Literárně hodnotný bestseller… Příběh samotáře, který ztratil matku… Součást literárního kánonu… Anekdotický realismus… Citlivá analýza samoty… Oblíbenější u čtenářů než u kritiky… Hledání svobody – z dosahu rodiny a náboženství… Tvorba Maartena ’t Harta má nadšené příznivce i zavilé odpůrce. Svým nejúspěšnějším románem Osud tažných ptáků zkouší autor štěstí u českých čtenářů už podruhé. Podaří se mu tentokrát uspět?

Ve čtvrtém pokračování případů zvláštního oddělení Q, které se zaměřuje na kriminalistické pomníčky, se policisté setkávají s rozvětvenou strukturou zdánlivě solidních lidí, převážně lékařů, jejichž vůdce, vlivný gynekolog, se před nimi nesnaží skrýt nebo uniknout, ale dává se s nimi do boje.

Dánský král krimi, Jussi Adler-Olsen, nás ve své druhé knize Zabijáci zavádí do společnosti mladých sadistů, kteří se po brutálních násilnostech uklidňují zhlédnutím Kubrickova filmu Mechanický pomeranč.

Povídková sbírka Naji Marie Aidt je o lidech s duchem paviána v těle a o pocitech, které druzí v jejich přítomnosti prožívají. O strachu, smrti, nevěře, násilí, nemoci a pudech. Ale i o lásce. Za sbírku Pavián dostala autorka v roce 2006 nejhodnotnější dánskou cenu za literaturu Cenu kritiky a v roce 2008 Cenu Severské rady za literaturu.

Jak překonat smrt vlastního dítěte? To je otázka, kolem které krouží nová kniha dánské spisovatelky Naji Marie Aidt „Pokud ti smrt něco vzala, vrať to: Carlova kniha“. Co pro nás znamená smrt a jak se s ní vyrovnáváme? Existuje nějaká útěcha, a pokud ano, kde ji hledat? Román nabízí niterné svědectví o prožité ztrátě a o procesu, jímž si prochází pozůstalý.

Vídeňský rodák a osvětimský vězeň Hans Chaim Mayer (1912–1978), který na důkaz odporu proti nacistickému Německu přijal francouzsky znějící anagram Jean Améry, napsal inteligentní knihu-esej O stárnutí s podtitulem Revolta a rezignace, v níž zachytil ubývání tělesných i duševních sil a život tváří v tvář smrti.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tímto tématem vyrovnává.

Sedm dosud nepublikovaných pohádek Hanse Christiana Andersena představuje truchlivé, až erbenovské příběhy o lidech, jimž se nad hlavou vznáší heslo Memento mori. Zneklidňující texty v moderním a věrném překladu Františka Fröhlicha dokazují, že Andersenovy pohádky rozhodně nejsou čtení pro děti.

Spisovatelka Hana Andronikova předkládá čtenářům novou knihu po dlouhé odmlce. Osmiletá pauza (poslední autorčinou knihou byl roku 2002 vydaný povídkový soubor Srdce na udici) dala vzniknout zajímavému a originálnímu, avšak místy trochu překombinovanému a nepřehlednému textu.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

Poněkud zavádějící charakteristika díla a nepřesný nástin fabule uvedený na obalu knihy láká čtenáře na “příběh jedné lásky“, odehrávající se na pozadí fašistické vlády v Itálii a rasových perzekucí v Evropě. Nicméně očekávané romantické líčení osudu dvou milenců ve víru dramatických událostí v knize nenajdeme.

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

Nikdy není dost brzo na to, zvykat si na smrt. Peter S. Beagle (nar. 1939) o ní psal, rozmýšlel, nechával se jí okouzlit už v jedenadvaceti letech, kdy mu vyšla tahle prvotina, a vlastně ještě o něco dřív, kdy ji psal. Osm let nato se proslavil: jeho pohádka Poslední jednorožec zastínila jak jeho debut, tak i vše, co napsal pak, ale connoiseuři nedají na Poklidné a tiché místo dopustit.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.

Ačkoli není v tomto dánském románu nouze o pohádkové motivy je od začátku zřejmé, že Jonas T. Bengtsson nepíše naivní nasládlý příběh. Silný depresivní příběh, ve kterém se nakonec dočkáme aspoň trochu optimistického vyústění, se v Dánsku obdržel velice pozitivní kritiky a čtenáři jej dokonce nominovali na významnou cenu médií DR Romanprisen.

