Syrská autorka v knize otevřeně vykresluje sexuální život hlavní hrdinky, která vystřídá celou řadu partnerů obou pohlaví a netají se svým naprosto věcným přístupem k sexu a fascinací sexualitou. Český nakladatel se bohužel fatálně minul ze žánrem knihy, když ji edičně připravil jako spotřební čtivo pro ženy. Mimořádně politováníhodná je také úroveň překladu přes třetí jazyk – francouzštinu.

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

Jorge Amado je jedním z nejproslulejších brazilských spisovatelů, který velkou část své tvorby zasvětil šíření levicových myšlenek. Nicméně Zmizení svaté Barbory pochází z autorova pozdního období, vyznačujícím se již umírněným životním postojem.

Předposlední román britského prozaika Martina Amise se nečte nijak příjemně. Na vině není český překlad, v němž téměř zaniká Amisův osobitý styl (čtenář neobeznámený s originálem ho snese), ani hlavní dějová linka, která na první pohled naopak představuje hotový prototyp stravitelnosti: prázdniny několika mladých lidí na italském zámku v roce 1970.

Děti úspěšných rodičů to mají těžké. Již od mala jsou na ně kladeny vysoké nároky, které často, alespoň dle mínění okolí, nenaplní. Ještě horší scénář nastává, pokud se dítě rozhodne jít ve stopách jednoho z rodičů a vydobýt si ostruhy v oboru, v němž tento exceloval. Přesně takovouto trnitou cestu si vybral uznávaný britský prozaik Martin Amis, když vstoupil v roce 1973 na literární scénu románovým debutem The Rachel Papers.

Přestože se ze slova „kontroverzní“ stalo do značné míry nadužívané klišé, pro osobnost i dílo francouzské spisovatelky Christine Angotové bychom obtížně hledali vhodnější označení.

V loňském roce vydala významná bulharská nakladatelka a pozoruhodná básnířka a prozaička Božana Apostolova román Krăstopăt bez pătišta (Křižovatka bez cest), v němž zachycuje současnou bulharskou skutečnost. Zjednodušeně by se dalo říci, že kniha pojednává o sexu, drogách a násilí. Její filozofický rozměr je však mnohem širší.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

V roce 2007 vyšla v Bulharsku v nakladatelství Altera básnická sbírka Organični formi (Organické formy) Nikolaje Atanasova. Tato knížka je zvláštní tím, že ji mladý básník (nar. 1978) napsal v Americe, kde v současnosti žije.

Válečný prorok, druhý díl trilogie Princ ničeho, uspokojí nejenom skalní fanoušky fantasy, ale i ty čtenáře, kteří jinak triviálními syžety a obehranými rekvizitami tohoto žánru pohrdají. Kanadský autor totiž do fantasy vnáší mnoho netypických motivů.

Ballekov román Pomocník vyšiel v prvom vydaní v roku 1977. Odvtedy sa spolu s predchádzajúcou poviedkovou Južnou poštou (1974) a naň nadväzujúcimi románovými Agátmi (1981) stal nielen časťou Ballekovho tzv. palánskeho cyklu, ale tiež pevnou súčasťou súčasnej slovenskej literatúry.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

Druhá kniha mladého českého prozaika Jaroslava Balvína se objevuje více než rok po jeho debutu Mácha: Deníky. Román vychází s doprovodným textem, hrdě oznamujícím, že autor se svým dílem hlásí k tzv. severočeské literární škole. Autorovým průvodcem v literárním světě se stal Vladimír Páral. Je to projev hledání autority, nebo spíše Balvínovy záliby v bizarních postavičkách?

Nedávno do češtiny přeložený román Píseň kamene (A Song of Stone) se v originále objevil roku 1997. Píseň kamene lze v prvé řadě charakterizovat jako neobyčejně rafinovaný thriller, jemně využívající odvěké lidské fascinace sexem a násilím.

Skotský prozaik Iain Banks se v Británii (a na internetu) těší téměř kultovnímu postavení, zejména mezi nadšenými čtenáři sci-fi. Že nepíše jen sci-fi, to jasně dokládá i román Píseň kamene, který teď v překladu Pavly Horákové vydal Volvox Globator.

