Vzestup populisty Trumpova typu autoři zasazují do celosvětového kontextu. Téma soumraku demokracie střídají příklady zemí, které se dokázaly nástupu totalitních ideologií ubránit. I když kniha přináší mnoho přesvědčivých analýz, praktická upotřebitelnost jejích rad je alespoň v našem geopolitickém prostoru někdy problematická.

Když v roce 1993 vyšla kniha Dvojčata (De tweeling) Tessy de Loo, zaznamenala okamžitě velký úspěch u čtenářů.

V roce 1993, kdy kniha vyšla, nebyl tento přístup stravitelný zdaleka pro každého...

Deset let po vydání knihy a pár let po úspěšné divadelní inscenaci přišel letos o Vánocích do nizozemských kin film Dvojčata.

V loňském roce se objevila v médiích zpráva, že „89letá Němka půjde za popírání holokaustu na čtrnáct měsíců do vězení“. Je možné, že i dnes, tedy v době, kdy se informace dají ověřit během pár minut, lze popírat existenci koncentračních táborů? Proč mají lidé potřebu popírat tu část minulosti, jež pro jednou změnila celý svět? A je Osvětim pro polské čtenáře stále příliš kontroverzní téma?

Další kniha teprve nedávno objeveného maďarského autora, jehož dílo Svíce dohořívají u nás již známe...

První svazek série o meziválečném superhrdinovi je sympatická pocta dobovým šestákovým příběhům, komiksovým, literárním i filmovým. Děj je patřičně překotný, padouchů houfy, včetně nezbytných nacistických agentů.

Významu kultury si byly vědomy všechny totalitní režimy a okupační úřady zřízené v protektorátu nebyly výjimkou. O metodách a cílech kulturní politiky podřízené válečnému úsilí i o reakci českých umělců a jejich publika pojednává obsáhlá práce mladého německého historika.

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

Zřejmě o žádné jiné osobnosti 20. století nebylo napsáno tolik knih jako o Adolfu Hitlerovi - k tomuto námětu se vrací i Harry Mulish v románu Sigfried z roku 2001.

V posledním čtvrtletí roku 2003 se na pultech knihkupectví objevila kniha významného nizozemského prozaika Harryho Mulische Siegfried.

Rozsahem malá knížečka Medailony, vydaná loni ve třetím, revidovaném vydání (poprvé vyšla v českém překladu už v roce 1950) patří mezi ty beletristické knihy, které se za holocaustem ohlížejí z bezprostřední časové perspektivy, v situaci, kdy se Evropy zmocňovala kolektivní amnézie.

Ve třetím díle doktora Proktora si vzal norský spisovatel Jo Nesbø na mušku režimy, tyrany a propagandu. Nikoho snad tudíž nepřekvapí, že se hlavní záporná postava jmenuje Jodolf Staler a je dokonalý hypnotizér.

Maďarskému pohledu na zvěrstva druhé světové války se již dostalo nejednoho literárního zpracování, z nichž hned několik je jich běžně dostupných i českému čtenáři. Stejně tak o postupech, které udržovaly v chodu nacistické pracovní a vyhlazovací tábory, není díky pečlivé německé evidenci těžké získat poměrně jasnou představu.

Kniha příběhů, které se staly nebo se mohly stát. Kniha o lidech, kteří si vstoupili nebo mohli vstoupit do života. Mozaika hrdinů i zrádců. Syrové vyprávění, které v učebnicích dějepisu nenajdete.

Po roce 1945 se svět kluků zdivočelých válkou stále ještě striktně dělí na hrdiny a nepřátele. Při svých dobrodružstvích na internátní škole v poděbradském zámku hoši zjistí, že hrdinství často leží jinde než na bitevním poli. Za skvělé spolupráce textu a obrazu v knize neokázale, zato půvabně ožívá česká historie.

Diskriminace, ponižování, perzekuce, vyhánění, vyvražďování – to jsou jen některé z důsledků postupu vládní moci proti části obyvatel, která se v některém z momentů 20. století ocitla v její nelibosti. A důvody? Národnostní původ, náboženství, politické přesvědčení, sexuální orientace nebo jednoduše „nežádoucí“ způsob života. Bolestivou kapitolu našich moderních dějin promýšlejí autoři ve třinácti studiích.

