Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

Slovo gen se v poslední době stalo nedílnou součástí naší každodenní řeči, ale jen málokdo skutečně ví, co to gen je, v čem je historie jeho objevu zajímavá, jak se vyvíjelo jeho pojetí nebo kterak se geny vztahují k tomu, jací doopravdy jsme. Rozsáhlá publikace indicko-amerického onkologa a spisovatele tuto problematiku objasňuje vyčerpávajícím způsobem a přitom srozumitelně. Zaručeně tak osloví široké spektrum čtenáře, od naprostých laiků až po profesionální přírodovědce.

Zřejmě o žádné jiné osobnosti 20. století nebylo napsáno tolik knih jako o Adolfu Hitlerovi - k tomuto námětu se vrací i Harry Mulish v románu Sigfried z roku 2001.

V posledním čtvrtletí roku 2003 se na pultech knihkupectví objevila kniha významného nizozemského prozaika Harryho Mulische Siegfried.

Rozsahem malá knížečka Medailony, vydaná loni ve třetím, revidovaném vydání (poprvé vyšla v českém překladu už v roce 1950) patří mezi ty beletristické knihy, které se za holocaustem ohlížejí z bezprostřední časové perspektivy, v situaci, kdy se Evropy zmocňovala kolektivní amnézie.

Německý historik Sönke Neitzel vydal před čtyřmi lety v Berlíně obsáhlé protokoly z odposlechů německých štábních důstojníků v britském zajetí, které objevil v britském Národním archivu. Zajatci nevěděli, že jsou odposloucháváni...

Ve třetím díle doktora Proktora si vzal norský spisovatel Jo Nesbø na mušku režimy, tyrany a propagandu. Nikoho snad tudíž nepřekvapí, že se hlavní záporná postava jmenuje Jodolf Staler a je dokonalý hypnotizér.

Literatura věnovaná vězeňské a „lágrové“ tematice vychází a nachází své čtenáře i desetiletí potom, co tato zařízení – ať už vzniklá ve jménu kterékoli ideje a ať už kterékoli heslo viselo či visí nad jejich branami – slouží už jen jako muzea a památníky. Pod ironicky znějícím názvem Krásné dny mého mládí máme před sebou zredigované deníky, které si Ana Novac psala při pobytu v koncentračních táborech v Osvětimi a Plaszówě.

Maďarskému pohledu na zvěrstva druhé světové války se již dostalo nejednoho literárního zpracování, z nichž hned několik je jich běžně dostupných i českému čtenáři. Stejně tak o postupech, které udržovaly v chodu nacistické pracovní a vyhlazovací tábory, není díky pečlivé německé evidenci těžké získat poměrně jasnou představu.

Čtenáři možná nebude po několika prvních desítkách stránek ze zvracení bulimarektičky Anny v románu finské autorky Sofi Oksanen fyzicky nejlíp, přesto je ale kniha čtenářským zážitkem. Jedná se o román mnohovrstevnatý a ambivalentní, příběh o identitě a o nemoci dnešní doby, nabízející spoustu výkladů tak, jak to má u literatury s ambicemi stát se kanonizovanou být.

Finská spisovatelka Sofi Oksanen vtrhla do finské literatury románem Stalinovy krávy jako provokatérka hned s několika silnými tématy. Prvním z nich bylo velmi autentické a nepřikrášlené zobrazení pocitů ženy žijící léta ve vleku poruchy příjmu potravy. Samo o sobě dost silná káva. Ale možná ještě výbušnější bylo vylíčení „bratrských“ vztahů mezi Finy a Estonci jak za dob sovětského Estonska, tak i po získání samostatnosti v 90. letech.

Romány 1984 a Zvířecí farma, napsanými v posledních letech života, se George Orwell dostal do učebnic literatury jako autor antiutopií, v nichž sugestivně varuje před nástupem jakékoli formy totality...

Méně známá Orwellova kniha je románem ztracených iluzí...

Jméno George Orwella spojováno s protestem proti totalitě, který tento britský prozaik a esejista asi nejlépe vyjádřil ve dvou knihách: Zvířecí farmě a 1984...

Kniha příběhů, které se staly nebo se mohly stát. Kniha o lidech, kteří si vstoupili nebo mohli vstoupit do života. Mozaika hrdinů i zrádců. Syrové vyprávění, které v učebnicích dějepisu nenajdete.

