Nápadité kunsthistorické exkurzy, šťavnatá líčení uměleckých děl i poutavé historky ze života velikánů. Bohužel místy knihu kazí autorovy náznaky o tom, co vše v té jediné správné Evropě má místo a co už ne.

Homosexualita, transgender, ale především láska a hledání identity jsou témata neotřelého románu mladé grónské autorky, která svým textem narušuje veškeré normy, včetně těch jazykových.

Krvavé horory, prostoduché akční filmy, plačtivé romance i pornografie. Kniha čtveřice filmových teoretiků se zaměřuje na ten typ filmů, které většina diváků považuje za pokleslé, odporné a vulgární.

Úspěšný spisovatel Jiří Šimáček publikoval na konci loňského roku čtvrtou knihu. V románu sází na některé konstanty svého psaní, celek se mu však rozpadá pod rukama – a neústrojně popsané sexuální scény nejsou ještě tím největším nedostatkem.

Lepkavé horko, sexuální pnutí a jedno léto na konci století. Erotické vzpomínky spolu s přemýšlením nad „možná“ a „kdyby“ vynesly Martě Dzido a její knize Slast cenu Evropské unie za literaturu v rámci Polska. Přestože dílko ukazuje nový směr milostné literatury, hranice žánru nepřekračuje.

Nevšední romantický a křehký příběh o stárnoucích tělech a duších bažících po lásce se vším, co k ní patří, zdařile balancuje na hraně reálného a pohádkového archetypálního příběhu.

Snad až příliš senzacechtivý titul Jak rabíni dělají děti v nenápadném paperbacku skrývá duchaplný pohled pařížské liberální rabínky Delphine Horvilleurové na takřka odvěkou otázku židovské identity.

Téměř deset let poté, co norský spisovatel Karl Ove Knausgård svým gigantickým dílem rozvířil vody literárního světa, se českému čtenáři dostává do ruky jeho pátý díl. V něm se autor po předešlém putování krajinou dětství a temnými končinami dospívání postupně navrací k ústřednímu tématu celé hexalogie. Cesta je to však dlouhá a smáčená deštěm.

V české próze, v poslední době tak bohaté na rozličné literární hrdinky kolem třicítky, se na podzim objevil muž ve středním věku. Z pera Petry Dvořákové se zrodil tak trochu zkrachovalý lékař, jehož příběh je svižný, působí velmi autenticky, ale bohužel se občas neubrání stereotypu souvisejícímu právě s protagonistovým věkem. Zřejmě o to ale ani neusiluje.

Od hloupého Honzy a fanzinů přes beton k píchacím hodinám. Soubor studií zkoumajících symbolickou dimenzi jevů a předmětů jen zdánlivě plochých a nezajímavých.

Kdo má rád Sorrentinovy filmy, nebude zklamán ani jeho románem: své místo v něm mají velkolepé scény i napětí mezi mládím a stářím. Je však třeba přistoupit na jeho hru a nechat se unášet neučesaným hovorovým stylem nenasytného vypravěče.

Recenzovat knihu vydanou před dvanácti lety nemusí dávat velký smysl. V případě výbušné a útržkovité prózy Ano však můžeme udělat výjimku. Excentrické a originálně pojaté zápisky ženy trpící vážnou duševní chorobou, od nichž se čtenář jen těžko odtrhne, jsou totiž připomínkou Margarity Karapanou, významné novořecké spisovatelky, od jejíž smrti právě uběhlo jedenáct let.

Surrealisticky laděná prvotina novořecké spisovatelky Margarity Karapanou rozhodně nenabízí pohádkové a prvoplánové čtení, jak by se mohlo zdát z názvu knihy. Příběh, vyprávěný perspektivou dětské vypravěčky, se pohybuje na tenké hraně snu a reality. Postupně odhaluje sugestivní popis hrdinčina dospívání, naplněný obrazy krutosti a nečekané sexuality.

Lyrická výpověď Margarity Karapanou je poskládaná ze snových obrazů a vzpomínek hlavní hrdinky na matku. Mnohdy surový vypravěččin vnitřní svět odhaluje komplikovaný vztah obou žen a ukazuje starší z nich v nevšedním světle jako nenáviděnou a milovanou zároveň.

