Spisovatelé

"Prosim vás, kdo je poslední?" "Asi já, ale za mnou je ještě nějaká pani v modrym plášti." "Takže já jsem za ní, jo?"

BORŠČ: Jmenuji se Alexandr Karetnikov. Jsem odsouzen podle paragrafů 51, 54, 112, 126, 128 Ekologického Kodexu ke dvaceti letům odnětí svobody. Přichází k němu Selátko-S-Křenem SELÁTKO: Jmenuji se Sergej Korolenko. Jsem starosta našeho oddělení...

Chrušcov Stalina, ležícího na obrovské rozestlané posteli, pomalu svlékal. V ložnici pana hraběte bylo světlo: zdi, potažené šeríkovou látkou, osvětlovala tři nástěnná svítidla, která nasvítila i velké portréty ve vyřezávaných pozlacených rámech...

Vladimir Sorokin: Fronta. Z ruského originálu Očereď, vydaného nakladatelstvím Sintaksis v Paříži 1985, přeložil Jakub Šedivý, předmluva Tomáš Glanc, ilustroval Petr Štefek, redakčně připravili Barbara Storchová a Libor Dvořák; Malá Skála, Praha 2003, 304 strany.

V překladu Fronty nejsou velké chyby či zkreslení, jsou v něm dokonce výborná místa, zajímavá řešení, nejzdařilejší jsou expresivní části, kdy jsou už někteří hrdinové namol.

Poslední novela Vladimira Sorokina (1955) Den opričníka (Děň opričnika) se stala jednou z neopominutelných událostí na ruské literární scéně právě uplynuvšího roku. Nejen pro otevřenost, s jakou zpracovává politické téma, ale také pro paradoxně zvolenou komickou polohu.

V moskevském nakladatelství Zacharov vyšly sebrané hry Vladimira Sorokina (1955). V knize Kapital (Kapitál) jsou pod názvem jediné nové hry tohoto sborníku představeny všechny dramatické texty autora napsané v průběhu osmdesátých a devadesátých let – veškerý kapitál dramatika Sorokina.

Na sklonku léta Vladimir Sorokin (1955) vydal pokračování nebo spíše doplněk ke svému románu Opričníkův den (Děň opričnika, 2006) – soubor povídek s názvem Kreml z cukru (Sacharnyj Kremľ, 2008).

Důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka, který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka.

Na ulici je mrazivo, ale slunce už se za mraky svezlo–zakutálelo. Nejvyšší čas se k Dílu vrátit. Teď mě čeká hvězdopád. A to je věc potřebná, státního významu.

V Moskvě už je večer. Cestou z Vnukova do města zapínám rozhlasy nepřátelské. Věrný medák nejdřív pro mě z éteru vyloví švédskou Paradigmu, našim ilegálním intelektuálům určenou.

Pro svůj obraz Ruska roku 2028 si Sorokin zvolil zcela nečekanou polohu, která jako by se snažila vyjít vstříc čtenáři unavenému z dnešní roztříštěné reality, čtenáři, kterému se znovu zachtělo slyšet velká heroická vyprávění pomalu zapomenuté minulosti.

Koncertná sieň v Kremli ma odjakživa privádzala do vytrženia. I keď som tu prvý raz pred dvadsiatimi šiestimi rokmi bol s nebohými rodičmi na Labuťom jazere, keď som cez prestávku jedol bliny s červeným kaviárom, keď som ockovým mobilom telefonoval z bufetu kamarátovi Paškovi, keď som cikal v priestrannom záchode, keď som sa díval na tajuplné baletky v snehobielych balerínkach, a veru i teraz, keď sa už mojich slúch dotkli prvé šediny.

Kniha Den Opričníka vyšla nedávno i ve slovenštině a slovenským nakladatelům se podařilo téměř nemožné – přivést jejího autora na Slovensko. A protože ze Slovenska je to do České republiky jenom kousek, zavítal Vladimir Sorokin i do Prahy.

Stává se snad nakonec z kultovního autora Vladimira Sorokina díky knize Den opričníka klasik současné ruské literatury? Zdá se, že nyní před sebou máme autora, který satiricky zpracoval důležité a výbušné téma, jakým je Putinovo Rusko.

Vladimir Michal ze slovenského nakladatelství a knihkupectví Artforum se na mě obrátil s otázkou, zda bych jim nepomohl pozvat Sorokina na literární festival do Žiliny. Bylo mi jasné, že Sorokin může zareagovat dvěma způsoby: buď pozvání odmítnout, nebo na ně vůbec neodpovědět. Sorokin obratem odpověděl, že rád přijede.

Vladimir Sorokin (1955) se díky svým posledním dílům stal bezmála klasikem současné ruské literatury. I proto není od věci připomenout si také raná díla tohoto autora, která svědčí o tom, že Sorokin konceptualista, představitel sovětského undergroundu 80. let není až tak vzdálen současnému Sorokinovi, jenž je populárním a uznávaným spisovatelem a nositelem řady literárních cen.

Poslední próza Vladimira Sorokina Metěl (Vánice, 2010) je nevelkou novelou, ve které autor podobně jako ve svých dvou předchozích knihách pečlivě konstruuje až hrozivě pravděpodobnou budoucnost Ruska...

Doktor si najednou přímo toužebně přál uniknout z tohohle sněhového nekonečna, z chladu, který ho na pokoji nenechával ani na okamžik, uniknout z téhle noci, připomínající zlý sen, aby na ni mohl navždy zapomenout...

Ústřední scénu novely Vánice – putování na saních zimní krajinou za stále tíživějších okolností – převzal Sorokin z klasické ruské literatury, zároveň ale částečně reprodukuje a napodobuje scenérie a principy, které vytvořil Franz Kafka.

Telurie Vladimíra Sorokina, jak uvádí sám autor, má být přímou odpovědí na Ecovu otázku: skončil, nebo naopak ještě nezačal (nový) středověk?

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plamenu z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plameni z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.