Pokračování fantasy detektivky ze současného Londýna se vydává do čtvrti Soho, plné jazzových barů. Aaronovitch dobře nastudoval místní reálie, opět chrlí zajímavé a neotřelé nápady, nicméně zápletka mu příliš nedrží pohromadě. I proto, že namísto dvou kolegů tentokrát vysávání jazzmanů vyšetřuje jen jeden příslušník paranormálního oddílu.

Čtvrté pokračování úspěšné série o nadpřirozených vraždách v Londýně je zatím nejslabší. Ukazuje se, že Aaronovitch patrně neumí napsat zajímavou zápletku a raději se zaměřuje na monology a dialogy hlavních hrdinů. Ale kdo kouzlu této městské fantasy propadl, bude spokojen.

V poutavě napsané městské fantasy prolíná britský autor londýnskou každodennost s nadpřirozenými prvky. Dva ústřední hrdinové, policisté z velmi specifického útvaru, jsou skvělými průvodci po světě, kde magie existuje a náležité orgány o ní vědí, ale nemluví.

Ve třetím díle u nás nečekaně úspěšné série městské fantasy ze současného Londýna se podíl fantastična rozšiřuje. A je to ku prospěchu věci, autor může rozehrát víc motivů hned ve třech nadpřirozených zločinech najednou.

Carl, kdysi špičkový kodaňský detektiv odstavený na vedlejší kolej, vyšetřuje spolu se svým exotickým asistentem Hafezem el-Assadem záhadné zmizení jedné političky, nad kterým už dánská policie dávno zavřela dveře.

Román současného angolského spisovatele o absurditě současné Angoly a vyrovnávání se s vlastní minulostí.

Záhadná, údajně bláznivá temperamentní žena touží rozdat svou lásku mužům, kteří se o ni ale vždy po krátké známosti přestanou zajímat. Protože pochází z dobré rodiny, při první příležitosti bude provdána. O mnoho let později se od její vnučky pomalu dozvídáme životní příběh s utajenými podrobnostmi. Přes mrazivé vyústění knížka příjemně překvapí, a to nejen dokonalým zachycením atmosféry hřejivého jihoitalského slunce.

Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil.

Hlavní dějová linie románu peruánského autora Daniela Alarcóna (Lima, 1977) se rozvíjí deset let po skončení kruté občanské války ve velkoměstě beze jména v nejmenovaném latinskoamerickém státě.

Třetí filmová adaptace díla Jaroslava Rudiše byla možná tou nejnadějnější. Ale film Štěpána Altrichtera vyvolává víc pochybností než potlesku.

V současnosti snad nejpopulárnější argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) se českému čtenáři představil již třemi romány.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

V úvodní kapitole s názvem Enter vstupuje vypravěč, vlk samotář, do Pekla, totiž do života v moderním státě Kosovo. Stejně jako všechny mladé státy prožívá i Kosovo to, co se v angličtině označuje jako nationbuilding. S odkazem na Dantovu Božskou komedii vnímá současný kosovský spisovatel Ag Apolloni tento stav jako peklo. Na jeho konci, v kapitole Exit, se sice nachází východ, nevede však do Ráje ani k pozitivní katarzi. Protože „Utrpení moudrých lidí skončí jen tehdy, až blbci podpálí svět.“

Dlouholetý pražský usedlík Louis Armand vytváří obraz Prahy, který tu ještě nebyl: temný nehostinný „domov“ vykořeněnců a bláznů, brázdících zimní ulice od hospody k hospodě, futuristicko-historické město, jež hlavní hrdina v narážce na Godardův film Alphaville přiléhavě nazývá Kafkaville.

Jako zjevení působí debut dvaasedmdesátileté básnířky Svatavy Aubrechtové. Suverénně a bez křečovitých experimentů nám předkládá ucelenou a usazenou sbírku poezie, jež by neměla uniknout pozornosti.

