Srbská autorka Aleksandra Cimplová debutovala milostným příběhem ženy s rozdvojenou osobností. Sám název díla napovídá, že ústředním motivem jejího života i celé knihy je smrt. Hlavní hrdinka se v knize stává členkou Bratrstva, které chce bojovat za lepší svět, a postupně se vypracuje až na pozici likvidátorky. S tematikou smrti se v knize mísí i několik dalších, například milostná a sexuální.

Zloděj, kurvář, lump. I tak zněly urážky, jimiž byla častována hlava státu za monarchie a první republiky. Autor jejich omezený vzorek analyzuje a ukazuje na něm, v čem se česká společnost po roce 1918 změnila a v čem zůstávala stejná.

Spratci jsou dalším příspěvkem do rodiny románů o dospívání, v nichž formativní léta hrdinů spadají do hořkosladce rozporných osmdesátých a devadesátých let. Spisovatel Ota Kars ztvárňuje typické dítě oné doby – spratka v partě dalších spratků, kteří si hrají na otrlé cyniky, ale ve skutečnosti jsou až příliš citliví. Zpočátku spíše humorné tóny se postupně mísí s melancholií, emocionálně barevná nálada dětství v socialistické šedi bledne v prostředí dráždivě křiklavých devadesátek.

Komiks o sexualitě marockých žen a životě ve lži má ambice otevřít řadu otázek ohledně ženských práv, ale až příliš spoléhá jak na přitažlivost tématu, tak na atraktivitu samotného komiksového média. Perspektivní bárku utápí přemíra hovořících postav i odměřené dialogy.

Letošní Literární cenu Knižního klubu získala Ema Labudová s novelou Tapetář. Pod nenápadným názvem se skrývá příběh plný netolerance a strachu, který zaujme i nezvyklými kulisami severní Anglie.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Malý průvodce historií lidských omylů a selhání přináší řadu zábavně podaných historek. Ty v souhrnu varují, že našich zásadních omezení a sklonů k iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme.

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Kniha koncipovaná jako koláž populárně naučných textů a anonymních erotických zpovědí a inzerátů z internetu může působit kuriózně až bizarně, pro úplné laiky ale přesto může jistou osvětu naplnit.

Hloubavá Barbora vytrvale hledá tajemného bucha, jenž dlí patrně kdesi na nebesích, zatímco jí drsná Sylvie hatí naděje na lepší a spořádanější život. Novela mladé slovenské autorky nám připomíná, že zbavit se části našeho já, která nás nejvíce tíží, je úkol značně nelehký. Efektní je na knize především humor a často velmi ostrý sarkasmus.

Kniha zkoumá digitální data a ukazuje, že jejich prostřednictvím se můžeme dozvědět leccos z toho, co o sobě ani my sami nevíme. Radí také, jak s daty coby nebezpečně dvousečnou zbraní náležitě zacházet. Autorovy interpretace jsou někdy příliš přímočaré, ale celkově jde o potřebnou a užitečnou publikaci.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

Vizuálně nesmírně působivý komiks je převrácením mýtu o Artemidě a Siproitovi a temným poselstvím o mužském chtíči. Šokující intimní tečku mu dává autorčin doslov.

V roce 2016 otiskl měsíčník Host Martinu Skořepovi první povídku a nyní tomuto autorovi stejnojmenné nakladatelství vydalo debutovou knihu s názvem Rituál Turínského koně. Fragmentární vyprávění novelistického rozsahu zachycuje především mnoho podob vypravěčova zápolení – s matkou postiženou Alzheimerovou chorobou, s pozdním coming outem, ale i s vlastním stárnutím. Útlá kniha však není pouze chmurná, jak by se z takového výčtu mohlo zdát.

Tenisový zápas mezi malířem Caravaggiem a básníkem Franciskem de Quevedem se v románu prolíná se zachycením dobyvatelské pouti Hernána Cortése, ale i s e-mailovou korespondencí autora s jeho nakladatelkou – jednou z předností románu Náhlá smrt mexického spisovatele Álvara Enrigueho je důmyslná kompozice. Další doklad toho, že hispanoamerická literatura neskončila obdobím takzvaného „boomu“.

Kolumbijský spisovatel Fernando Vallejo, bojovník za práva zvířat a horlivý kritik katolické církve i islámu, se řadí k nejvlivnějším intelektuálům Latinské Ameriky. V jeho románu Madona zabijáků, první autorově knize přeložené do češtiny, se stárnoucí intelektuál Fernando potkává s mladým zabijákem a homosexuálem Alexisem: skrytý a násilí plný svět medellínské chudiny, taxikářů, politiků, úředníků i vrahounů se střetává s vytříbenou evropskou kulturou.

Mario Vargas Llosa je spisovatel s širokým záběrem, který se nebojí vstupovat do žánrů, jimž se autoři takzvané vysoké literatury často spíše vyhýbají. Svědčí o tom i Chvála macechy, dílo nejčastěji označované za erotický román.

