První titul z připravované šestisvazkové řady zahrnuje veškerou dochovanou korespondenci Karla Havlíčka Borovského od jeho filozofických studií v Praze až po začátek slavné pouti na Rus, a odkrývá tak ideje i zcela všední problémy legendárního novináře v době jeho dospívání, kdy stál na prahu důležitých životních rozhodnutí. Více než polovinu knihy tvoří odborný teoretický základ, který čtenáři pomáhá orientovat se v souvislostech rané tvorby jedné z nejvýznamnějších postav našich dějin.

Hlavní dějová linie románu peruánského autora Daniela Alarcóna (Lima, 1977) se rozvíjí deset let po skončení kruté občanské války ve velkoměstě beze jména v nejmenovaném latinskoamerickém státě.

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

Téměř pětisetstránkový svazek je výborem z Amisových esejů o literatuře a recenzí. Největší prostor přirozeně dostali autoři, k nimž má sám spisovatel kladný vztah, tedy především John Updike, Vladimir Nabokov, ale také Elmore Leonard, jehož Martin Amis považuje za génia a jednoho z nejlepších amerických spisovatelů. Nechybí tu ani J. G. Ballard, Anthony Burgess a přirozeně ani rodinný přítel Amisových, básník Philip Larkin,...

Velký umělec Josef Sudek, který fotografii považoval za hezké řemeslo, nikoliv za umění, se opět vrací díky nalezeným rozhovorům a oživeným vzpomínkám pamětníků. Je až s podivem, kolik let tyto texty čekaly na své vydání. Vznikla tak kniha působivá, milá, chtělo by se napsat „sudkovská“. „Vždy jsem fotografoval jen to, k čemu jsem měl nějakou lásku,“ říkal Josef Sudek.

Vztah dějepisectví a krásné beletrie je poměrně úzký: každý historik musí, nebo by měl umět vyprávět, měl by být schopný vcítit se do nitra svých hrdinů, a k tomu všemu mít dostatek fantazie.

Benedict Anderson nepatří v české čtenářské obci s výjimkou úzkých odborných kruhů mezi známá jména, třebaže jeho Představy společenství (Imagined Communities) od roku 1983, kdy kniha s podtitulem Úvahy o původu a šíření nacionalismu spatřila světlo světa, vyšly již ve třech desítkách zemí.

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

Jaká témata by neměla chybět v pořádném románovém bestselleru? Jaký by měl mít třeba začátek a čeho se mají autoři naopak vyvarovat? Kniha nakladatelské redaktorky a literárního vědce poodhaluje další způsob, jak zkoumat krásnou literaturu. Metoda není univerzální, ale mohla by například přispět do debaty, co je to mainstream.

Otevřenost a kritičnost, umění vylíčit i zhodnotit, osobní a bystré formulace – i to jsou charakteristiky téměř čtyřsetstránkového souboru recenzí a esejí teatroložky, kritičky a překladatelky Zuzany Augustové.

Sbírka zhruba stovky nejzdařilejších textů, jež autor publikoval na serveru krajnicky.cz. Upoutá nejen vtipností, vytříbeným jazykem a stylem, ale i pozorností, s níž se věnuje některým aktuálním tématům naší doby.

Po básních, povídkových sbírkách a románu Malina se nám rakouská autorka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) představuje s opět jiným typem textů – publicistickými prózami, eseji a rozhovory, v nichž se dotýká společenských, politických, filozofických a poetologických otázek, kde ovšem zaznamenává též střípky bezprostředně žité skutečnosti.

Jak se to stane, že se žena ocitne na ulici? Jak prožívá jeden den? Proč ženy bez domova často nevyužívají dostupné služby? Co je nejvíce ohrožuje? Rad Bandit si nedomýšlel barvité předsudečné historie, ale zeptal se pražských žen bez domova. A jejich vyprávění podrobil analýze.

Jak uvažují současné české dokumentaristky a po čem touží? Skoro tisíc stran nové knihy Báry Baronové nastiňuje třicet možných odpovědí. Například že nechtějí diváka manipulovat a když natočí v přímém přenosu vraždu, ve filmu ji nechají.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Kolik smysluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto otázky řeší Zygmunt Bauman ve své knize Tohle není deník. Nejednou si v ní zoufá nad nespravedlností a nerovností, které ale po světě „distribuuje“ dost svévolně. Jeho smutek přitom vyvažuje vtip a sarkasmus.

