Alexijevičová ve své knize prostřednictvím desítek rozhovorů s pamětníky formuje alternativní podobu novodobé historie SSSR, podobu nikoliv faktografickou, ale utvářenou osudy obyčejných lidí, jejichž životů se tato historie nějakým způsobem dotkla a změnila jejich běh.

Unikátní historické svědectví i kronika budoucnosti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové popisuje, jak jediná noc navždy změnila osudy desetitisíců lidí své doby. Bezprostřední svědci černobylské katastrofy tu hledají slova pro to, co nikdo dlouho nedokázal pojmenovat, pochopit, ani vysvětlit.

Velký umělec Josef Sudek, který fotografii považoval za hezké řemeslo, nikoliv za umění, se opět vrací díky nalezeným rozhovorům a oživeným vzpomínkám pamětníků. Je až s podivem, kolik let tyto texty čekaly na své vydání. Vznikla tak kniha působivá, milá, chtělo by se napsat „sudkovská“. „Vždy jsem fotografoval jen to, k čemu jsem měl nějakou lásku,“ říkal Josef Sudek.

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

Po básních, povídkových sbírkách a románu Malina se nám rakouská autorka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) představuje s opět jiným typem textů – publicistickými prózami, eseji a rozhovory, v nichž se dotýká společenských, politických, filozofických a poetologických otázek, kde ovšem zaznamenává též střípky bezprostředně žité skutečnosti.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

Jak uvažují současné české dokumentaristky a po čem touží? Skoro tisíc stran nové knihy Báry Baronové nastiňuje třicet možných odpovědí. Například že nechtějí diváka manipulovat a když natočí v přímém přenosu vraždu, ve filmu ji nechají.

Obsáhlý rozhovor s katolickým knězem, pedagogem a hudebníkem Ladislavem Heryánem dalece překonává vše, co u nás v daném žánru s osobnostmi církevního života za poslední léta vyšlo. Na české knižní pulty se dostala kniha, o které se bude mluvit.

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.

Kniha Cesty života (Livslinjer) je koláží rozhovoru norského novináře, skladatele a pianisty Ketila Bjørnstada s Liv Ullmannovou a úryvků z jejích dosud nepublikovaných deníků a zápisků.

Poslední tři desetiletí v zrcadle osobních příběhů: jak je prožili populární kněz, bývalí disidenti, vlivná feministka nebo dva Američané, kteří mají k naší zemi profesní nebo rodové vazby? Kde tkví kořeny psaní i přemýšlení některých z nich, třeba Aleše Palána?

Kniha funguje především v momentech, kde nabízí průhled do každodennosti muže, který byl za každého režimu v opozici. Je to ukázka, že „po svém“ se dá žít v každé době, ale za nemalou cenu; v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu. Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné názory: snadno je připraven zatratit všechny, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna naslouchat.

Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael.

Rozsáhlý výbor z textů novináře, filmového kritika, pedagoga a překladatele Vladimíra Bystrova pokrývá téměř celé dějiny 20. století.

Mít přehled o všech tématech, jimiž se zabývá Václav Cílek, není zrovna jednoduché. Všem, kdo si představu o této proteovské bytosti chtějí zpřehlednit, je určen soubor rozhovorů, v němž se populární geolog prezentuje jako konsenzuální a konstruktivní učenec, průkopník nových oblastí poznání. Kniha místy vyznívá jako budování kultu prvního skutečně žijícího českého Cimrmana.

Proč nás po vytržení zubu může začít bolet koleno? V čem při tělesném výkonu pomáhá hekání? K čemu je Novaku Djokovičovi při tenisu dobré, že umí skvěle napodobovat jiné lidi? Známý fyzioterapeut ukazuje člověka jako opravdu složitou psychosomatickou jednotku a nabízí podněty k zamyšlení, jak se „svými“ těly zacházíme a nakolik jsme k nim pozorní.

Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.

