Specifický fikční svět, který pro mnohé většinové čtenáře zůstával neznámý, přibližuje autorka hravě a s humorem. Kniha naznačuje, že fanfikce si pozornost (nejen) literárních teoretiků zaslouží.

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

Je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Sport může lidi spojovat, dodávat jim pocit pospolitosti, společný cíl a možnost vyšvihnout se mezi elitu – a v neposlední řadě také přilákat sponzory do jednoho upadajícího městečka. Může ale také rozdělovat a vychovávat z dětí takové dospělé, kteří chtějí dát gól, ať to stojí, co stojí. I za cenu vztahů nebo morálních hodnot. Překvapivě vážný román o vyrůstání na místě, které nezná nic jiného než hokej.

Válečný prorok, druhý díl trilogie Princ ničeho, uspokojí nejenom skalní fanoušky fantasy, ale i ty čtenáře, kteří jinak triviálními syžety a obehranými rekvizitami tohoto žánru pohrdají. Kanadský autor totiž do fantasy vnáší mnoho netypických motivů.

Ballekov román Pomocník vyšiel v prvom vydaní v roku 1977. Odvtedy sa spolu s predchádzajúcou poviedkovou Južnou poštou (1974) a naň nadväzujúcimi románovými Agátmi (1981) stal nielen časťou Ballekovho tzv. palánskeho cyklu, ale tiež pevnou súčasťou súčasnej slovenskej literatúry.

U nás v Bohane to žije a umírá jako v tarantinovské gangsterce. Dystopický román je zasazen v roce 2054, ale hodně vypovídá o současném i minulém Irsku. A jeho unikátní mnohovrstevnatý jazyk má ke spisovnosti daleko jako z Galway do Londýna.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

O tom, jak tradiční náboženství zareagují na individualizaci a kosmopolitizaci víry, uvažuje slavný německý sociolog Beck. Hledá přitom cestu ke smírnému řešení střetu „absolutismů pravdy“.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.

Drsný příběh devatenáctileté dívky, která pochází ze sociálně vyloučeného prostředí kodaňského předměstí, nesmiřitelně směřuje k tragédii. Jonas T. Bengtsson ve své tvorbě opakovaně upozorňuje na to, že i Dánsko má své slabé stránky a problémy, jež je nutné řešit.

Interdisciplinární publikace plasticky a ve velkoryse globálním měřítku znázorňuje složité propletení společenského, mytického a teologického ukotvení moci. A dává podněty k promýšlení legitimizace státních autorit v časech krize demokracie.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Praha zlodějů, vrahů, prostituce; poprav, pogromů, válek; moru, požárů, povodní. Praha chmur a přitažlivě malebného romantického temna. Čtenářům knih A. M. Ripellina či P. Demetze tato publikace patrně nepřinese mnoho nového, vybraná témata ovšem protahuje do současnosti.

Kamil Bouška se ve své třetí sbírce Inventura vydává prozkoumávat lidství v jeho rozličných a rozporuplných podobách. Básnická kniha, letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie, je oslavou, ale i zatracením člověka jako takového. Bouškovy nekompromisní básnické ponory vrhají člověka zpátky do temnoty a požírají mu srdce, aby se nakonec znovu zrodil s pocitem naděje: „Vracíš se domů s tímhle světlem tisíckrát prošlou cestou a víš, že jsme z jediného světla, ty i já.“

Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla Luciana Stegagno Picchiová. Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit.

Srbský autor Miodrag Bulatović (1930–1991) ve svém truchlivém románu alegoricky zpodobnil nešťastné osudy hrstky jedinců, ztracených existencí, již jsou nuceni čelit surovosti a až ďábelskému zlu ve svém okolí, kde je „červený kohout“, symbol lidské svobody a metafora života, soustavně pronásledován a ubíjen. Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst.

Mapa nakreslená špionem, česky dosud nevydaná autobiografická kniha kubánského spisovatele Cabrery Infanteho, naprosto skvělým způsobem vykresluje plíživý proces, jakým se „zelená“ Castrova revoluce pomalu a nenápadně proměňuje v profízlovanou diktaturu, kterou je dodnes.

Vítězný román Literární ceny Knižního klubu by mohl být tím, co v českých knihkupectvích schází: realistickým čtením pro teenagery o vrstevnících. Slibně rozehraný příběh o dvou mladících a hře na zabíjení bohužel kazí zkratovitý závěr.

S postavou svérázného sicilského komisaře Montalbana, který si dokázal získat sympatie čtenářů i daleko za hranicemi Itálie, se čeští diváci mohli nedávno seznámit ve stejnojmenném italském televizním seriálu, vysílaném ve večerních hodinách na ČT 1. Nyní se k nám konečně dostává i překlad úspěšné knižní předlohy, podle níž byl seriál natočen.

Recenze prvního českého překladu románu Tvar vody Andrey Camilleriho, populárního autora detektivních příběhů.

Prozaický debut dvaadvacetileté Novozélanďanky Eleanor Cattonové svědčí o nesporném talentu autorky i o kvalitách programu tvůrčího psaní na Viktoriině univerzitě ve Wellingtonu, který Cattonová knihou zakončila. Román o dospívání s prvky divadelní hry jí vynesl několik ocenění, včetně prestižní Betty Trask Award.

Koncentrační tábory se staly jedním ze symbolů nacistické vlády v Německu a na okupovaných územích. Jakými způsoby byly řízeny, jaká pravidla určovala život vězňů a čím si lidé museli projít jen kvůli své etnické či politické příslušnosti, se snaží přiblížit kniha předních českých autorů, která se dočkala již třetího vydání.