Debutujúci Martinčan prezentuje témy, ktoré u nás boli a sú stále atraktívne - drogy, sex, nevera, alkohol...

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Popularizace vědy je tvrdá řehole a je třeba nebrat ji na lehkou váhu, má-li vést k hodnotnému výsledku schopnému oslovit vybíravého čtenáře. Kniha českého autora věnovaná mozku dokládá, že pouze dobrá vůle nestačí. I přes spoustu zajímavých dílčích informací totiž vzhledem k řadě neduhů selhává jako celek.

Kniha koncipovaná jako koláž populárně naučných textů a anonymních erotických zpovědí a inzerátů z internetu může působit kuriózně až bizarně, pro úplné laiky ale přesto může jistou osvětu naplnit.

Se vzájemnými rozdíly se musí vyrovnávat každý, kdo se rozhodne vstoupit v manželský svazek: vždycky zde totiž bude základní diference mezi mužem a ženou, která se i u lidí téže kultury někdy ukazuje být pro vzájemné soužití zničující. Natož pak když se přidají ještě rozdíly v řeči, náboženství, civilizačních zvycích. Úskalí i potenciální přínosy takových svazků oba němečtí autoři osvětlují srozumitelně, nečernobíle a velmi záslužně.

Erotických románků o různě zkušených či nezkušených slečnách je v knihovnách a knihkupectvích dost. Nabízet knihu, která Lolitin příběh popisuje z druhé strany, nicméně znamená vybavit ji docela podařenou marketingovou strategií. I když z tohoto příslibu nakonec moc nezbude.

Kniha P. Bilého je do jisté míry ironicky zaměřená proti slovenskému katolicismu, který se liší od toho v Itálii a Španělsku. Autor svou ironii rafinovaně zabudovává do vyprávění příběhů odehrávajících se v italském klášteře. Klášterní postavy převora Giuseppeho di Flavia, mnichů Alberta Giovinetiho a Stefana Piginiho aj. jsou popsány velice poutavě – k jejich zvláštnostem patří, že mají vysoké vzdělání a nebojí se demonstrovat svou rebelii proti společnosti.

Jsou lidé přirozeně hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Na tuto otázku hledá odpověď zevrubná monografie amerického antropologa, která čtenáře provede evolucí politického uspořádání hominidů, od jeho despotických počátků u šimpanzů a dalších afrických primátů přes rovnostářskou mezihru lovců a sběračů po flexibilní současnost.

Praha zlodějů, vrahů, prostituce; poprav, pogromů, válek; moru, požárů, povodní. Praha chmur a přitažlivě malebného romantického temna. Čtenářům knih A. M. Ripellina či P. Demetze tato publikace patrně nepřinese mnoho nového, vybraná témata ovšem protahuje do současnosti.

Prirodzene sa táto kniha núka ženám. Cieľovou skupinou má zjavne byť tá emancipovaná a vzdelaná, no akceptujúca rodinné roly manželky či matky. Borušovičová aj tvrdí, že sa s feminizmom veľmi nestotožňuje, ale jej „vnútorné postoje“ asi také sú.

Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla Luciana Stegagno Picchiová. Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit.

Obětavý otec na mateřské dovolené zneužije malou dcerku rodinné přítelkyně. Co ho vedlo k tak nepochopitelnému činu? Dokáže s pocitem viny žít a vrátit se do společnosti?

Není to odpočinkové čtení. Spíše jedna velká obžaloba současné společnosti, že téměř vše převrátila naruby a kdysi posvátným pojmům, například svoboda, štěstí, rodina, vnutila úplně jiný smysl. Eseje francouzského myslitele naléhavě vyzývají k nastoupení nové, útěšnější cesty.

Částečně autobiografický text, který se dočkal i filmového zpracování, se točí okolo tématu „sex, drogy a rock’n’roll“.

Román Sexodus napísal Bukowsky, nie však Charles, ten sa – okrem toho – píše s mäkkým i, ale nejaký Z. H. zo Slovenska. Či už má tento pseudonym poukázať na akúsi literárnu súvislosť – alebo hádam aj samotný názov knihy, ktorý pripomína román Sexus od Henryho Millera –, predsa len sa v tomto prípade umelecká nekonformnosť zamieňa za populárny efekt.