Po roce 1945 se svět kluků zdivočelých válkou stále ještě striktně dělí na hrdiny a nepřátele. Při svých dobrodružstvích na internátní škole v poděbradském zámku hoši zjistí, že hrdinství často leží jinde než na bitevním poli. Za skvělé spolupráce textu a obrazu v knize neokázale, zato půvabně ožívá česká historie.

Diskriminace, ponižování, perzekuce, vyhánění, vyvražďování – to jsou jen některé z důsledků postupu vládní moci proti části obyvatel, která se v některém z momentů 20. století ocitla v její nelibosti. A důvody? Národnostní původ, náboženství, politické přesvědčení, sexuální orientace nebo jednoduše „nežádoucí“ způsob života. Bolestivou kapitolu našich moderních dějin promýšlejí autoři ve třinácti studiích.

Strhující román o životě Mariny Cvetajevové předkládá silný, dramatický příběh člověka semletého historickými okolnostmi a monstrózní ideologickou mašinerií Sovětského svazu.

Leckdo zná odstrašující příběh Leni Riefenstahlové, ale jak tváří v tvář nacistickému režimu obstáli další nadaní umělci? Jaké motivy měli ti, kteří se s ním pokoušeli koexistovat i dlouhodobě spolupracovat? Případně jaká legenda se ohledně tohoto tématu po válce vytvářela?

Malý průvodce historií lidských omylů a selhání přináší řadu zábavně podaných historek. Ty v souhrnu varují, že našich zásadních omezení a sklonů k iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme.

Co prožíval člověk, který byl po roce 1948 z politických důvodů zatčen? V jakém vězeňském společenství se ocitl a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj následné propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody, nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku?

Autor vypráví o osudech bonvivána a kabalisty, teologa i satanisty, jezuity i svobodného zednáře, který nakonec bídně zahynul v komunistickém vězení. Varuje přitom před ukvapenými soudy. Ale současně zřetelně ukazuje, že zahrávat si s jistými silami se nevyplácí.

Najít na scéně české fantastiky knihu, která by dokázala, že sci-fi a literatura mohou být jedno, je po celá léta obtížné. Přesto se tu a tam objeví titul, který přesahuje žánr všeobecně v Česku stále vnímaný jako „pokleslý“ (přiznejme si, že v devadesáti procentech nikoli nezaslouženě). Nejnovější titul, který opravdu stojí za pozornost, je Spěšný vlak Ch. 24. 12. Jana Poláčka.

Tři rozsáhlé studie analyzují typologii sudetských Němců v poválečné kinematografii, pojetí normalizace v té polistopadové a trojici seriálů z české historie. Fundovaným textům schází jen stanovisko samotného autora.

Pozadí a příčiny různých krizových situací v našich dějinách byly daleko složitější, než nasvědčují mnohé jednoznačné výklady. Ty totiž často zdůrazňují bipolární charter událostí: modelují střet mezi „námi“ (kladnými) a „těmi druhými“ (zápornými). Historie ale ukazuje, že mechanismus společenských změn bývá mnohem komplikovanější.

Formy a specifika realizace mateřství v mezní sociální situaci. Takto by se dal jazykem vědy shrnout obsah románu Pavola Rankova Matky. Trochu krkolomné, ovšem výstižné označení však není nápadem nějakého exaktního badatele, natožpak neinvenčního recenzenta: je doslovně převzata z Rankovova textu v českém překladu Jany Faschingbauerové. Jedná se o název zamýšlené diplomové práce jedné z vedlejších postav, která pod tímto titulem zpracovává příběh hlavní hrdinky.

Román Pavla Rankova prichádza ako varovný prst v týchto nepokojných časoch. Už iba jeho samotný názov upozorňuje na deň, kedy sa začalo jedno z najtragickejších období ľudskej histórie.

První polovina roku 1945, kdy se druhá světová válka již neodvratně chýlila ke konci, byla jedním z nejdramatičtějších období celého konfliktu, situace na frontě i v zázemí se měnila každým dnem. A právě popis den po dni přináší nová práce známého autora literatury faktu.

Příběhy statečných odbojářů a partyzánů židovské národnosti působících v podstatě po celé okupované Evropě tvoří pestrou mozaiku, které však chybí pevnější rámec.

Rudnicki svou originální metodou nechce jen exhibovat nebo bavit. Skrze ni pojmenovává dějinná traumata, z nichž některá máme s Poláky společná. Tohle není žádné čtení k vodě, žádná spotřební literatura, kterou lze po přečtení odložit a zapomenout; to v redakci Dauphinu při zařazení Rudnického do edice Pop zřejmě zavládla nemístná skromnost.