Pohled na dětství a dospívání české populární novinařiny je zčásti nostalgický, zčásti zabírá cosi značně povědomého. Konec devatenáctého století byla doba v mnohém odlišná, ale tehdy jako dnes platilo, že pro jistý typ čtenářů není „důležitá pravdivost, ale atraktivnost tématu a souznění s jejich představami a hodnotami“.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Když byl v roce 1967 poprvé v češtině vydán slavný román Kůže Curzia Malaparta, autor byl pro svůj kritický pohled na osvobození Itálie americkou armádou v roce 1945 v československém tisku vynášen do nebes jako největší italský spisovatel.

V pozoruhodné edici Thesaurus absconditus, ve které nakladatelství Atlantis publikuje památky naší dřevní literatury, se objevil i překlad cizojazyčného díla. Jde však o převod natolik svérázný, že jej lze považovat takřka za originál. Je to spis Věčný pekelný žalář (La prigione eterna dell’Inferno) italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho

Zájemcům o životní osudy interbrigadistů kniha poskytne množství pečlivě sesbíraných informací podložených solidním archivním výzkumem. Časté přímé citace historických pramenů sice mohou vtáhnout do dobové reality, ale v tomto případě citelně zatlačují do pozadí autorskou interpretaci, a výklad do značné míry zůstává na čtenáři.

George R. R. Martin je momentálně díky televiznímu seriálu Hra o trůny nejslavnějším spisovatelem fantasy. Rozšíření světa Západozemí z jeho slavné ságy formou povídek naštěstí není snahou vytěžit popularitu díla nejjednodušší cestou, ale naopak něčím zcela přirozeným a zdůrazňujícím to nejlepší v Martinově autorském naturelu.

Polská rapující spisovatelka Dorota Masłowská (1983), milovnice jazykových experimentů a cynismu, v nové próze Zabila jsem naše kočky, drahá balancuje s časopisem Yogalife v podpaží a antibakteriálním gelem na rukou po povrchu kuřecích křidýlek z rychlého občerstvení. Po šokujícím debutu už ale nemá moc vyvolat bouři.

Ve čtyřech povídkách líčí španělský spisovatel příběhy obyčejných lidí z období konce občanské války. Kniha vypráví o válečných běsech z osobní perspektivy a umenšuje tak celonárodní konflikt do míry, která je pro čtenáře uchopitelná. Místo anonymních obětí máme před sebou konkrétní postavy vlečené velkými dějinami. Co je pro nás absurdní a neuvěřitelné, bylo pro španělskou společnost realitou: válka leckoho svedla z nakročeného životního směřování a lidé zabloudili ve světě, který přišel o zákl

Kniha o Leninově jízdě zaplombovaným vlakem je psána se suchým anglickým humorem a v dynamickém rytmu. Autorka střídá perspektivy, od tělesných detailů pasažérů přechází na rovinu mezinárodní velmocenské politiky a intrik agentů; čtivě propojuje malé a velké dějiny. Plasticky přibližuje chaotické a osudové dění a takřka kunderovsky ukazuje, jak pošetilé jsou lidské plány.

Improvizovaná literární jam session, zasazená do Amsterdamu zmítaného pouličními nepokoji. V areálu někdejší továrny se schází komunita, jejíž členové si – vedeni potřebou zmírnit napětí a nejistotu z dalšího vývoje událostí – vyprávějí příběhy.

První svazek série o meziválečném superhrdinovi je sympatická pocta dobovým šestákovým příběhům, komiksovým, literárním i filmovým. Děj je patřičně překotný, padouchů houfy, včetně nezbytných nacistických agentů.

Technologie, které již byly vyvinuty, zatím se však plně nevyužívají, autor zasazuje do každodenního života v jednom utopickém městě.

Romové žijí vedle nás, a víme o nich bohužel jen velmi málo. Platí to jak pro Polsko, tak pro Česko a Slovensko. Novinář, učitel a publicista Jacek Milewski (1966) se ve své povídkové prvotině snaží jejich svět čtenáři přiblížit. Píše o polských Romech, se kterými ho pojí osobní vztahy a přátelství.

Polský spisovatel uzavírá svou trilogii s prokurátorem Szackým skvěle napsaným románem, který nicméně zůstává pevně v mantinelech kriminálního žánru – především vinou přespekulované zápletky. Je cenné, že si to autor uvědomuje, ale je trochu škoda, že kvůli tomu celý žánr opouští.