Mají země sousedící s Ruskem kromě velkého souseda něco společného? Na tuto otázku se snaží ve své objemné knize odpovědět norská autorka Erika Fatlandová, která neváhala věnovat dva roky života objíždění ruských hranic a povídání s lidmi, kteří v blízkosti tohoto impéria žijí.

Užitečné a v jistém smyslu nehodnotící zrcadlo nastavené sociálním sítím, jejich lesku i bídě. Díky tomu, že byl výběr oslovených široký, je výsledek poměrně pestrý a plastický. Výpovědi sahají od osobních vyznání až k obecnějším pohledům na danou odbornou oblast.

Povedať, že popredný slovenský teoretik literárneho, divadelného a výtvarného humoru Kornel Földvári komentuje tvorbu Milana Lasicu a Júliusa Satinského už takmer štyridsať rokov, je pravou i zavádzaním. Pravdou v tom, že jeho prvý text v knihe Svet pre dvoch pochádza z roku 1966, zavádzaním zasa v tom, že totalitný režim na viac ako desať rokov znemožnil Lasicovi a Satinskému, aby Földvárimu poskytli niečo na komentovanie.

Kniha K věci je souborem rozhovorů s lidmi, ať již s umělci, vědci, pedagogy či spisovateli s často svéráznou filozofií a životním postojem, které mohli čtenáři slyšet na Veřejných debatách v Českých Budějovicích. Na otázky postupně odpovídali osobnosti jako Milan Knížák, Bořek Šípek, Karel Hvížďala, Petr Vopěnka, Boris Cvek, Vladimír Kokolia, Cyril Höschl, Zdeněk Lukeš, Jindřich Štreit a Robin Šóen Heřman.

Spisovateľ Vlado Bednár (1941 - 1984) patril síce do silnej skupiny prozaikov začínajúcich v šesťdesiatych rokoch, jeho tvorba je však dnes už nezaslúžene viac-menej na okraji záujmu.

Dílo jednoho z největších polských spisovatelů 20. století Witolda Gombrowicze (1904-1969) není příliš rozsáhlé: zahrnuje čtyři romány, jednu knihu povídek, tři divadelní hry, dva svazky vzpomínek, tři svazky deníků, jeden nedokončený román, nerozsáhlou publicistiku a knižní rozhovor s titulem Testament.

Knižní vydání rozhovorů, které spisovatel Julien Gracq (*1910) poskytl v období let 1970 až 2001 nejrůznějším tazatelům.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl hodnotit jako ukázku toho, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu. I tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Německá spisovatelka Olga Grjasnowa představila v Praze svůj nový román, který pojednává o válce v Sýrii. Vrátily jsme se ale i k její česky vydané knize Rus je ten, kdo miluje břízy a dotkly se dění v dnešním Německu, potažmo Evropě, kde je možná svoboda problematičtější pojem, než se na první pohled zdá.

Vlajky vlají, hlavně trčí z okének, troubení klaksonů, občas nějaká ta salva do vzduchu, mávající zástupy u cesty… Intelektuálové pilují vize krásy a neposkvrněné národní pospolitosti… Potrava pro média je namíchaná… Obecné principy vzniku etnických konfliktů popisuje očitý svědek nejen války v Jugoslávii.

Druhý český překlad díla japonského básníka a blogera Naokiho Higašidy zase o trochu víc odhaluje myšlení lidí, které společnost ještě donedávna považovala za mentálně retardované. Setkání s velmi pestrým a intelektuálně zajímavým světem autistů, a to i těch, kteří nejsou příliš schopni verbálně komunikovat, může i nám ostatním pomoci být lepšími lidmi.

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Kniha vypráví o životě člověka, který na první pohled působí dojmem nonkonformního flamendra. Za touto maskou ale odhaluje pracovitého „dělníka knihy“, který se nebrání svému označení za „obrozence“ ani patetickým prohlášením o vlastenectví jako motivaci své činnosti. Kéž by láska k vlasti u jiných Čechů, kteří se k ní tak hrdě hlásí, přinášela tolik bohatých plodů jako v případě Ladislava Horáčka…