Mahi Binebine, marocký výtvarník a spisovatel, se v románu o sebevražedných atentátnících stává jedním z nich. Jen tak mohl zjistit, co vedlo partu kluků k tomu, že rozpoutali strašný masakr, z něhož ani pro ně nebylo úniku.

Krásné zvíře (La Belle-Bête) je zvláštní kniha. Popisuje závist a nenávist jakýmsi nevinným způsobem: ukazuje totiž její příčinu. Čtenář je postaven před nezvyklý úkol, ztotožnit se s pomstou, která se příčí zákonům morálky. Křesťanství nás učí, že hněv a závist k člověku nepatří. Jsou ale situace, kdy se – bůh-nebůh – člověku příčí zůstat jen pokornou ovečkou.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.

Vládce pařížského podsvětí, mistr převleků a první superpadouch v dějinách literatury se vrací k českým čtenářům v působivém komiksovém provedení. Patřičně brakový, krvavý i děsivý, v duchu původní předlohy z počátku 20. století.

Jsou lidé přirozeně hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Na tuto otázku hledá odpověď zevrubná monografie amerického antropologa, která čtenáře provede evolucí politického uspořádání hominidů, od jeho despotických počátků u šimpanzů a dalších afrických primátů přes rovnostářskou mezihru lovců a sběračů po flexibilní současnost.

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Praha zlodějů, vrahů, prostituce; poprav, pogromů, válek; moru, požárů, povodní. Praha chmur a přitažlivě malebného romantického temna. Čtenářům knih A. M. Ripellina či P. Demetze tato publikace patrně nepřinese mnoho nového, vybraná témata ovšem protahuje do současnosti.

Příběh Krátkého hada je velmi poutavá, poučná výpověď o určité době a tehdejší situaci v dalekém polárním kraji. Vypovídá ale i obecně o praktikách církve, jež pro dosažení vznešených cílů užívala nevybíravých způsobů – ačkoli v daných podmínkách by těžko lidumil obstál.

Kamil Bouška se ve své třetí sbírce Inventura vydává prozkoumávat lidství v jeho rozličných a rozporuplných podobách. Básnická kniha, letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie, je oslavou, ale i zatracením člověka jako takového. Bouškovy nekompromisní básnické ponory vrhají člověka zpátky do temnoty a požírají mu srdce, aby se nakonec znovu zrodil s pocitem naděje: „Vracíš se domů s tímhle světlem tisíckrát prošlou cestou a víš, že jsme z jediného světla, ty i já.“

Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla Luciana Stegagno Picchiová. Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit.

Luxusně vypravené pokračování série Criminal nabízí tři skvělé ukázky toho, že žánr drsné školy neboli noir nemusí být jen přehlídkou kýče a klišé. Autoři se vyhýbají postavě hláškujícího soukromého detektiva a splétají tragédie o úkladech a léčkách.

Po povídkovém svazku se čtvrté pokračování hororové série vrací k ústřednímu příběhu, který dospěl na počátek devadesátých let. V centru děje je tentokrát grunge kapela.

Srbský autor Miodrag Bulatović (1930–1991) ve svém truchlivém románu alegoricky zpodobnil nešťastné osudy hrstky jedinců, ztracených existencí, již jsou nuceni čelit surovosti a až ďábelskému zlu ve svém okolí, kde je „červený kohout“, symbol lidské svobody a metafora života, soustavně pronásledován a ubíjen. Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst.

Mapa nakreslená špionem, česky dosud nevydaná autobiografická kniha kubánského spisovatele Cabrery Infanteho, naprosto skvělým způsobem vykresluje plíživý proces, jakým se „zelená“ Castrova revoluce pomalu a nenápadně proměňuje v profízlovanou diktaturu, kterou je dodnes.

Vítězný román Literární ceny Knižního klubu by mohl být tím, co v českých knihkupectvích schází: realistickým čtením pro teenagery o vrstevnících. Slibně rozehraný příběh o dvou mladících a hře na zabíjení bohužel kazí zkratovitý závěr.