Život ve 14 kapitolách na 42 nesvázaných listech – forma této netradičně pojaté prozaické sbírky podtrhuje opakující se motivy nespoutanosti, moří a ostrovů. Odráží ale také hravost, se kterou Magdaléna Zemanová zve čtenáře do života svého alter ega. I když by se to mohlo na první pohled zdát, svěží debut není pouhé volání po svobodě, zprostředkovává také poznání, jakou bolest může ona vytoužená volnost přinést.

Rok po mezinárodně úspěšném titulu Skoncovat s Eddym B. se českému čtenáři dostává do rukou druhá kniha mladého francouzského spisovatele Édouarda Louise. Román Dějiny násilí, v němž se opět setkáváme se zřetelně autobiografickým vypravěčem, je oproti prvotině komplikovanější a tíživější. Mnohohlasně zachycuje traumatickou událost, kterou Édouard prožil o Vánocích roku 2012.

Pozoruhodná svědectví vědců, umělců i okultistů, kterým se sex a erotika staly vášní i povoláním. Silná, ale i rozporuplná a fragmentární kniha, místy přesahující hranici uvěřitelnosti.

Co do počtu nových titulů je na tom současná česká literatura dobře – což může mít ale za následek i to, že se kdejaká kniha v onom množství snadno ztratí. K tomu, aby mohla kniha z produkce vyčnívat, se jistě hodí doporučení od osobnosti, jako je psychiatr Radkin Honzák. Kniha, již doporučuje, by nicméně obstála i bez toho.

Další várka brutálně pornografických, sexistických, fekálních a jinak nekorektních vtipů už nabízí méně těch povedených a více jen brutálních. Když se ale některý povede, stojí to za to.

Srbská autorka Aleksandra Cimplová debutovala milostným příběhem ženy s rozdvojenou osobností. Sám název díla napovídá, že ústředním motivem jejího života i celé knihy je smrt. Hlavní hrdinka se v knize stává členkou Bratrstva, které chce bojovat za lepší svět, a postupně se vypracuje až na pozici likvidátorky. S tematikou smrti se v knize mísí i několik dalších, například milostná a sexuální.

Zloděj, kurvář, lump. I tak zněly urážky, jimiž byla častována hlava státu za monarchie a první republiky. Autor jejich omezený vzorek analyzuje a ukazuje na něm, v čem se česká společnost po roce 1918 změnila a v čem zůstávala stejná.

Spratci jsou dalším příspěvkem do rodiny románů o dospívání, v nichž formativní léta hrdinů spadají do hořkosladce rozporných osmdesátých a devadesátých let. Spisovatel Ota Kars ztvárňuje typické dítě oné doby – spratka v partě dalších spratků, kteří si hrají na otrlé cyniky, ale ve skutečnosti jsou až příliš citliví. Zpočátku spíše humorné tóny se postupně mísí s melancholií, emocionálně barevná nálada dětství v socialistické šedi bledne v prostředí dráždivě křiklavých devadesátek.

Komiks o sexualitě marockých žen a životě ve lži má ambice otevřít řadu otázek ohledně ženských práv, ale až příliš spoléhá jak na přitažlivost tématu, tak na atraktivitu samotného komiksového média. Perspektivní bárku utápí přemíra hovořících postav i odměřené dialogy.

Letošní Literární cenu Knižního klubu získala Ema Labudová s novelou Tapetář. Pod nenápadným názvem se skrývá příběh plný netolerance a strachu, který zaujme i nezvyklými kulisami severní Anglie.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Malý průvodce historií lidských omylů a selhání přináší řadu zábavně podaných historek. Ty v souhrnu varují, že našich zásadních omezení a sklonů k iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme.

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Kniha koncipovaná jako koláž populárně naučných textů a anonymních erotických zpovědí a inzerátů z internetu může působit kuriózně až bizarně, pro úplné laiky ale přesto může jistou osvětu naplnit.

Hloubavá Barbora vytrvale hledá tajemného bucha, jenž dlí patrně kdesi na nebesích, zatímco jí drsná Sylvie hatí naděje na lepší a spořádanější život. Novela mladé slovenské autorky nám připomíná, že zbavit se části našeho já, která nás nejvíce tíží, je úkol značně nelehký. Efektní je na knize především humor a často velmi ostrý sarkasmus.

Kniha zkoumá digitální data a ukazuje, že jejich prostřednictvím se můžeme dozvědět leccos z toho, co o sobě ani my sami nevíme. Radí také, jak s daty coby nebezpečně dvousečnou zbraní náležitě zacházet. Autorovy interpretace jsou někdy příliš přímočaré, ale celkově jde o potřebnou a užitečnou publikaci.