Dánský fotograf Daniel Rye Ottosen strávil třináct měsíců v zajetí islámských extremistů. Přežil, mnozí jeho spoluvězni však takové štěstí neměli. Kniha Rukojmí ISIS je autentickým obrazem hrůzných vězeňských praktik Islámského státu, ale také příběhem o naději a rodinné pospolitosti.

Užitečné a v jistém smyslu nehodnotící zrcadlo nastavené sociálním sítím, jejich lesku i bídě. Díky tomu, že byl výběr oslovených široký, je výsledek poměrně pestrý a plastický. Výpovědi sahají od osobních vyznání až k obecnějším pohledům na danou odbornou oblast.

Autorův pohled se vzpírá zjednodušujícím interpretacím. A i když Tureček zčásti rekapituluje známé skutečnosti, snaží se je nahlédnout z nové strany, přidat k nim nějaký nový aspekt.

Literární historik a pedagog Jiří Poláček v tuctu kapitol postupně prochází a – s pomocí řady básníků a básnířek – svérázně komentuje všech dvanáct kalendářních měsíců.

Dystopická vize Maďarska v blízké budoucnosti: politicko-ekonomické mocenské kartely, organizovaný zločin ve spolupráci mafie s policií, cikánská válka, přiblblé reality show, které vymývají mozky celému národu. György Spiró ukazuje, kam by to mohlo vést, kdyby se všem současným problémům ponechal volný průběh. Ve svém románu tak útočí na hranici žánru fantastiky.

Který ze zástupců zvířecí říše je člověku bližší než pes? Provází nás dějinami už tisíce let a tvoří neodmyslitelnou součást našich životů. Publikace známého rakouského zoologa Konrada Lorenze, v níž se harmonicky snoubí vědecké poznatky s humorem, je čtivé vyprávění o našem soužití s tímto zvířetem, o psí věrnosti a bezmezné lásce, o tom, dokáže-li pes simulovat, jak psa nejlépe vychovávat, a o řadě dalších zajímavostí, které psa představí ve známých i méně známých souvislostech.

Choutky uniknout ze všedního dne do světa fantazie může ukojit španělský román Kinolandie. Proč má smysl vracet se dnes k provokativní vizi o budoucnosti filmového průmyslu z roku 1923?

Je třeba ocenit, že Piorecký mapuje terén, který je u nás zatím jen málo zkoumán, a snaží se jej strukturovaně a případně hierarchizovaně popsat. Pro mnohé bude jeho kniha překvapivá v tom, kolik odlišných a nijak banálních projektů dnes díky (a na) internetu vzniká. A i když se prostředí internetových tvůrců v budoucnu promění jakkoli, příští badatelé budou moci na tuto knihu jistě navázat.

Sbírka zhruba stovky nejzdařilejších textů, jež autor publikoval na serveru krajnicky.cz. Upoutá nejen vtipností, vytříbeným jazykem a stylem, ale i pozorností, s níž se věnuje některým aktuálním tématům naší doby.

Sbírka „esejistických tandemů“, sestávajících vždy z jednoho úryvku z některého novinového článku žánru „infotainment“, většinou lehce bulvárního rázu, a úvahové reakce na něj. Autoři zbavují situace, o kterých referují noviny, jejich surreálného nádechu tím, že ho v nejlepší tradici absurdity co nejpoctivěji dovádějí do důsledků.

V knize se dočteme, že transformace české společnosti a zdejšího tisku zůstává na půli cesty, a autor nabízí aparát, jak naši situaci pojmenovat. V tomto smyslu jde ale o neveselé čtení: od Babišových akvizic významných listů (a nedávno akvizic čínských) to vypadá, že se od McQuailova ideálu autonomní žurnalistiky sledující obecný prospěch celé země opět vzdalujeme.

Sebrané recenze a kulturní glosy romanisty Václava Černého pocházejí z jeho dvouletého angažmá v Lidových novinách. Texty potěší ty čtenáře, kteří dosud a rádi čerpají z jeho prací a úvah o kultuře a etice (mravnosti), o existencialismu, o divadle, o samotě, o svobodě, náboženství či o Bohu.

Novinář z regionálního deníku Philippe Pujol získal ocenění za knihu, která upozornila na bídu a bezútěšnost okrajových čtvrtí na severu Marseille – území s vymlácenými paneláky, zatuchlými byty plnými hašiše, kde si děti hrají s krysami a kde luxusní auta slouží drogovým bossům jako vizitka. Pujol je nestranný pozorovatel, nesoudí, neodsuzuje a ani neomlouvá, jeho kniha je ale ve výsledku samozřejmě velmi kritická.

Kniha představuje cenné svědectví o nerovném boji spisovatele proti totalitnímu režimu, který mu vzal možnost komunikovat se svými čtenáři. Otázkou je, jestli pro mnohé z knih, o kterých Čep referoval, už není pozdě a jestli její vydání pomůže autorovi vrátit v našem obecném kulturním povědomí takové místo, jaké by si zasloužil.

Zápisky Ani Geislerové, jimiž časopis Elle pět let uzavíral každé číslo, jsou takovou českou verzí fiktivních sloupků Carrie Bradshawové, ale v méně erotickém, více emocionálním a romantickém kabátu. Texty jsou osobní, niterné, vtipné, využívají všech ženských zbraní a nezapomínají ani na další smysly – voní a chutnají.

