Spisovatelé

Dne 15. července zemřel v Barceloně ve věku 50 let současný chilský spisovatel Roberto Bolaño. Přestože šlo dle kritiky o jedno z velkých jmen současné latinskoamerické literatury, zůstává tento autor pro českého čtenáře zatím zcela neznámým pojmem.

Ale historii, ten skutečný příběh, znám jenom já. A je prostá a krutá a opravdová a měla by nás rozesmát, měla by nás k smrti rozesmát. Ale my umíme jenom brečet...

Roberto Bolaño (1953–2003) je sice místem narození Chilan, ale sám nějaké národnosti, státní příslušnosti nebo vlastenectví váhu nikdy nepřikládal, doma se cítil všude tam, kde se mluví španělsky.

Roberto Bolaño čtenáře na nevelkém rozsahu 122 stran noří do agonie monologu umírajícího chilského kněze Sebastiána Urrutiy Lacroixe. Agonie proto, že román je komponován tak, že se nevyhnutelně čte jedním dechem.

Nakladatelství Anagrama, které publikovalo témeř všechna stěžejní díla chilského básníka a prozaika Roberta Bolaña (1953-2003), právě vydalo další jeho dvě díla: knihu básní Neznámá univerzita (Universidad desconocida) a Tajemství zla (El secreto del mal), což je soubor krátkých, nedokončených próz.

Od smrti chilského spisovatele Roberta Bolaña (1953-2003) uplynuly už čtyři roky, ovšem zájem o jeho dílo každým rokem stoupá. Dokladem může být i skutečnost, že španělské nakladatelství Acantilado znovu vydalo spisovatelovo první a dosud nedostupné dílo Consejos de un discípulo de Morrison a un fanático de Joyce.

Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji.

Roberto Bolaño je místem narození Chilan, ale dobu zásadní pro své literární zrání prožil v Mexiku.

Na světě je tolik knih, které jste ještě nečetli, nicméně pokud se minete s vesmírem jménem Bolaño, vězte, že jste se mohli smát, zírat a plakat nad krásou slov jako už dlouho ne.

Každá postava tu líčí po svém setkání se záhadnými mladými básníky, kteří vydávání knih financují z prodeje marihuany a pátrají po již zcela zapomenuté poetce, která zmizela kdesi v poušti Sonora.

Věřme, že Divocí detektivové zaznamenají skutečný úspěch u českých čtenářů. Je to vskutku kniha strhující a zcela zaslouženě patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze španělsky psané literatury u nás přeloženo.

Divocí detektivové jsou kniha, která se dá číst mnoha způsoby.

Zatelefonoval jsem Maríe Fontové. Řekl jsem, že ji chci vidět. Zapřísahal jsem ji, že se musíme vidět.

Román Chilana Roberta Bolaña Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) vyvolal senzaci a napsáno o něm bylo tolik, že už je těžké přijít s něčím novým.

Staré italské přísloví praví, že když se překládá určitá kniha, stává se překladatel zrádcem. Vzhledem k nedávné prezentaci českého překladu románu Roberta Bolaña Divocí detektivové bych se rád pokusil o reflexi některých aspektů autorova literárního života a oné pomyslné zrady, vše v duchu Bolañova nezaměnitelného stylu.

Román 2666 chilského spisovatele Roberta Bolaña dosáhl ve světě takového věhlasu jako svého času Márquezových Sto roků samoty nebo Nebe, peklo, ráj Argentince Julia Cortázara. To se žádnému Latinoameričanovi nepodařilo už přes čtyřicet let.

Bolañův antiliterární přístup a rozsah díla umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek románu. O to větší je autorovo mistrovství, protože se zdá, že čím více Bolaño píše, tím je jeho román lepší.

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.

I v románu Třetí říše se setkáváme s typickým Bolañem: boření hranic mezi vyprávěcími styly, nulová tolerance vůči literatuře v tradičním smyslu, zvláštní směsice triviálních motivů s dokonalým vyprávěním, kvazidetektivní zápletka díla s tajemstvím, zarytá hra se čtenářem, který není s to dobře odhadnout autorský záměr.

Vzdialená hviezda je román dostatočne pútavý, číta sa ľahko ako exotické, trochu výstredné dobrodružstvo.