Diskusi nad podobou školní výuky moderních dějin zaznamenal snad každý, kdo se o toto téma jen vzdáleně zajímá, jak je to ale s prezentací moderních dějin v budovách muzeí? Tři mladí historici se zamýšlejí nejen nad současnou situací, ale i nad dlouhou cestou, kterou muzejní expozice soudobých dějin za poslední tři desetiletí prošly – nebo také neprošly.

Skutečné i imaginární prolnutí životních příběhů dnešních teenagerů a židovských chlapců, kteří žili za druhé světové války, působivě ukazuje, s čím si doba nezadá: kamarádství a osobní statečnost platily tenkrát stejně jako nyní.

Ve svém nejnovějším románu se Jakuba Katalpa, podobně jako v tom předchozím – Němcích, vrací ke druhé světové válce, především holocaustu. Zde se děj však odehrává v průběhu několika desítek let a najdeme zde i další motivy a témata, které se u této autorky objevovaly již v předchozích dílech, kupříkladu rodičovství a silně prožívanou tělesnost. Nejvíce v románu vyniká právě originální pojetí tělesnosti a násilí, které je s ní spojené.

Židovský právník Fred Uhlman se ve své adoptivní ostrovní vlasti prosadil především jako malíř, ale v novele z roku 1971 projevil i spisovatelský talent. Působivý příběh ze školních škamen ukazuje, jak namáhavé může být udržet zdánlivě neotřesitelné přátelství a jak snadné je naopak podlehnout ve světě zbaveném tradičních jistot zjednodušujícím ideologiím.

Modlitba k městu, pobožná zvířata, skrytá mystika, postavy podobající se Kristu a přejímající jeho roli, to vše M. C. Putna nachází v tvorbě Karla Čapka. Vykládá ji v kontextu pozdějšího vývoje křesťanské teologie i s ohledem na to, v čem může být Čapkova „plachá zbožnost“ a jeho důraz na obecnější antropologické konstanty aktuální dnes.

Podobně jako nebyla po druhé světové válce potrestána většina zločinců podílejících se na zločinech proti lidskosti, nedočkali se ocenění svých zásluh ani všichni hrdinové, mnozí naopak upadli na dlouhá léta v zapomnění. Proč mezi ně patřil i organizátor odbojové sítě uvnitř koncentračního tábora Osvětim a proč jeho úsilí nebylo ve své době korunováno úspěchem, na to se snaží odpovědět ve své knize britský novinář, fascinovaný jedním lidským osudem na samé hranici uvěřitelnosti.

Redaktorka, publicistka a scenáristka Eva Střihavková tento rok debutovala novelou Vzácná návštěva. Kniha odkazuje ke Staré dámě od Friedricha Dürrenmatta a vypráví o životě několika obyčejných maloměšťáků, kteří nám jsou v mnohém velmi podobní. Možná až příliš podobní. A možná jsou až příliš obyčejní.

Za německé okupace představoval fotbal pro řadu Čechů jedinou možnost veřejného shromažďování. Je proto poněkud překvapivé, že tak významný společenský fenomén se podobné monografie dočkal až více než sedmdesát let po skončení války. Výsledek však bezesporu stojí zato.

Jeden z nemnoha česky dostupných litevských románů se obrací k pozapomenutému tématu těsně poválečného Pobaltí. Pojem „vlčí děti“ má do romantiky příběhů o Tarzanovi či Mauglím skutečně velmi daleko.

Román Král Szczepana Twardocha, jednoho z nejčtenějších polských spisovatelů současnosti, nás zavádí do židovského podsvětí předválečné Varšavy, kterým otřásá sílící nacismus a především mu vládne známý boxer Kmotr Kaplica. V ukázce z první poloviny knihy vypravěč vzpomíná na jednu ze stěžejních událostí celého románu – na vraždu jeho otce.

Američan Varian Fry umožnil svým osobním nasazením řadě předních intelektuálů opustit Evropu po porážce Francie v roce 1940. Jeho vzpomínky jsou výmluvné svědectví o odvaze, zbabělosti, prospěchářství i alibismu napříč státními hranicemi. A jako u jiných událostí v dějinách, ani zde nechybí výrazná česká stopa.

Příběh bytostně spjatý s Českými Budějovicemi se postupně spřádá ze tří linií zasazených do třicátých až čtyřicátých let, jednoho poválečného roku a současnosti. Trojici interpretů se podařilo zejména zachytit a prohloubit náladu jednotlivých období, která autor konkretizuje nejen skrze historické události, ale i volbou jazyka a hlediska vyprávění.

Román momentálně nejčtenějšího polského spisovatele přináší lákavý obraz meziválečné Varšavy, jíž otřásá sílící nacismus a terorizuje ji známý židovský boxer. V knize, která je žánrově rozkročena do několika stran, autor mísí prvky vysokého a pokleslého stylu. Tím z Krále dělá čtení pro náročné i víkendové čtenáře.

Vyprávění o soužití nežidovské pomocnice s obyvateli košer domácnosti přináší podobné sdělení jako sledovaný seriál Netflixu Unorthodox (Neortodoxní): při bližším pohledu do uzavřené komunity najdeme „lidi jako my“. Zatímco však seriál sleduje hrdinku na dramatickém útěku z ultraortodoxní židovské komunity v Brooklynu, autobiografická kniha belgické novinářky nabízí pohled do fungující moderně ortodoxní rodiny z Antverp, jejíž členové nemají zaječí úmysly a svůj způsob života pečlivě střeží.