Co prožíval člověk, který byl po roce 1948 z politických důvodů zatčen? V jakém vězeňském společenství se ocitl a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj následné propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody, nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku?

Autor vypráví o osudech bonvivána a kabalisty, teologa i satanisty, jezuity i svobodného zednáře, který nakonec bídně zahynul v komunistickém vězení. Varuje přitom před ukvapenými soudy. Ale současně zřetelně ukazuje, že zahrávat si s jistými silami se nevyplácí.

Pozadí a příčiny různých krizových situací v našich dějinách byly daleko složitější, než nasvědčují mnohé jednoznačné výklady. Ty totiž často zdůrazňují bipolární charter událostí: modelují střet mezi „námi“ (kladnými) a „těmi druhými“ (zápornými). Historie ale ukazuje, že mechanismus společenských změn bývá mnohem komplikovanější.

Formy a specifika realizace mateřství v mezní sociální situaci. Takto by se dal jazykem vědy shrnout obsah románu Pavola Rankova Matky. Trochu krkolomné, ovšem výstižné označení však není nápadem nějakého exaktního badatele, natožpak neinvenčního recenzenta: je doslovně převzata z Rankovova textu v českém překladu Jany Faschingbauerové. Jedná se o název zamýšlené diplomové práce jedné z vedlejších postav, která pod tímto titulem zpracovává příběh hlavní hrdinky.

Román Pavla Rankova prichádza ako varovný prst v týchto nepokojných časoch. Už iba jeho samotný názov upozorňuje na deň, kedy sa začalo jedno z najtragickejších období ľudskej histórie.

První polovina roku 1945, kdy se druhá světová válka již neodvratně chýlila ke konci, byla jedním z nejdramatičtějších období celého konfliktu, situace na frontě i v zázemí se měnila každým dnem. A právě popis den po dni přináší nová práce známého autora literatury faktu.

Rudnicki svou originální metodou nechce jen exhibovat nebo bavit. Skrze ni pojmenovává dějinná traumata, z nichž některá máme s Poláky společná. Tohle není žádné čtení k vodě, žádná spotřební literatura, kterou lze po přečtení odložit a zapomenout; to v redakci Dauphinu při zařazení Rudnického do edice Pop zřejmě zavládla nemístná skromnost.

Tlumočnice sovětských důstojníků Jelena Rževská doputuje s Rudou armádou až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Odkrývá, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Autorčino živě podané očité svědectví o válečné každodennosti osvětluje dění takříkajíc z obou stran.

Vyprávění vystavěné okolo deníkových záznamů o vývoji dítěte v letech 1936–40 zachycuje starosti mladé paničky, jejího muže a jejich okolí. Starosti maloměšťáků se nám mohou zdát vzdálené, banální či nezajímavé, ale jen do chvíle, kdy autorka začne převracet svět svých postav naruby.

Kniha švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži (De fattiga i Łódź) líčí příjemně civilním, nesentimentálním stylem příběhy obyvatel ghetta. Vyprávění je výjimečné v tom, že se zabývá těmi, kteří nepřežili, a nikoliv těmi, kteří přežili, jak to v literatuře či filmu obvykle bývá.

Švédský spisovatel a novinář Steve Sem-Sandberg (1958) vydal v roce 2003 pozoruhodné beletristické bohemicum s názvem Ravensbrück. Hlavní postavou jeho příběhu jsou české kulturní dějiny první poloviny 20. století a úlohu jejich pomyslného svorníku tu má plnit osobnost Mileny Jesenské (1896-1944).

Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg napsal během svého několikaletého pobytu v Praze na přelomu tisíciletí sbírku esejů Prag (no exit) a román Ravensbrück pojednávající o české novinářce Mileně Jesenské, který nyní vydává nakladatelství Paseka. Navazuje tak na bestseller Chudí v Lodži, jehož české vydání Sem-Sandberg vloni představil na veletrhu Svět knihy. Oba tyto romány byly nominovány na prestižní Cenu Severské rady za literaturu.

Po veleúspěšném románu Chudí v Lodži (2011) přicházejí švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg (nar. 1958) a nakladatelství Paseka s neméně drásavou knihou Vyvolení (De utvalda). Obě díla čerpají svůj námět z druhé světové války. Zatímco Chudí v Lodži pojednávají o lodžském židovském ghettu, ve Vyvolených Sem-Sandberg zpracovává tematiku nacistického programu Euthanasie.