Zápisky Kafe a cigárko pobaví čtenáře, kteří si rádi rozšíří emoční databanku, není jim trapné se smát nahlas a případně si poplakat vzájemně na rameni. Jestliže vás svět excentrických celebrit, předstíraných slz a objetí nechává chladnými, nemá smysl knihu otevírat. Pokud ale po světě reflektorů po očku pokukujete ať už ze zájmu, nebo ze škodolibosti, rozhodně je seznámení s ním díky Kafi a cigárku autentičtější a čtenářsky zajímavější, než byste si zprvu mysleli.

Kniha vzpomínek, deníků a dopisů devíti českých vojáků, kteří bojovali na různých frontách první světové války. Jednotlivé texty spolu s bohatým obrazovým doprovodem vytvářejí poučnou a poutavou koláž.

Kniha publicisty Ondřeje Horáka představuje pokus o reflexi období, které přineslo demokratické volby, možnost cestovat na Západ i nakoupit západní zboží „doma“, ale také ztrátu pracovních míst a rozdělení Československa. Jde o pohled spíše kritický, snažící se čtenářům připomenout mnohé z toho, co by nejraději zametli pod koberec a vytěsnili ze své paměti.

Satira na poměry v novinových redakcích a na způsob, jakým média manipulují veřejným míněním, moderní traktát o dějinách druhé poloviny minulého století nebo milostný příběh. To všechno je nebývale útlý román Umberta Eca – otevřené dílo se vším všudy.

Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruslinské a Oksany Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji této země za samostatnost.

Autorovy záznamy z jednotlivých dní, naplněných vysilující prací a bojem o život jeho pacientů, se dají označit za syrově naturalistické, věcné a někdy až přízemní. Zaměřuje se v nich především na fyziologické detaily. Hledá přitom základnu pro jakési všelidské univerzálie, o kterých ovšem nijak abstraktně ani vznešeně neteoretizuje. Nachází ji totiž v živočišné touze žít i v základních projevech tělesnosti, které velmi přesvědčivě líčí.

V románu Marně hledám slov si britský aristokrat Edward St Aubyn s gustem utahuje z mašinerie literárního průmyslu. Na nikom nezůstane nit suchá – od spisovatelů přes redaktory a agenty až po porotce literární soutěže.

Umberto Eco připravil čtenářům překvapení: jeho nová kniha má výrazně menší rozsah a je přístupněji napsaná. Nejenže v ní autor promlouvá běžným jazykem, ale i osa příběhu je nekomplikovaná. Právě toto zjednodušení, zpovrchnění obsahu i formy má však hlubší smysl, protože má názorně odrážet dnešní stav médií i literatury. Nulté číslo je sice román, ale především je to dílo popisující současná média a roli, jakou v nich hrají nejrůznější konspirace.

Esej francouzské provenience pro všechny, kteří se znepokojením sledují politické a společenské dění v současném světě, neboť na příkladu konkrétních událostí poukazuje na podstatu systémových problémů. O tom, že se kritický pohled angažovaného autora kolikrát strefil do černého, svědčí i reakce, kterou kniha vzbudila jak ve francouzských anarchistických kruzích, tak na ministerstvech a policejních stanicích.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl hodnotit jako ukázku toho, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu. I tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Svoji proměnu v neudržovaného poutníka líčí Rufin se sympatickou sebeironií. Potřeby svého těla přitom neumenšuje ani nepřehání, ale přijímá je s jakousi čapkovskou realističností. Celkově pouť do Compostely přizpůsobil vkusu svého současníka: vyvázal ji z jejího původně katolického rámce a popsal ji tak, aby si v ní každý čtenář dokázal najít „to své“. A proč ne: specifický soukromo-duchovní obsah jistě může mít i cesta do Prčic…

Lékař, diplomat a spisovatel Jean-Christophe Rufin se vydal na pouť do Compostely a z cesty vytěžil úspěšnou knihu. Jeho popis putování se dá číst jako návod na cestu pro další adepty slavného pochodu přes kus evropského kontinentu. Kniha zároveň nabízí pobavený, ironický, místy až poťouchlý komentář této dlouhodobě módní zábavy. Rufin se ale mermomocí snaží dodat zápiskům i filozofický přesah.

Autor skepticky sleduje vývoj amerických předvolebních kampaní, které jsou podle něj stále méně demokratické. Pesimisticky hodnotí i vývoj na mediálním trhu, kde stále více rozhodují čistě ekonomické zájmy. Jakkoli ale kniha nevyznívá nijak optimisticky, přesto u nás může působit povzbudivě, že existují země, ve kterých se přední představitelé státu o novinářích vyjadřují s úctou a neoznačují je za „pitomce, hnůj a fekálie“.

Kolik smysluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto otázky řeší Zygmunt Bauman ve své knize Tohle není deník. Nejednou si v ní zoufá nad nespravedlností a nerovností, které ale po světě „distribuuje“ dost svévolně. Jeho smutek přitom vyvažuje vtip a sarkasmus.

V řadě „zamilovaných slovníků“ nakladatelství Plon dostal novinář Serge July příležitost shrnout ve stručných heslech základ svého řemesla. Mezi důležitými pojmy uvádí praktické termíny, postupy a dovednosti, do svého výběrového popisu žurnalistiky zařadil i jednotlivá média, zásadní události, známé osobnosti. Jeho selekce je jistě subjektivní, ale řídí ji dlouholetá zkušenost: July byl přes třicet let šéfredaktorem francouzského deníku Libération.