Alexijevičová ve své knize prostřednictvím desítek rozhovorů s pamětníky formuje alternativní podobu novodobé historie SSSR, podobu nikoliv faktografickou, ale utvářenou osudy obyčejných lidí, jejichž životů se tato historie nějakým způsobem dotkla a změnila jejich běh.

Velký umělec Josef Sudek, který fotografii považoval za hezké řemeslo, nikoliv za umění, se opět vrací díky nalezeným rozhovorům a oživeným vzpomínkám pamětníků. Je až s podivem, kolik let tyto texty čekaly na své vydání. Vznikla tak kniha působivá, milá, chtělo by se napsat „sudkovská“. „Vždy jsem fotografoval jen to, k čemu jsem měl nějakou lásku,“ říkal Josef Sudek.

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

Po básních, povídkových sbírkách a románu Malina se nám rakouská autorka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) představuje s opět jiným typem textů – publicistickými prózami, eseji a rozhovory, v nichž se dotýká společenských, politických, filozofických a poetologických otázek, kde ovšem zaznamenává též střípky bezprostředně žité skutečnosti.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

Obsáhlý rozhovor s katolickým knězem, pedagogem a hudebníkem Ladislavem Heryánem dalece překonává vše, co u nás v daném žánru s osobnostmi církevního života za poslední léta vyšlo. Na české knižní pulty se dostala kniha, o které se bude mluvit.

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.

Kniha Cesty života (Livslinjer) je koláží rozhovoru norského novináře, skladatele a pianisty Ketila Bjørnstada s Liv Ullmannovou a úryvků z jejích dosud nepublikovaných deníků a zápisků.

Kniha funguje především v momentech, kde nabízí průhled do každodennosti muže, který byl za každého režimu v opozici. Je to ukázka, že „po svém“ se dá žít v každé době, ale za nemalou cenu; v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu. Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné názory: snadno je připraven zatratit všechny, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna naslouchat.

Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael.

Rozsáhlý výbor z textů novináře, filmového kritika, pedagoga a překladatele Vladimíra Bystrova pokrývá téměř celé dějiny 20. století.

Mít přehled o všech tématech, jimiž se zabývá Václav Cílek, není zrovna jednoduché. Všem, kdo si představu o této proteovské bytosti chtějí zpřehlednit, je určen soubor rozhovorů, v němž se populární geolog prezentuje jako konsenzuální a konstruktivní učenec, průkopník nových oblastí poznání. Kniha místy vyznívá jako budování kultu prvního skutečně žijícího českého Cimrmana.

Proč nás po vytržení zubu může začít bolet koleno? V čem při tělesném výkonu pomáhá hekání? K čemu je Novaku Djokovičovi při tenisu dobré, že umí skvěle napodobovat jiné lidi? Známý fyzioterapeut ukazuje člověka jako opravdu složitou psychosomatickou jednotku a nabízí podněty k zamyšlení, jak se „svými“ těly zacházíme a nakolik jsme k nim pozorní.

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.

Mají země sousedící s Ruskem kromě velkého souseda něco společného? Na tuto otázku se snaží ve své objemné knize odpovědět norská autorka Erika Fatlandová, která neváhala věnovat dva roky života objíždění ruských hranic a povídání s lidmi, kteří v blízkosti tohoto impéria žijí.

Užitečné a v jistém smyslu nehodnotící zrcadlo nastavené sociálním sítím, jejich lesku i bídě. Díky tomu, že byl výběr oslovených široký, je výsledek poměrně pestrý a plastický. Výpovědi sahají od osobních vyznání až k obecnějším pohledům na danou odbornou oblast.

Povedať, že popredný slovenský teoretik literárneho, divadelného a výtvarného humoru Kornel Földvári komentuje tvorbu Milana Lasicu a Júliusa Satinského už takmer štyridsať rokov, je pravou i zavádzaním. Pravdou v tom, že jeho prvý text v knihe Svet pre dvoch pochádza z roku 1966, zavádzaním zasa v tom, že totalitný režim na viac ako desať rokov znemožnil Lasicovi a Satinskému, aby Földvárimu poskytli niečo na komentovanie.

