Velká obrázková kniha pro nepříliš jasně specifikovanou věkovou kategorii mladých zahradníků může být velmi užitečná a inspirativní. Pokud dokážete mávnout rukou nad některými projevy nekompromisní autorské ležérnosti. Děti to pravděpodobně dokážou.

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

Niccola Ammanitiho (nar. 1966 v Římě) můžeme představit jako velmi úspěšného současného italského autora.

Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou.

Slavíci, netopýři, alchemyši, psohlavci, básníci, vycpaniny, mrtvý daněk… Poutavou pouť po cestách rozličných zvířat v lidské imaginaci i hlubokou sondu ke „zvířeti v nás“ nabízí 83. číslo časopisu Analogon.

Za ústřední téma prozaického cyklu Ladislava Balleka Južná pošta lze označit dětství, strávené na jihu Slovenska, na slovensko-maďarském pohraničí.

Ballekov román Pomocník vyšiel v prvom vydaní v roku 1977. Odvtedy sa spolu s predchádzajúcou poviedkovou Južnou poštou (1974) a naň nadväzujúcimi románovými Agátmi (1981) stal nielen časťou Ballekovho tzv. palánskeho cyklu, ale tiež pevnou súčasťou súčasnej slovenskej literatúry.

Ze všech básníků z dosud poslední české antologie polské poezie 12x Polsko (jejímiž editory byla Lucie Zakopalová, překladatelka recenzované knihy, spolu s Grzegorzem Jankowiczem) je u nás Justyna Bargielska jednoznačně nejpopulárnější. V Česku opakovaně vystupovala, často se objevovala v literárních časopisech a je mezi nimi první, jíž vyšel samostatný výbor.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

Nestor slovenských spisovateľov – osemdesiatštyriročný Andrej Chudoba má v slovenskej literatúre osobitné miesto. Všeobecne je považovaný a označovaný za posledného predstaviteľa slovenskej lyrizovanej prózy, do ktorej sa zaraďujú takí spisovatelia ako Ľudo Ondrejov, Dobroslav Chrobák, Margita Figuli a František Švantner.

Časoskokan, jedna z nejvíce vychvalovaných Benniho knih, je v jádru velmi smutnou, zároveň však také značně kritickou výpovědí o italské společnosti.

Ojedinělý soubor se snaží podat ucelený pohled na dílo bratrů Bensonových, tří autorů, kteří se potýkali s démony v osobním životě i ve svých povídkách. I přesto, že se každý z nich vydal docela jinou cestou, něco temného jejich tvorbu neúprosně spojuje.

Stanislav Beran se ve své třetí knize, povídkovém souboru Žena lamželezo a polykač ohně, představuje opět jako zcela „nepražský“ autor, který se zaměřuje na periferii a postihuje její specifika.

Biozahradničení Petera Berga je skutečně užitečný průvodce po všem podstatném, s čím se při založení a dalším obhospodařování zahrady podle biologicko-dynamických postupů můžete setkat.

Lom, silný, poměrně pozdní debut bratislavské rodačky Martiny Blažekové (nar. 1982), tvoří z větší části básně psané ve slovenštině. Autorčina rozkročenost mezi dvěma kulturami se sice jeví jako významná, ale spíše pro sféru autorčina života či literárního „provozu“ než pro její poetiku jako takovou.

Kolektivní monografie, která chápe krajinu jako kulturní konstrukt, nabízí pestrou směs příspěvků od etnologů, urbanistů i historiků. Dosti nevyrovnaných, což ale nemusí být nutně na škodu: téměř každý čtenář si v souboru najde kapitolu, která jej osloví.

Stodola vesnického domu, v popředí zavěšená seschlá kočka a v rohu na lavičce rozostřený bosý stařík. Tak málo a přitom tak mnoho nám o nedávno vydaném výboru povídek sedmihradského Maďara Ádáma Bodora Návrat k sově poví přebal českého vydání.

Ádám Bodor, přední představitel současné sedmihradské maďarské prózy a nositel Kossuthovy ceny, byl českému čtenáři doposud znám jen díky několika přeloženým povídkám a úryvkům. Návštěva arcibiskupa je jakýmsi volným pokračováním románu Okrsek Sinistra, který se má ještě letos také objevit na našich knižních pultech.

Kniha Okrsek Sinistra nemá příliš komplikovaný děj. Stálé spojování mytické roviny s drsnou tělesností a krutostí i absurdností mnohých výjevů ale vytváří podivnou tragikomickou atmosféru autorova vyprávění.

Bodor nás v Okrsku Sinistra zavádí do kruté, leč oslnivě krásné krajiny v sedmihradských horách, v níž se nachází rezervace Sinistra, zóna obehnaná ostnatým drátem a plaňkovým plotem, jejíž obyvatelé žijí v úzkém sepětí s přírodou, živí se lesními plody, žaludy a bobulemi jako zvěř a jsou označeni psími známkami, které musí povinně nosit na krku.

Okrsek Sinistra ukazuje zmechanizovanost lidských životů v diktátorských režimech. Vykonávají se nesmyslné práce, lidé musí ctít stanovená pravidla.

Ádám Bodor vytvořil dokonalý absurdní svět.

Nezvykle zdařilá prozaická prvotina. Sběračka léčivých bylin a příležitostná překladatelka Anna je pevně zakořeněna v krajině jihočeského venkova, ale její osud se vymyká životním zkušenostem většiny čtenářů. O to silnějším a přitažlivějším dojmem působí.

V knize o místech na pomezí: ležících na hranicích jednotlivých států, na rozhraní souše a moře, přírody a civilizace, živých a mrtvých, existence a neexistence – se autorovi podařilo vyhmátnout a vyslovit téma, které jaksi „visí ve vzduchu“. A navíc čtivě, a nikoli povrchním či přehnaně zjednodušujícím způsobem.

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

De Botton se v knize zaměřil na různé aspekty psychologie cestování; klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být na svých cestách šťastnější a více z nich získat. Neříká přitom nic nového, ale co před ním napsali jiní, umí autor převyprávět poutavě a sdělně. I po přečtení této knihy ale turista zůstává turistou…

Srbský autor Miodrag Bulatović (1930–1991) ve svém truchlivém románu alegoricky zpodobnil nešťastné osudy hrstky jedinců, ztracených existencí, již jsou nuceni čelit surovosti a až ďábelskému zlu ve svém okolí, kde je „červený kohout“, symbol lidské svobody a metafora života, soustavně pronásledován a ubíjen. Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst.

Přepestrý svět prudérní, cudné i bujné erotiky v lidových obyčejích, magii či v kolektivních rituálech je natolik různorodý, že je stále co zkoumat a zpřesňovat.

Debutový thriller italského televizního scenáristy se odehrává v italských Alpách a řeší jednu dávnou brutální vraždu. Namísto vzrušení z odkrývání stop však čtenář po většinu stran zakouší strach o osud hlavní postavy a jejích blízkých.