Problematika různých teoretických přístupů k lidskému tělu a jeho tematizace ve výtvarném umění je aktuální a živelně proměnlivá, kniha ji však zpracovává fragmentárně a diskutabilně. Podnětnější jsou v ní možná texty týkající se konkrétních výtvarníků a také připojené rozhovory.

Kniha zkoumá digitální data a ukazuje, že jejich prostřednictvím se můžeme dozvědět leccos z toho, co o sobě ani my sami nevíme. Radí také, jak s daty coby nebezpečně dvousečnou zbraní náležitě zacházet. Autorovy interpretace jsou někdy příliš přímočaré, ale celkově jde o potřebnou a užitečnou publikaci.

Vědomí a svědomí jakéhosi Zena Cosiniho, od zcela neznámého Itala Sveva, to není titul, který by na někoho učinil dojem.

Autorka uvádí poučné pokusy se zvířaty, poukazující na existenci „depresivního realismu“. Ptáci, kteří žili v menších klecích, bez možnosti hry a záruky vody ke koupání, nepodléhali „optimistickému zkreslení“ a přesněji vyhodnocovali signály, které k nim experimentátoři vysílali. Svět, ve kterém žili, vnímali reálněji než ptáci žijící v příhodnějším prostředí, bez ovlivnění pozitivní iluzí. A podobný depresivní realismus se podle autorky projevuje také u lidí trpících lehkou depresí.

Prvotina Jany Šrámkové, novela Hruškadóttir, si vysloužila u kritiky chválu pro silný, rafinovaně vystavěný, ale s obdivuhodnou prostotou vyprávěný příběh. Ve druhé novele této spisovatelky je prolínání rafinovanosti a prostoty přítomno také, obě útlé knihy navíc spojuje podobný ústřední motiv. Jde o snahu vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a vyprávěním postihnout jeho život.

Literární titán Džuničiró Tanizaki pozoruje, jak je japonská kultura zahalena do tajemného šera, a objevuje zdroj, jenž utvářel tradiční estetické principy japonské tvorby i každodenního života. Věci zdánlivě nenápadné se v eseji Chvála stínů náhle stávají silným vjemem.

Stručný román o zásadních a věčných otázkách. Stěžejní dílo mladého spisovatele, schopného psát o tisíckrát diskutovaných velkých tématech bez patosu a líbivých ohledů.

Autoři mimo jiné racionálně zpochybňují údajné zážitky lidí unesených ufony, neptají se už ovšem, zdali stejného druhu jako kult UFO nebyla třeba mariánská zjevení v Lourdech či Fatimě. V tomto směru zůstávají zdrženliví, i když Tavrisová patří k hnutí skeptiků. I když tedy jejich kniha může být velmi užitečná pro uvědomění si rozporů, uprostřed kterých žijeme, pravdou zůstává, že v mnoha oblastech si nakonec každý sám za sebe musí rozhodnout otázku, co je klam a co skutečnost.

Vlámský prozaik Peter Terrin se ve svém čtvrtém románu Hlídač pokouší poodhalit, k jakým koncům může vést slepá oddanost řádu a povinnostem a prahnutí po vyšším cíli v prostředí, jehož kontakt s vnějším světem je omezen na jedinou škvíru v bráně.

Znáte mě? Jaký jsem byl? Co se ze mě stalo? ptá se David, ptají se Jon, Arvid a Silje. David ztratil paměť, neví, kým je ani kým byl. Inzerát v novinách vyzývá rodinu i přátele, aby napsali, co si o Davidovi pamatují, a pomohli mu znovu získat vlastní identitu. Tři vypravěči, tři různé verze, tři životy.

Benjamín Tinák (1930) je autor dosť plodný a usilovný - na jeho autorskom konte sú tak básnické zbierky, ako aj romány, poviedky, novely, črty či eseje.

Olga Tokarczuková patří ke generaci časopisu bruLion. Stejně jako Stasiuk se rozhodla odejít z civilizací zkaženého města a usadit se v malé vísce nedaleko polsko-českých hranic.

Hra na spoustu bubínků Olgy Tokarczukové je sbírka neobyčejných, tematicky různorodých povídek (autobiografické vyprávění tu sousedí s pseudo-apokryfy, jež si autorka již dříve oblíbila), které spojuje lehce snová atmosféra a svérázný autorský styl.

Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.

Souborné vydání revue Vysoká hra přináší vhled do tvorby francouzské skupiny, jejíž členové ve 30. letech zkoumali možnosti literární vzpoury a pomocí drog i spánkových experimentů zkoušeli překročit mezní stavy vědomí. Ukazuje i hloubku zoufalství, které z jejich postoje plynulo. Objemný svazek s vynalézavou grafickou úpravou není jen unikátní skvost do knihovny: lze ho vnímat jako cennou příručku k jedné zákrutě dějin literatury.