Roberto Bolaño čtenáře na nevelkém rozsahu 122 stran noří do agonie monologu umírajícího chilského kněze Sebastiána Urrutiy Lacroixe. Agonie proto, že román je komponován tak, že se nevyhnutelně čte jedním dechem.

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Pompa Funebris je skvostným pokladem maďarské reflexivní poezie a našeho uměleckého překladu. Zrcadlí bolestný, ale odvážný příběh duše, která se po smrti dvou základních kamenů ocitne uprostřed propasti temna a prázdnoty a znovu v ní najde světlo, sílu žít dál.

Praha zlodějů, vrahů, prostituce; poprav, pogromů, válek; moru, požárů, povodní. Praha chmur a přitažlivě malebného romantického temna. Čtenářům knih A. M. Ripellina či P. Demetze tato publikace patrně nepřinese mnoho nového, vybraná témata ovšem protahuje do současnosti.

O kterých knihách se mluví ve Švédsku? Představujeme první z beletristických titulů nominovaných na loňskou Augustovu cenu.

Kamil Bouška se ve své třetí sbírce Inventura vydává prozkoumávat lidství v jeho rozličných a rozporuplných podobách. Básnická kniha, letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie, je oslavou, ale i zatracením člověka jako takového. Bouškovy nekompromisní básnické ponory vrhají člověka zpátky do temnoty a požírají mu srdce, aby se nakonec znovu zrodil s pocitem naděje: „Vracíš se domů s tímhle světlem tisíckrát prošlou cestou a víš, že jsme z jediného světla, ty i já.“

Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka, přesněji její pohled: zjitřený, přecitlivělý a pronikavý.

Dánské literární vody rozvířil kontroverzní román od Mortena Braska, na němž velká část kritiků chválí brilantní psychologický vhled do ztrápeného nitra mladého muže, jiní kritizují přehnanou tragičnost příběhu, který přivede mnohé čtenáře k slzám. Údajně částečně autobiografické vyprávění rodinné tragédie má silnou stránku v úsporném líčení, rozhodně však není doporučeníhodným čtením pro budoucí či čerstvé rodiče.

Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“ či úpadek vzdělanosti? I na to odpovídá fascinující kniha poskytující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé.

Novela známé vlámské spisovatelky působivě, a zároveň velmi jemně vypráví o stáří, ztrátě, smrti, loučení i novém začátku.

Srbský autor Miodrag Bulatović (1930–1991) ve svém truchlivém románu alegoricky zpodobnil nešťastné osudy hrstky jedinců, ztracených existencí, již jsou nuceni čelit surovosti a až ďábelskému zlu ve svém okolí, kde je „červený kohout“, symbol lidské svobody a metafora života, soustavně pronásledován a ubíjen. Na zdánlivě ohraničeném pozadí dvou událostí, vesnické svatby a pohřbu, rozehrává autor symboly nabité drama, jež mu v moderní jugoslávské literatuře zajistilo jedno z předních míst.

Kubánský spisovatel, filmový scenárista a kritik, který se na konci 60. let jako nežádoucí osoba ocitl v londýnském exilu, Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), dopisoval román o nestálé nymfě těsně před smrtí. A tak ačkoli vyšel v roce 2007, patří román se značnou dávkou havanské nostalgie zcela jiné době: druhé polovině 50. let, kdy byla Havana leskle mondénním, zbohatlickým, ale kulturním velkoměstem, jemuž dominoval glamour a tančírny s (hříšnými) bolery či habanerami.

Je to pomník ze slov postavený blikavým neonům, mořským promenádám, havanskému slangu, automobilům, taxíkům, kinům, jež vypadají jako ohromné velryby, drahým barům, módním hotelům i špeluňkám se starými piany, na které někdo věčně brnká ohrané bolero.

Na jednom irském hřbitově se až na věčnost hašteří mrtví venkované. Hlavními hrdiny snad nejvtipnějšího díla irského modernismu jsou nejen oni, ale také jazyk – irština, a to v celé své pozapomenuté bohatosti. Dílo z roku 1949 je mimo jiné též důvtipným komentářem k neblaze proslulé irské neutralitě za druhé světové války.

Prozaický debut dvaadvacetileté Novozélanďanky Eleanor Cattonové svědčí o nesporném talentu autorky i o kvalitách programu tvůrčího psaní na Viktoriině univerzitě ve Wellingtonu, který Cattonová knihou zakončila. Román o dospívání s prvky divadelní hry jí vynesl několik ocenění, včetně prestižní Betty Trask Award.