Kniha je svědectvím o statečném, citlivém a nadmíru vzdělaném muži, jehož názory a postoje mnohé iritují, ale jiné podněcují k přemýšlení nebo jim dodávají odvahu. Jak to u skutečného univerzitního profesora má být.

Prostředí reklamní agentury člověka přivede k citové vyprahlosti, depresím a drogové závislosti.

První seriózní pokus v českém prostředí uchopit téma rozvinutého a úspěšného žánru polské literatury a publicistiky, který se v posledních letech těší značné pozornosti tuzemských nakladatelů, překladatelů, čtenářů i recenzentů.

Obsáhlý rozhovor s katolickým knězem, pedagogem a hudebníkem Ladislavem Heryánem dalece překonává vše, co u nás v daném žánru s osobnostmi církevního života za poslední léta vyšlo. Na české knižní pulty se dostala kniha, o které se bude mluvit.

Poslední tři desetiletí v zrcadle osobních příběhů: jak je prožili populární kněz, bývalí disidenti, vlivná feministka nebo dva Američané, kteří mají k naší zemi profesní nebo rodové vazby? Kde tkví kořeny psaní i přemýšlení některých z nich, třeba Aleše Palána?

Pozoruhodnou, formálně pestrou sbírku reportáží polské novinářky Katarzyny Boni spojuje téma trojí tragédie zemětřesení, cunami a výbuchu elektrárny Fukušima, k níž došlo v březnu 2011.

Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.

Petr Borkovec byl vloni nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Nijak by nepřekvapilo, kdyby se mezi nominovanými objevil i letos – ačkoliv v jiné kategorii. Na konci loňského roku totiž vydal tento autor knihu fejetonů, sloupků a kratších próz nazvanou Petříček Sellier & Petříček Bellot. I kdyby to však nakonec s cenou Magnesia Litera nevyšlo, jedno ocenění už Borkovec získal – cenu Tvárnice časopisu Tvar, kterou mu udělil kritik roku Jan M. Heller.

Prirodzene sa táto kniha núka ženám. Cieľovou skupinou má zjavne byť tá emancipovaná a vzdelaná, no akceptujúca rodinné roly manželky či matky. Borušovičová aj tvrdí, že sa s feminizmom veľmi nestotožňuje, ale jej „vnútorné postoje“ asi také sú.

Ke stému výročí vydání prvotiny (Buddenbrookovi) jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů, "kouzelníka" Thomase Manna, vychází celá série "rodinných historií", mezi nimiž vyniká "Mannovi. Román století", kniha k právě vysílanému dokumentárnímu dramatu o rodině Mannových.

Z pojmu dánské štěstí se v posledních letech stal vývozní artikl. Mírně krkolomný a těžko přeložitelný výraz hygge, který se v dánštině objevuje v mnoha slovních druzích, znamená mít se příjemně a pohodově. Jenže samo hygge k obecnému tvrzení o spokojenosti národa nestačí. Štěstí je dnes měřitelnou veličinou opírající se o řadu kritérií, z nichž vycházejí i analýzy OSN, podle kterých Dánsko boří žebříčky statistik o občanské spokojenosti už od 70. let.

Není to odpočinkové čtení. Spíše jedna velká obžaloba současné společnosti, že téměř vše převrátila naruby a kdysi posvátným pojmům, například svoboda, štěstí, rodina, vnutila úplně jiný smysl. Eseje francouzského myslitele naléhavě vyzývají k nastoupení nové, útěšnější cesty.

Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael.

Burke v úvodu skromně přiznává, že jeho „vlastní vědění o celku vědění“ je velmi nevyvážené, ale takováto kniha se jinak než mírně subjektivně prostě napsat nedá. Jestli se na ní dá něco kritizovat, tak je to spíše její český překlad, který je plný překlepů a chyb. Zrovna u knihy, která má shrnovat celek vědění za několik posledních století, jsou tato pochybení trochu trapná…