Varšava, rok 1937. Doba vyhrocených politických bojů a sílících antisemitistických nálad – a vedle toho svět židovských gangsterů, hýření a nevázaného života. Twardoch v románu Král mistrně propojuje lákavá témata a klade filozofické otázky na pozadí akčních scén, které se mísí s meditativními zamyšleními. Jeho třicátá léta ukazují a zároveň demaskují romantizovaný život na hraně.

Ve svém raném románu, jehož vydání se bohužel nedočkal, se Siegfried Lenz zamýšlel nad otázkou, do jaké míry má voják slepě plnit rozkazy a kdy by měl následovat hlas svého svědomí i za cenu toho, že jeho rozhodnutí nejspíše nepochopí ani jeho nejbližší.

Bestseller německého novináře Takise Würgera, založený na skutečných událostech, balancuje na hraně mezi fikcí a realitou, jeho poselství pak na hraně mezi morálními hodnotami a bojem o přežití, mezi úsilím o spravedlnost a strachem z poznání pravdy.

Krizové momenty mohou jednotlivce i národy potkat náhle a neočekávaně. Dají se pro jejich řešení najít nějaké obecné rady? Podle polyhistora Diamonda ano. Kniha, kterou na toto téma sepsal, rozhodně stojí za přečtení.

Tak trochu horor, tak trochu terapie a tak trochu groteska: rakouský spisovatel Josef Winkler otevřeně a vztekle líčí nacismem prosáklou atmosféru poválečného Rakouska, konzervativní rodnou vesnici i vlastní přísnou rodinu a obžalovává svého bezcitného otce.

Příběh ženy, která prolomila hradbu rodinného mlčení a odhaluje minulost svého dědečka, ukazuje, že ne každý člověk je ochoten přijmout za své úsloví „Lepší v nevědomosti žíti než krutou pravdu poznati“.

Městečko Groß-Einland, které se propadá do jámy, ale jeho obyvatelé si to odmítají připustit, podle autorky představuje zmenšeninu Rakouska. Možná to nezní jako příliš originální metafora, ale chmurnou grotesku, založenou na rakouském sahání si do svědomí, si čtenář docela užije.

Lidé mají přirozenou tendenci škatulkovat ostatní na dobré a zlé. Co je ale zlo? Je člověk, který někoho zabije, zlý? A co někdo, kdo trpí neobvyklou sexuální deviací, nebo terorista, jenž spáchá atentát? Je zlý psychopat, který nepociťuje empatii a bez skrupulí využívá jiné lidi? Kniha mladé německo-kanadské psycholožky ukazuje, že koncept zla není vůbec tak jednoznačný, jak s ním s oblibou nakládáme, a spíš než o ostatních vypovídá leccos o nás samotných.

Evin sen, Víla, Objevitel světa Blurry, Cadyin život – tituly, které zní snad každému čtenáři deníku Anne Frankové povědomě. Teprve teď si však tyto Anniny literární pokusy může také přečíst v českém překladu a posoudit sám, zda mladičká adeptka literárního řemesla, která se posmrtně proslavila jako autorka světoznámého deníku, opravdu měla předpoklady splnit si sen a stát se (slavnou) spisovatelkou.

Díky světoznámému deníku se z Anne Frankové stala téměř obchodní značka. Bližší pohled na osudy Frankových i Annina deníku přináší i po více než sedmdesáti letech nejedno překvapení a vnáší nové odstíny do stereotypního vnímání ikonické postavy i jejího světového bestselleru.

Anne Franková si nepsala jen deník, ale do zvláštního sešitu i první literární pokusy. Několik příhod se stalo součástí Zadního domu, většina textů však vychází v českém překladu poprvé. Mnohé motivy nebo jen stručné narážky z deníku tu najdeme v rozpracovanější podobě, vzpomínky na život před odchodem do ilegality jsou tu podrobnější a barvitější. V ukázce si Anne domýšlí příběhy lidí, které vídá oknem.

Osud německojazyčných menšin ve střední a východní Evropě po skončení druhé světové války, vyhnaných a nuceně přesídlených do Německa, je dostatečně známý. Jak ale ukazuje „první východobelgický román“ z pera německojazyčného belgického autora, zůstat usídlen na stejném místě není vždy totéž jako udržet si domov.

Románová trilogie provází osobními příběhy čtyř žen a jejich nejbližších na pozadí dramatických dějin dvacátého století. První díl Dcer nové doby se odehrává od konce první světové války do poloviny století v Hamburku, městě, které dnes už v podobě, jak ji líčí román, neexistuje. I díky výborné znalosti místopisu, brilantně zachycené celospolečenské náladě a propracované psychologii nesklouzává sága k přílišné nostalgii ani zbytečné brutalitě. Druhý díl bestselleru u nás vyjde na jaře.

Čtyři studie současných filmových teoretiků se zabývají slavným, ale české veřejnosti dlouho nedostupným filmem Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949. Různé prvky snímku srovnávají například s Občanem Kanem.

Příběhy statečných odbojářů a partyzánů židovské národnosti působících v podstatě po celé okupované Evropě tvoří pestrou mozaiku, které však chybí pevnější rámec.

Jeden z finalistů letošní Německé knižní ceny zaujme nejen válečnou tematikou a zajímavostmi ze světa včel. Paralely s fungováním včelího společenství dávají příběhu o odvěké lidské touze o životě ve svobodě nový rozměr.