Sbírka povídek popisujících totalitní režim v Albánii, zemi, z jejíž literatury se u nás skoro nepřekládá. Obraz bezútěšné doby se skládá z detailů každodenního života s citem pro černý humor i čirou hrůzu.

Je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let.

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

O čem vlastně nová Amisova kniha je? Tak především je o Stalinovi, nebo lépe řečeno stalinismu. Dále taky o Amisovi samotném, jeho otci Kingsley Amisovi, několika britských novinářích, Trockém, Leninovi, Solženicinovi, ale i oslavách milénia, Amisově sestře, několika dalších příbuzných … no, prostě o všem a všech. Anebo taky o ničem - o nicotě, smrti, která je všude kolem nás.

Do rukou se nám dostává kniha mapující historii české vesnice na jižní Ukrajině, České Alexandrovky, kterou založili evangeličtí vysídlenci z východních Čech na konci 19. století v oblasti na sever od Oděsy.

První román současného ukrajinského autora Jurije Andruchovyče.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Zkušenost s exilovou literaturou, ovšem ideologicky z opačné strany, se pokusila jako první v historii zachytit, uspořádat a zhodnotit Venetia Apostolidu ve své monografii Bolest a paměť: prozaická literatura politických uprchlíků, tj. literatura řeckých levicových autorů uprchnuvších za občanské války r. 1948 do socialistických zemí.

Arcanjova kniha obsahuje cenné informace o životě člověka, jehož úspěchy se snažila komunistická propaganda co nejvíce bagatelizovat.

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

V rámci ruské literatury tvoří lágrová literatura mnohem širší žánrové a tematické pole. A jeho esenci v sobě koncentruje antologie Jen jeden osud, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2009 a k níž pro velký zájem nedávno pořídilo dotisk.

Nepříliš rozsáhlý román s názvem Biserica Neagră (Černý kostel) Baconsky předložil jednomu bukurešťskému nakladatelství, jež ho okamžitě zamítlo; za autorova života nevyšel v Rumunsku, nýbrž v Německu (Die Schwarze Kirche), v roce 1976...

Poněkud zavádějící charakteristika díla a nepřesný nástin fabule uvedený na obalu knihy láká čtenáře na “příběh jedné lásky“, odehrávající se na pozadí fašistické vlády v Itálii a rasových perzekucí v Evropě. Nicméně očekávané romantické líčení osudu dvou milenců ve víru dramatických událostí v knize nenajdeme.

Povídky anonymního autora popisují severokorejskou realitu bez jakéhokoli romantického nádechu boje dobra proti zlu. Jejich protagonisté jsou až nepříjemně autentičtí a nepřibarvení. Všední příběhy snímají výseč světa způsobem, který má blíže dokumentu než fikci, a jen jejich literární forma v nás vyvolává iluzi, že se odehrávají mimo náš dosah. Opak je bohužel pravdou.

Osamělý muž, španělský zlatník středního věku, v New Yorku na konci devadesátých let vzpomíná na svou jedinou lásku, jež do jeho života vkročila znovu a naprosto neočekávaně před pouhými několika dny. Ty však od současnosti dělí celá desetiletí... Elia Barceló postavila zápletku své prózy, odehrávající se na sklonku starého milénia, na časovém paradoxu.

„Zlatník“ rozhodně nepatří k pravověrné vědecké fantastice. Filigránská práce autorky čtenáře nadchne i poté, co prohlédne její trik...

Pouhých sto dní stačilo roku 1994 rwandským Hutuům k tomu, aby vyvraždili podle některých odhadů až milion znepřátelených Tutsiů. V politickém románu Lukase Bärfusse Hundert Tage umírají Tutsiové znovu. Více než samotný krvavý střet obou afrických etnik však švýcarského autora zajímá spoluvina a selhání Evropy.

Román Devátý maďarského spisovatele Ference Barnáse (1959) se nečte snadno. Přesněji řečeno: proces čtení nepříliš rozsáhlého textu se neliší od čtení textů jiných, ale nad obsahem a způsobem jeho podání se čtenář jistě pozastaví z několika důvodů.

Srovnání knihy Rewers a stejnojmenného filmu, který budete moci shlédnout v kině Atlas, 20. října 2010 od 20:30 v rámci přehlídky současných polských filmů.

Milé, upřímné, čtivé, poučné i zábavné – takové je autobiografické psaní Rudolfa Barty, dosud neznámého autora, jehož život emigranta ze socialistického Československa je protkán řadou neuvěřitelných událostí a shledání. Trochu jako chytřejší Forrest Gump nebo ne-vynálezce Jára Cimrman se Rudolf Barta setkává s lidmi mocnými, slavnými či jinak zajímavými, drobně ovlivňuje jejich životy a sám ovlivňován dál putuje vstříc novým dalším rokům.

Dramatizovaná a beletrizovaná verze událostí předcházejících Hitlerově nástupu k moci detailně popisuje každodenní úkony hrobníků Výmarské republiky. Pohrává si se čtenářovou tendencí stranit slabším a prohrávajícím, jako ustrkované outsidery, u nichž byl nástup k moci nepravděpodobný, líčí totiž nacisty.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Rozsáhlý, poklidným stylem vyprávěný román zachycuje očima jednoho protagonisty, úspěšného fotografa Andráse Szabada, několik desetiletí v socialistickém Maďarsku. Andrásovo potýkání s uměleckou tvorbou, krutou politikou a osudovou láskou se spojuje ve výpověď o nadosobních silách, které nás buď drtí, nebo ženou vpřed.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Labyrint, do něhož vstoupil literární historik Michal Bauer, je komplikovaný a záludný v mnoha ohledech. Autor se totiž pokouší odhalit souvislosti „kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století“.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

Novela Jaro s rozbitou tváří uruguayského spisovatele Maria de Benedettiho vypráví o životě politického vězně Santiaga během uruguayské diktatury, jehož rodina přebývá v exilu. Sdělení příběhu by se ale zrovna tak mohlo týkat jakékoli jiné totalitní vlády, pravicové či levicové. Spoušť, již takové vlády zanechávají na lidských osudech, je obdobná a neméně tragická, a ani nemusí téct krev.

Po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne vrátit z madridského útočiště do rodného Montevidea... Zjišťuje však, že ty dva světy se nikdy neprolnou a on nepatří už nikam: ti, kdo zůstali, netuší, co prožili exulanti, a ti, kdo utekli, nevědí, co se dělo doma. Uruguayský autor Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti, která nám často připomene i naše dějiny. Nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země čtenáře uhrane.

Stanislav Beran zpracovává dramatické téma počínajícího konce protinacistické odbojové skupiny Tři králové a nesmyslného terorizování okolí pražským gangem pásků, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Přesto je jeho dílo spíš próza všedního dne než historický či válečný román. Pojítkem událostí je miniaturní příběh mladého spisovatele, který žije v Praze kolem roku 2000. V české literatuře se jedná již o třetí knihu s názvem Vyšehradští jezdci.

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.