Marek Epstein si pro svůj první román vybral ošidné téma – domácí násilí. Naštěstí se mu ale podařilo vyhnout se takovým klišé, jako je motiv alkoholu coby spouštěče agrese, a to především díky hlubšímu ponoru do duše i minulosti postav. Scenáristickým rukopisem čtenáře seznamuje hned se dvěma generacemi poznamenanými násilnickým chováním a v retrospektivních pohledech ukazuje, jak se ze vzdělané mladé ženy stává oběť bez špetky sebeúcty.

Debut Američana Gabriela Tallenta láká kromě jiného na velice svéhlavou protagonistku. Čtrnáctiletá Turtle žije v kopcích s ovdovělým otcem, jehož výchova spočívá převážně ve výcviku střelby pestrou škálou zbraní. Román toho však nabízí mnohem víc a zbraně zdaleka nejsou tím, co je na příběhu nejvíce znepokojivé.

Nejobsáhlejší kniha o penisu, která u nás zatím vyšla. Autora, profesí urologa, zajímají hlavně lékařské aspekty věci. Jeho přístup je kvůli tomu žel trochu fyziologicky jednostranný, a navíc místy možná až příliš bulvárně lascivní.

Štěpán Hobza obdržel za svou básnickou prvotinu Ferrari v džungli nominaci v kategorii objev roku v rámci letošního ročníku cen Magnesia Litera. Možná i proto, že debutantova kniha se s ničím nepáře a ke čtenáři promlouvá napřímo skrze jakousi „antipoetičnost“. Hobza básní doslova o ničem, ale právě zaznamenání této obsahové prázdnoty je hlavním hnacím motorem jeho tvorby.

Mělké jámy mají netuctový koncept. Kůs si v nich osvojil zásadu, která u básnických sbírek platí dvojnásob: „Méně je někdy více.“ Nejde ji ale přijmout prvoplánově, básník s ní musí souznít. To znamená zhutnit svůj projev a nelpět na jediné linii. A hlavně mluvit na rovinu.

Co prožíval člověk, který byl po roce 1948 z politických důvodů zatčen? V jakém vězeňském společenství se ocitl a co mu pomohlo, aby se represivnímu prostředí přizpůsobil? Znamenalo pro něj následné propuštění z vězení úlevu z pocitu nabyté svobody, nebo stál znovu před novými výzvami, jimž musel čelit? Jak je možné, že lidé zatčení v padesátých letech 20. století zůstali ve svém vědomí politickými vězni i po pádu východního bloku?

Ve své nové knize, novele s názvem Mrtvá schránka, zachází Ondřej Horák zatím nejdál v tom, co je mezi českými literáty jeho doménou. Z příběhu o bývalém legionáři, který se po návratu do vlasti živí pašováním drog, totiž odstranil takřka vše, co čtenáři na knihách oceňují.

Znepokojující výpověď o ženách a násilí na nich představuje velkou obžalobu mužského světa, ale zároveň studii naprosté samoty člověka. Tento suverénní a nekompromisní hlas čínské literatury osloví čtenáře napříč kulturami.

Mladá žena putuje sama přes hory a doly s nákladem několika kaprů určených pro rybníky v císařských zahradách: cesta plná příkoří jí dává možnost poznat svět, mnohému se naučit. To vše ovšem není důležité, Mijuki po smrti svého muže už na tomto světě ztratila své místo. Příběh od francouzského autora Didiera Decoina zasazený do Japonska 12. století je inspirován tradičním japonským estetickým prvkem „mono no aware“, tedy teskným úžasem nad křehkostí a pomíjivostí krásy – a také života.

Básnířka Olga Stehlíková má v poslední době napilno. V minulém roce jí vyšla atypická dvojjazyčná sbírka dvojverší Vejce/Eggs a společně s Milanem Ohniskem vydala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku básní Za lyrický subjekt. To nejočekávanější si ale básnířka nechala na konec roku, respektive na začátek roku nového. Není řeč o ničem jiném než o její nové sbírce Vykřičník jak stožár, kterou navazuje na velmi oceňovanou prvotinu Týdny, za niž obdržela v roce 2015 Magnesii Literu za poezii.

Sbírka deseti povídek haitského spisovatele a básníka Reného Depestra je oslavou vztahu mezi mužem a ženou a úspěšným pokusem o zbožštění ženy. Zatímco scenérie karibského ostrova jim dodává punc exotiky, za výsostně poetickým tónem stojí stylistické kvality díla, komponovaného jako ohlas orálně založené kultury a specifického vidění světa.

Lidmila Kábrtová upoutala neobvyklou prvotinou už v roce 2013. Její debut, knihu Koho vypijou lišky, tvořily prozaické miniatury, jež byly vždy přesně padesát slov dlouhé a dohromady vytvářely soudržný příběh. Ve své druhé knize, povídkové sbírce nazvané Místa ve tmě, již Kábrtová nevsadila na experimentální ráz textů, přesto je její kniha v rámci současné produkce lecčíms neobvyklá.

Románový debut Kristýny Sněgoňové rozhodně nezapadá do průměru současné české fantastiky. Otázka je, zda čím dál populárnější povídkářka příliš nepodlehla stylu úspěšných domácích kolegů.