V několika rozsahem nevelkých povídkách v útlé sbírce nechává autorka promluvit aktéry nejožehavějších problémů současné turecké společnosti. Sluch popřává násilníkům, obětem, svědkům – a psům.

Specifický fikční svět, který pro mnohé většinové čtenáře zůstával neznámý, přibližuje autorka hravě a s humorem. Kniha naznačuje, že fanfikce si pozornost (nejen) literárních teoretiků zaslouží.

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

Třetí filmová adaptace díla Jaroslava Rudiše byla možná tou nejnadějnější. Ale film Štěpána Altrichtera vyvolává víc pochybností než potlesku.

Je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let.

Šíp času není nejčtivější Amisův román, ovšem o holocaustu lze asi jen sotva psát čtivě.

Poslední román Martina Amise je tradičně vyprávěný příběh o holokaustu z prostředí koncentračního tábora Osvětim. Daří se někdejšímu enfant terrible britské literární scény říct o nesčetněkrát popsaném tématu něco nového? A záleží na tom?

Do rukou se nám dostává kniha mapující historii české vesnice na jižní Ukrajině, České Alexandrovky, kterou založili evangeličtí vysídlenci z východních Čech na konci 19. století v oblasti na sever od Oděsy.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Finále jedné z nejzajímavějších amerických komiksových sérií současnosti je tak trochu zklamáním. Už v předchozích svazcích se ale seriál od chytrého moderního noiru proměnil v drsnou akční řežbu.

Sport může lidi spojovat, dodávat jim pocit pospolitosti, společný cíl a možnost vyšvihnout se mezi elitu – a v neposlední řadě také přilákat sponzory do jednoho upadajícího městečka. Může ale také rozdělovat a vychovávat z dětí takové dospělé, kteří chtějí dát gól, ať to stojí, co stojí. I za cenu vztahů nebo morálních hodnot. Překvapivě vážný román o vyrůstání na místě, které nezná nic jiného než hokej.

Válečný prorok, druhý díl trilogie Princ ničeho, uspokojí nejenom skalní fanoušky fantasy, ale i ty čtenáře, kteří jinak triviálními syžety a obehranými rekvizitami tohoto žánru pohrdají. Kanadský autor totiž do fantasy vnáší mnoho netypických motivů.

Ballekov román Pomocník vyšiel v prvom vydaní v roku 1977. Odvtedy sa spolu s predchádzajúcou poviedkovou Južnou poštou (1974) a naň nadväzujúcimi románovými Agátmi (1981) stal nielen časťou Ballekovho tzv. palánskeho cyklu, ale tiež pevnou súčasťou súčasnej slovenskej literatúry.

Nedávno do češtiny přeložený román Píseň kamene (A Song of Stone) se v originále objevil roku 1997. Píseň kamene lze v prvé řadě charakterizovat jako neobyčejně rafinovaný thriller, jemně využívající odvěké lidské fascinace sexem a násilím.

Skotský prozaik Iain Banks se v Británii (a na internetu) těší téměř kultovnímu postavení, zejména mezi nadšenými čtenáři sci-fi. Že nepíše jen sci-fi, to jasně dokládá i román Píseň kamene, který teď v překladu Pavly Horákové vydal Volvox Globator.

Pouhých sto dní stačilo roku 1994 rwandským Hutuům k tomu, aby vyvraždili podle některých odhadů až milion znepřátelených Tutsiů. V politickém románu Lukase Bärfusse Hundert Tage umírají Tutsiové znovu. Více než samotný krvavý střet obou afrických etnik však švýcarského autora zajímá spoluvina a selhání Evropy.

U nás v Bohane to žije a umírá jako v tarantinovské gangsterce. Dystopický román je zasazen v roce 2054, ale hodně vypovídá o současném i minulém Irsku. A jeho unikátní mnohovrstevnatý jazyk má ke spisovnosti daleko jako z Galway do Londýna.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

O tom, jak tradiční náboženství zareagují na individualizaci a kosmopolitizaci víry, uvažuje slavný německý sociolog Beck. Hledá přitom cestu ke smírnému řešení střetu „absolutismů pravdy“.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.

Tři roky po úspěšném Jezeře vydala Bianca Bellová novou knihu. A Mona, jak se tato novela jmenuje, na autorčino nejslavnější dílo v lecčem navazuje.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Drsný příběh devatenáctileté dívky, která pochází ze sociálně vyloučeného prostředí kodaňského předměstí, nesmiřitelně směřuje k tragédii. Jonas T. Bengtsson ve své tvorbě opakovaně upozorňuje na to, že i Dánsko má své slabé stránky a problémy, jež je nutné řešit.

Interdisciplinární publikace plasticky a ve velkoryse globálním měřítku znázorňuje složité propletení společenského, mytického a teologického ukotvení moci. A dává podněty k promýšlení legitimizace státních autorit v časech krize demokracie.

Mahi Binebine, marocký výtvarník a spisovatel, se v románu o sebevražedných atentátnících stává jedním z nich. Jen tak mohl zjistit, co vedlo partu kluků k tomu, že rozpoutali strašný masakr, z něhož ani pro ně nebylo úniku.

Krásné zvíře (La Belle-Bête) je zvláštní kniha. Popisuje závist a nenávist jakýmsi nevinným způsobem: ukazuje totiž její příčinu. Čtenář je postaven před nezvyklý úkol, ztotožnit se s pomstou, která se příčí zákonům morálky. Křesťanství nás učí, že hněv a závist k člověku nepatří. Jsou ale situace, kdy se – bůh-nebůh – člověku příčí zůstat jen pokornou ovečkou.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.