Trojici povídek obsažených v souboru s názvem Jako pes napsal Filip Topol v osmdesátých letech. Všechny tři texty byly vydány samostatně v samizdatu, ale až nyní vycházejí pohromadě. Na podobě povídkové knihy se Topol ještě podílel, jejího křtu se ale už nedočkal. Zemřel den před ním.

V českém překladu vyšel výbor krátkých próz švédské prozaičky Birgitty Trotzigové (*1929) ze sbírek Živí a mrtví a Za císařových časů, který roku 2000 vydalo nakladatelství Dauphin pod titulem Živí a mrtví v překladu Jany Holé...

Na jaře tohoto roku se na knižních pultech objevilo druhé vydání českého překladu básní italského básníka 20. století Giuseppa Ungarettiho s názvem Cítění času.

Od úděsné noční můry o sexuálních zvrácenostech, kacířství a rouhání k moderní ideologii osobního růstu a společenského osvobození, jíž hrozí upadnutí do čisté komerce. Takto shrnuje přední odborník v oboru esoterismu Hugh B. Urban dějiny sexuální magie v západním světě. Autora na popisovaných praktikách nezajímají extatické stavy, které při nich údajně lze prožívat, nýbrž společenské změny, jež mohou přivodit.

V nejnovějším příběhu se Miloš Urban pohybuje v naší každodennosti, ve světě sociálních sítí a komunikace pomocí digitálních médií. Zachycuje emocionální plochost těchto interakcí i potřebu kompenzace neuspokojivých skutečných vztahů. Jeho hrdinové, studentka a amatérský fotograf postupně odhalující její půvaby na svých snímcích, nejsou ničím zvláštní, dokud se pod „jejich“ fotografiemi nezačnou objevovat uznalé komentáře.

Krzysztof Varga (1968), vystudovaný polonista a v současné době šéf oddělení publicistiky jednoho z nejčtenějších polských periodik Gazety wyborczej, napsal 6 knih - 45 pomysłów na powieść, za kterou dostal cenu Fundacje kultury 1998, Bildungsroman, Śmiertelność, Chłopaki nie płaczą, Karolina a Tequila, za níž byl nominován na literární cenu NIKE (dostal se do úzkého kola sedmi finalistů).

Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa (1936) reprezentuje vrchol pozdní hispanoamerické avantgardy, neboli tzv. boomu hispanoamerické literatury 60. let.

Román Marco a Mattio patří k nejzdařilejším dílům Vassalliho tvorby.

Jeden z nejvýraznějších představitelů současné srbské literatury Dragan Velikić (1953) se ve své tvorbě často zaměřuje na problém hledání identity. V románu Astrachán na příkladu hlavního hrdiny Marka Deliće, rozpolceného mladíka, který se nechtěně zaplete do mezinárodního zločinu, autor plně postmoderními postupy demonstruje, kam až může taková potřeba nalezení sebeidentifikace zajít.

Román Spaste ryby má potenciál oslovit nejen ty české čtenáře, u nichž Annelies Verbeke zabodovala prvotinou Spi!, ale i ostatní, které zaujme svou ekologickou a psychologickou tematikou.

Posuzovat některé knihy je těžké, zvláště jsou-li o výchově a čtenářem má být dítě nebo teenager. Na jedné straně vidíte upřímnou snahu pomoci dětem či mladým lidem s překonáváním překážek. Na straně druhé si ale při čtení některých z nich říkáte, jestli se dostanou do rukou těm pravým, a pokud, jakou v nich vlastně vyvolají reakci. Podobně smíšené pocity vyvolává i svazek Jak přežít, když mě všechno štve.

Jak a kde se ukládají vzpomínky? Co jsou to sny? Jak se mozek podílí na tom, kým jsme? Zvídavým čtenářům na tyto i mnohé další otázky srozumitelně i s humorem odpoví bohatě ilustrovaná publikace polských autorů Jerzyho Vetulaniho a Marie Mazurkové, která se zabývá nejúžasnějším, a dost možná i nejzáhadnějším objektem, jaký známe – lidským mozkem.

Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan (nar. 1966) je českým čtenářům dobře známá – letos od ní v českém překladu vyšla již pátá kniha a dostala název Pouta. V předposledním a poměrně obsáhlém románu Podle skutečného příběhu (č. 2016) vsadila de Vigan na nápaditou kombinaci autobiografie a fikce. V Poutech je jednak úspornější, jednak žánrově konzervativnější.

Citová výchova v marci (1965) je prvním povídkovým cyklem Pavla Vilikovského (*1941). Jedná se o soubor devíti povídek, jejichž společným jmenovatelem je mladý hlavní hrdina zachycený v mezní životní situaci.

Memoárů významné české psychoterapeutky se ihned po vydání chopil bulvár a úporně exploatoval pár citátů o některých autorčiných vztazích. Byla by však chyba kvůli tomu poutavé svědectví mnohostranné ženy minout.