočívající na anticko-křesťanských pilířích, je rozbití historických Uher jednak počátkem eroze celé evropské duchovní podstaty, v jeho očích jediné záruky žádoucího vývoje lidského rodu, jednak pak hrubým zneuctěním a popřením zásluh, které uherský stát na poli šíření a hájení tohoto kulturního odkazu získal.

„Žil jsem dosud čtyřicet tři let. A co jestli budu žít ještě jednou tolik roků? A dožiji se osmdesáti šesti? Budu pak vědět více? Budu pak šťastnější? Budou mé předpoklady o Bohu, o lidech, přírodě a nadpřirozených věcech určitější? To si nemyslím. K tomu, aby člověk nabyl zkušenosti, je zapotřebí času, ale za určitou hranicí poznání už čas zkušenost neprohlubuje. Budu prostě jen starší, nic víc, nic míň.“

Po několika letech vyšlo další dílo proslulého maďarského spisovatele Sándora Máraiho, v němž se zabývá nejen úpadkem měšťanského stavu po první světové válce, ale i obecnějšími tématy souvisejícími s životem v kapitalismu nebo se smrtí.

Deníky maďarského spisovatele Sándora Máraie (1900-1989) jsou monumentálním dílem, které zachycuje téměř půl století autorova vnitřního života.

V novele Svíce dohořívají z roku 1942 jako by autor koncentroval vše dobré a krásné, co kdy literatura Rakousko-Uherska evropské kultuře dala, a především vše, co lze říci o přátelství, stáří, lásce, vztahu k životu a ke světu.

Příběh o setkání dvou starců po jedenačtyřiceti letech se odehrává během jedné noci v jedné místnosti a jeho osu tvoří jakýsi monolog v rozhovoru, který se stal pro autora typickým. Hlavní protagonista příběhu rekapituluje přátelství obou hrdinů od zrodu až po jeho zvláštní konec a zároveň reflektuje samotu a čekání, které ho následovaly.

„Musíš odpovědět na dvě otázky,“ řekne generál a také se předkloní; říká to šeptem, důvěrně. „Na dvě otázky, které jsem zformuloval už dávno, v uplynulých desetiletích, když jsem tě očekával. Na dvě otázky, a odpovědět na ně můžeš pouze ty. Vidím, že si myslíš, že bych se rád dozvěděl, jestli se nemýlím, jestli jsi tehdy ráno na honu opravdu měl v úmyslu mě zabít? Nebyl to výmysl chorého mozku?

Herbář kronikáře zániku měšťanské epochy Sándora Máraiho je sbírka aforistických ponaučení, v nichž se lidová moudrost spojuje se stoickým náhledem na svět. Píše, jaké jsou dva druhy lenosti, jaký sport je nejhumanističtější, co říct na to, když vám někdo vyčítá lásku ke zvířatům, anebo proč je člověk víc nevypočitatelný než bouře.

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.