Nad románem mladého polského spisovatele Zygmunta Miłoszewského (nar. 1976) českého čtenáře často napadá: tohle by se mohlo odehrávat i u nás, tohle by mohl napsat český autor. Ale bohužel to tu nikdo neumí.

Druhý díl polské detektivní trilogie propojené prokurátorem Szackým se točí kolem komplikovaného vztahu Poláků a Židů na půdorysu konspiračně-mystického thrilleru. Je to komplexní i ironický obraz maloměsta, které se propadá do uměle vyvolané hysterie, přičemž neselhává ani v detektivní linii.

Významu kultury si byly vědomy všechny totalitní režimy a okupační úřady zřízené v protektorátu nebyly výjimkou. O metodách a cílech kulturní politiky podřízené válečnému úsilí i o reakci českých umělců a jejich publika pojednává obsáhlá práce mladého německého historika.

Mohou války kromě toho, že vytváření nových zbraní může stimulovat technický pokrok a že někteří vojáci v nich zakusí extrémně silné prožitky, přinášet něco pozitivního? Britský historik Morris tvrdí, že ano. Kniha zdaleka nepojednává jen o válčení, ale také o lidské potřebě sociální organizace a o naší odlišnosti od zvířat i robotů. A také o naší podobnosti těm prvním.

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

Román Za úplňku mapuje psychiku zločince a současně svědomí španělských dějin. Hutný text bez košatého experimentování odhaluje slabosti svých postav.

Předvánoční Paříž. Pro ni bezpečné útočiště, pro něj protivná šedá metropole, překypující špínou, turisty a demonstranty. Dva navzájem cizí lidé mají zničehonic hodně společného – byt ukrytý v zapadlé pařížské aleji, který byl omylem pronajat oběma najednou. Ukázkový začátek románu pro ženy? Nenechte se zmást…

Rozsahem malá knížečka Medailony, vydaná loni ve třetím, revidovaném vydání (poprvé vyšla v českém překladu už v roce 1950) patří mezi ty beletristické knihy, které se za holocaustem ohlížejí z bezprostřední časové perspektivy, v situaci, kdy se Evropy zmocňovala kolektivní amnézie.

Norský bestsellerista se pokusil slavnou Shakespearovu hru ozvláštnit zasazením do „svého“ prostředí, tedy mezi gangstery a policisty, kteří nejsou o moc lepší. Výsledek je ale dosti rozpačitý.

Maďarskému pohledu na zvěrstva druhé světové války se již dostalo nejednoho literárního zpracování, z nichž hned několik je jich běžně dostupných i českému čtenáři. Stejně tak o postupech, které udržovaly v chodu nacistické pracovní a vyhlazovací tábory, není díky pečlivé německé evidenci těžké získat poměrně jasnou představu.

Kniha příběhů, které se staly nebo se mohly stát. Kniha o lidech, kteří si vstoupili nebo mohli vstoupit do života. Mozaika hrdinů i zrádců. Syrové vyprávění, které v učebnicích dějepisu nenajdete.

Nakladatelství Odeon vydalo v minulém roce Zábranův překlad románu ruského básníka Borise Pasternaka Doktor Živago. Autor v něm líčí osudy lékaře a intelektuála Jurije Živaga v prvních desetiletích 20. století v Rusku, v letech bouřlivých politických a sociálních změn v této zemi. Kniha v překladu Jana Zábrany vychází od roku 1990 už počtvrté.

Diskriminace, ponižování, perzekuce, vyhánění, vyvražďování – to jsou jen některé z důsledků postupu vládní moci proti části obyvatel, která se v některém z momentů 20. století ocitla v její nelibosti. A důvody? Národnostní původ, náboženství, politické přesvědčení, sexuální orientace nebo jednoduše „nežádoucí“ způsob života. Bolestivou kapitolu našich moderních dějin promýšlejí autoři ve třinácti studiích.

Počítačový hacker, který pronikne do sítě Vatikánu, a barokní kostel v Seville, odsouzený k zániku, protože stojí na lukrativním pozemku...

Autorka přináší jednu z možných interpretací masochismu a netvrdí, že jde o cestu vhodnou pro každého; dává si přitom záležet, aby tuto verzi oddělila od variant patologických. Kniha nabízí promyšlenou a vášnivou apologii masochismu psanou zevnitř komunity.

Nejnovější román kosmopolitního autora DBC Pierra Zhasínáme v říši divů pojednává o šestadvacetiletém Angličanovi Gabrielu Brockwellovi, který je permanentně na drogách a touží spáchat sebevraždu. A také o tom, že západní civilizace a globální kapitalismus zabředá do stále hlubší dekadence.