Román Acciaio (Ocel), prvotina mladé boloňské autorky Silvie Avallone (nar. 1984), v loňském roce zaznamenal v Itálii velký úspěch a byl dokonce nominován na Premio Strega.

Slavný spisovatel přestane psát a nový smysl života najde po jisté době v galerii plné portrétů nahých lidí. V nahotě aktů postupně objevuje pravdu, vidí portrétované zbavené všech masek, předsudků i mylných představ. Tak vypadá výchozí situace románu A. Baricca, známého italského autora, jenž rozhodně nemá nouzi o čtenáře, avšak není právě miláčkem literární kritiky.

U nás v Bohane to žije a umírá jako v tarantinovské gangsterce. Dystopický román je zasazen v roce 2054, ale hodně vypovídá o současném i minulém Irsku. A jeho unikátní mnohovrstevnatý jazyk má ke spisovnosti daleko jako z Galway do Londýna.

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Postoje ke kavárnám bývaly v minulosti různé: někteří umělci je líčili jako prostor pro sobce a povaleče, jiní jako zhmotnění ideálů moderní doby. Autorka nabízí přehled bohaté kulturní historie i současnosti pražských kaváren, přičemž propojení se soudobým vyostřeně politickým chápáním pojmu „pražská kavárna“ nechává hlavně na čtenáři.

V kůži hrdiny Di Benedettova románu Tišitel, trápeného všudypřítomným hlukem, by se nikdo ocitnout nechtěl. Je trýzněn každý den, ničen každou vteřinu, pronásledován v ulicích, týrán v každé místnosti. Strůjci svého neklidu přitom nemůže uniknout, natož ho polapit. Umí snad někdo zastavit hluk?

Neprodejný debut, který nabízí pohled na město Sokolov, věčně zahalené v šedi, smogu a beznaději, z nichž není úniku. Do jaké míry mluví vypravěč o městě a nakolik líčí své vlastní vyhoření?

Próza Jany Beňovej Plán odprevádzania (Café Hyena) prináša naliehavú správu o sebaprežívaní, prežívaní sveta a vo svete. Hovorí o Petržalke – zvláštnom mieste-nemieste, nevľúdnom gete, z ktorého nechce pochádzať nikto a predsa z neho pochádzajú všetci.

Jana Beňová sa svojou najnovšou knižkou Plán odprevádzania znova o čosi pevnejšie situovala do radu tých spisovateľov, ktorí – bez prisúdenia akéhokoľvek negatívneho podtónu – stále píšu jeden text.

Stanislav Beran zpracovává dramatické téma počínajícího konce protinacistické odbojové skupiny Tři králové a nesmyslného terorizování okolí pražským gangem pásků, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Přesto je jeho dílo spíš próza všedního dne než historický či válečný román. Pojítkem událostí je miniaturní příběh mladého spisovatele, který žije v Praze kolem roku 2000. V české literatuře se jedná již o třetí knihu s názvem Vyšehradští jezdci.

Z nové švédské antologie hororových povídek čtenáře příjemně zamrazí, byť pravděpodobně osloví spíše fanoušky žánru.

Z knihy mladé a mnohými oslavované jihoafrické autorky jako by trčela její původní profese komiksové a televizní scenáristky. Jde tu více o formu než o obsah, o okamžitý efekt spíše než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají.

Lom, silný, poměrně pozdní debut bratislavské rodačky Martiny Blažekové (nar. 1982), tvoří z větší části básně psané ve slovenštině. Autorčina rozkročenost mezi dvěma kulturami se sice jeví jako významná, ale spíše pro sféru autorčina života či literárního „provozu“ než pro její poetiku jako takovou.

Kolektivní monografie, která chápe krajinu jako kulturní konstrukt, nabízí pestrou směs příspěvků od etnologů, urbanistů i historiků. Dosti nevyrovnaných, což ale nemusí být nutně na škodu: téměř každý čtenář si v souboru najde kapitolu, která jej osloví.