Kniha K věci je souborem rozhovorů s lidmi, ať již s umělci, vědci, pedagogy či spisovateli s často svéráznou filozofií a životním postojem, které mohli čtenáři slyšet na Veřejných debatách v Českých Budějovicích. Na otázky postupně odpovídali osobnosti jako Milan Knížák, Bořek Šípek, Karel Hvížďala, Petr Vopěnka, Boris Cvek, Vladimír Kokolia, Cyril Höschl, Zdeněk Lukeš, Jindřich Štreit a Robin Šóen Heřman.

Spisovateľ Vlado Bednár (1941 - 1984) patril síce do silnej skupiny prozaikov začínajúcich v šesťdesiatych rokoch, jeho tvorba je však dnes už nezaslúžene viac-menej na okraji záujmu.

Dílo jednoho z největších polských spisovatelů 20. století Witolda Gombrowicze (1904-1969) není příliš rozsáhlé: zahrnuje čtyři romány, jednu knihu povídek, tři divadelní hry, dva svazky vzpomínek, tři svazky deníků, jeden nedokončený román, nerozsáhlou publicistiku a knižní rozhovor s titulem Testament.

Knižní vydání rozhovorů, které spisovatel Julien Gracq (*1910) poskytl v období let 1970 až 2001 nejrůznějším tazatelům.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl hodnotit jako ukázku toho, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu. I tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Německá spisovatelka Olga Grjasnowa představila v Praze svůj nový román, který pojednává o válce v Sýrii. Vrátily jsme se ale i k její česky vydané knize Rus je ten, kdo miluje břízy a dotkly se dění v dnešním Německu, potažmo Evropě, kde je možná svoboda problematičtější pojem, než se na první pohled zdá.

Vlajky vlají, hlavně trčí z okének, troubení klaksonů, občas nějaká ta salva do vzduchu, mávající zástupy u cesty… Intelektuálové pilují vize krásy a neposkvrněné národní pospolitosti… Potrava pro média je namíchaná… Obecné principy vzniku etnických konfliktů popisuje očitý svědek nejen války v Jugoslávii.

Druhý český překlad díla japonského básníka a blogera Naokiho Higašidy zase o trochu víc odhaluje myšlení lidí, které společnost ještě donedávna považovala za mentálně retardované. Setkání s velmi pestrým a intelektuálně zajímavým světem autistů, a to i těch, kteří nejsou příliš schopni verbálně komunikovat, může i nám ostatním pomoci být lepšími lidmi.

Kniha vypráví o životě člověka, který na první pohled působí dojmem nonkonformního flamendra. Za touto maskou ale odhaluje pracovitého „dělníka knihy“, který se nebrání svému označení za „obrozence“ ani patetickým prohlášením o vlastenectví jako motivaci své činnosti. Kéž by láska k vlasti u jiných Čechů, kteří se k ní tak hrdě hlásí, přinášela tolik bohatých plodů jako v případě Ladislava Horáčka…

Horáčková je tazatelkou informovanou a taktní, která dokáže některá upřílišněná prohlášení jemně korigovat. Zároveň ve zpovídaných umí vzbudit důvěru a navodit atmosféru k tomu, aby se otevřeli. A ví také, jak podnítit čtenářovu zvědavost.

Novinářka Alice Horáčková svou posedlost lidskými osudy dokázala skvěle zúročit i jako spisovatelka – vhodnou volbou stylu vyprávění vytvořila velmi plastickou a dynamickou postavu, svéráznou paní, která s vtipem a grácií chrlí historky o svém dětství a mládí v době socialismu a o životě po boku malíře trpícího duševní poruchou.

Kniha esejů o ukrajinské identitě známého ukrajinského historika Jaroslava Hrycaka.

Vnímavý tazatel se ptal básníka, typografa, dvou fotografů, malíře a sochaře, kteří současně jsou i pedagogy, emigranty, ale i jednou generací hybatelů české kultury – součástí kulturní identity národa, a především lidmi se svými osudy a názory.