Experimentální povídky polské autorky Lidie Amejko jsou těžkým soustem i pro hravého čtenáře. A právě proto stojí za to si je přečíst.

Strhující román s detektivními prvky má za cíl nejen pobavit čtenáře, ale především je na základě jednání a myšlení hlavních postav pobídnout k uvažování o jeho poselství, kterým je kritika současné italské konzumní společnosti a celkový úpadek Itálie po stránce kulturní, sociální a ekonomické.

První Ammanitiho kniha, román Branchie (Žábry), vznikla kuriózně jako vedlejší produkt psaní diplomové práce (tu Ammaniti, na rozdíl od románu, nikdy nedokončil).

Sbírku šestnácti povídek lze brát i jako přehled Ammanitiho tvorby za posledních dvacet let, aniž by se však čtenáři vnucovalo hledisko autorova postupného tvůrčího vývoje. Setkáváme se v ní se všemi tématy, která autora proslavila v jeho románech, a s jeho živým, výstižným a až vulgárně přesným jazykem s břitkým smyslem pro humor, nezřídka černý.

Niccolò Ammaniti je často zmiňován jako jeden z největších talentů mezi současnými italskými spisovateli a všechny jeho knihy patří v Itálii mezi bestsellery.

V osudu Pietra a jeho rodiny jsou, jak je u Ammanitiho (snad s výjimkou románu Žábry) obvyklé, zachyceny některé sociální aspekty dnešní Itálie.

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

Sovětské paranormální výzkumy, kabaretní obludárium i bavorská tajná policie: to vše stylem nejbláznivějších filmů Davida Lynche propojují autoři komiksové trilogie Monstrkabaret Freda Brunolda.

První spolupráce patrně nejlepších českých komiksových scenáristů Vojtěcha Maška a Džiana Babana s nejoceňovanějším kreslířem posledních let Jiřím Grusem budila značná očekávání. Výsledné zklamání pak plyne spíše z těchto očekávání, než z toho, že by se dílo vyloženě nepovedlo.

Sbírka zhruba stovky nejzdařilejších textů, jež autor publikoval na serveru krajnicky.cz. Upoutá nejen vtipností, vytříbeným jazykem a stylem, ale i pozorností, s níž se věnuje některým aktuálním tématům naší doby.

Rozsáhlý kolážový román Antonína Bajaji (1942) Na krásné modré Dřevnici (Host) tvoří střídavé party několika literárních útvarů: fabulované povídkové příběhy se překlápějí do autentických vzpomínek...

Hrady hněvu jsou umístěny do Velké Británie (i když není explicitně jmenována) a odehrávají se zhruba v polovině 19. století, kdy Evropu po průmyslové revoluci zachvátila objevovací a vynalézací horečka.

U nás v Bohane to žije a umírá jako v tarantinovské gangsterce. Dystopický román je zasazen v roce 2054, ale hodně vypovídá o současném i minulém Irsku. A jeho unikátní mnohovrstevnatý jazyk má ke spisovnosti daleko jako z Galway do Londýna.

Kniha nekniha, o které byste se možná nikdy nedozvěděli a do smrti toho litovali.

Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

Vrcholně satirický pohled na peripetie boje za rasovou rovnost. Výsměch přehnané politické korektnosti. A zároveň brilantní analýza rasismu v současn‎ých Spojených státech. Takový je první americký vítěz Man Booker Prize.

Neprodejný debut, který nabízí pohled na město Sokolov, věčně zahalené v šedi, smogu a beznaději, z nichž není úniku. Do jaké míry mluví vypravěč o městě a nakolik líčí své vlastní vyhoření?

Stefano Benni se narodil 12. srpna 1947 v Boloni. Čtenáři ho znají především jako novináře, prozaika a básníka.

Čeští čtenáři, alespoň ti blažení, kteří jej objevili v záplavě knižní produkce připluvší obvyklými kulturními kanály, znají Stefana Benniho již z knih Časoskokan a Podivínsko

Je libo zákusek? Zajděte si do Baru Sport na slavný koláček Luisona, který již něco pamatuje a stal se skutečnou kultovní záležitostí. Je to tak slavný zákusek, že má 9. prosince dokonce i svůj svátek

Časoskokan, jedna z nejvíce vychvalovaných Benniho knih, je v jádru velmi smutnou, zároveň však také značně kritickou výpovědí o italské společnosti.

Milujete černý humor, sarkasmus a ironické komentáře? Orientujete se alespoň částečně v mezinárodní a hlavně italské politické situaci? Jestliže jste odpověděli na tyto otázky kladně, je pro vás kniha italského spisovatele Stefana Benniho

Dvanásť poviedok a Ján Med v skutočnosti znamená trinásť poviedok a jedna báseň. Jana Beňová svoju prózu doplnila poéziou Ivana Štrpku a nanovo, vlastne už po piaty raz ukázala, že jej témou je stále láska a prednosťou zmysel pre detail a iróniu.

Kdo se dostane na Hrad? Kandidátů je mnoho, ale vítězem může být jen jeden. Co ve volbách rozhoduje? Co o tom soudí analytici a komentátoři? Napadne nás Polsko? A máme napadnout Slovensko? A je Jan Novák tím nejlepším kandidátem?

„Tento román je fikcia. Akákoľvek podobnosť so skutočnosťou je náhodná.“ Peter Bilý pichá do hniezda, z ktorého pred časom sám vyletel, no alibisticky sa tvári – ja nič, ja muzikant. V rámci románového príbehu ponúka hru, v ktorej sa reálny autor stáva súčasťou deja, vystupujúci ako sprostredkovateľ životných osudov niekoho iného.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Třetí pokračování humoristické prózy o tragikomických zmatcích novopečeného majitele i vykutáleného personálu na zámku Kostka je věrnou kopií autorových předchozích dvou knih. A opět postrádá závěr a předjímá další knihu.