S postavou svérázného sicilského komisaře Montalbana, který si dokázal získat sympatie čtenářů i daleko za hranicemi Itálie, se čeští diváci mohli nedávno seznámit ve stejnojmenném italském televizním seriálu, vysílaném ve večerních hodinách na ČT 1. Nyní se k nám konečně dostává i překlad úspěšné knižní předlohy, podle níž byl seriál natočen.

Recenze prvního českého překladu románu Tvar vody Andrey Camilleriho, populárního autora detektivních příběhů.

Knihy Orsona Scotta Carda vždy stavěly na silném příběhu, ale v Enderově hře se takový silný příběh hladce propojil se zájmem o otázky etiky, manipulace a fanatismu. Román o tom, jak se z šestiletého kluka stává špičkový velitel a v konečném důsledku největší masový vrah historie, podvrací zažitou představu o idyle nevinného dětství.

Prozaický debut dvaadvacetileté Novozélanďanky Eleanor Cattonové svědčí o nesporném talentu autorky i o kvalitách programu tvůrčího psaní na Viktoriině univerzitě ve Wellingtonu, který Cattonová knihou zakončila. Román o dospívání s prvky divadelní hry jí vynesl několik ocenění, včetně prestižní Betty Trask Award.

Kniha na pomezí románu a non fiction poutavě vypráví klíčové okamžiky španělských dějin 20. století a navíc představuje skvělou meditaci nad povahou moci či fungováním politiky. Obsahuje relativně nadějné poselství, že žádný úspěšný politik se sice neobejde bez populismu a prohnanosti, to mu ale nemusí ubírat na statečnosti a nemusí to znamenat, že by nechtěl prospívat celé společnosti jako celku.

Koncentrační tábory se staly jedním ze symbolů nacistické vlády v Německu a na okupovaných územích. Jakými způsoby byly řízeny, jaká pravidla určovala život vězňů a čím si lidé museli projít jen kvůli své etnické či politické příslušnosti, se snaží přiblížit kniha předních českých autorů, která se dočkala již třetího vydání.

Z poměrně rozsáhlého díla srbského novináře, esejisty a úspěšného romanopisce Zorana Ćiriće (1962) přineslo nakladatelství Runa překlad „mafiánského“ románu Hobo, oceněného v Srbsku profesionální i čtenářskou literární cenou.

Toma Clancyho už psaní zjevně nebaví, svůj výklenek v žánru má zajištěný a pár milionů, které mu zřejmě scházejí k úplné spokojenosti, se snaží vydělat franšízovou metodou. Pod „jeho“ novinkou je podepsaný jistý Peter Telep, dosud převážně autor militaristických akčních sci-fi. A moc se mu nepovedla.

Debut Brita Chrise Cleavea Incendiary (Zápalná bomba) o tom, k čemu může vést útok teroristů v Londýně, vydalo nakladatelství Chatto&Windus 7. července 2005, tedy v ten samý den, kdy se v londýnském metru odpálila čtveřice muslimských sebevražedných atentátníků a vzala s sebou na věčnost přes padesát lidí.

Jak málo stačí, aby se obyčejný, nudný předměstský život zvrtnul ve velikou tragédii. Hrdinka Cleavova debutu Žár přijde díky teroristům o malého synka a manžela a následně se velmi nezvyklým způsobem pokusí vyrovnat s jejich ztrátou. V případě Andrewa a Sarah O´Rourkeových je klíčovou událostí, jež navždy změní jejich život, banální pokus o manželský smír v podobě exotické dovolené.

Kvůli nešťastné souhře okolností postihl román Žár osud, který jeho autor asi jen těžko předvídal. Někteří lidé dokonce volali po zákazu prodeje knihy. Především však román získal pověst jakési senzační věštby, jež zastínila jeho další nesporné kvality.