Je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let.

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Zkušenost s exilovou literaturou, ovšem ideologicky z opačné strany, se pokusila jako první v historii zachytit, uspořádat a zhodnotit Venetia Apostolidu ve své monografii Bolest a paměť: prozaická literatura politických uprchlíků, tj. literatura řeckých levicových autorů uprchnuvších za občanské války r. 1948 do socialistických zemí.

Arcanjova kniha obsahuje cenné informace o životě člověka, jehož úspěchy se snažila komunistická propaganda co nejvíce bagatelizovat.

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

V rámci ruské literatury tvoří lágrová literatura mnohem širší žánrové a tematické pole. A jeho esenci v sobě koncentruje antologie Jen jeden osud, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2009 a k níž pro velký zájem nedávno pořídilo dotisk.

Nepříliš rozsáhlý román s názvem Biserica Neagră (Černý kostel) Baconsky předložil jednomu bukurešťskému nakladatelství, jež ho okamžitě zamítlo; za autorova života nevyšel v Rumunsku, nýbrž v Německu (Die Schwarze Kirche), v roce 1976...

Poněkud zavádějící charakteristika díla a nepřesný nástin fabule uvedený na obalu knihy láká čtenáře na “příběh jedné lásky“, odehrávající se na pozadí fašistické vlády v Itálii a rasových perzekucí v Evropě. Nicméně očekávané romantické líčení osudu dvou milenců ve víru dramatických událostí v knize nenajdeme.

Povídky anonymního autora popisují severokorejskou realitu bez jakéhokoli romantického nádechu boje dobra proti zlu. Jejich protagonisté jsou až nepříjemně autentičtí a nepřibarvení. Všední příběhy snímají výseč světa způsobem, který má blíže dokumentu než fikci, a jen jejich literární forma v nás vyvolává iluzi, že se odehrávají mimo náš dosah. Opak je bohužel pravdou.

Osamělý muž, španělský zlatník středního věku, v New Yorku na konci devadesátých let vzpomíná na svou jedinou lásku, jež do jeho života vkročila znovu a naprosto neočekávaně před pouhými několika dny. Ty však od současnosti dělí celá desetiletí... Elia Barceló postavila zápletku své prózy, odehrávající se na sklonku starého milénia, na časovém paradoxu.

„Zlatník“ rozhodně nepatří k pravověrné vědecké fantastice. Filigránská práce autorky čtenáře nadchne i poté, co prohlédne její trik...

Román Devátý maďarského spisovatele Ference Barnáse (1959) se nečte snadno. Přesněji řečeno: proces čtení nepříliš rozsáhlého textu se neliší od čtení textů jiných, ale nad obsahem a způsobem jeho podání se čtenář jistě pozastaví z několika důvodů.

Srovnání knihy Rewers a stejnojmenného filmu, který budete moci shlédnout v kině Atlas, 20. října 2010 od 20:30 v rámci přehlídky současných polských filmů.

Milé, upřímné, čtivé, poučné i zábavné – takové je autobiografické psaní Rudolfa Barty, dosud neznámého autora, jehož život emigranta ze socialistického Československa je protkán řadou neuvěřitelných událostí a shledání. Trochu jako chytřejší Forrest Gump nebo ne-vynálezce Jára Cimrman se Rudolf Barta setkává s lidmi mocnými, slavnými či jinak zajímavými, drobně ovlivňuje jejich životy a sám ovlivňován dál putuje vstříc novým dalším rokům.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Rozsáhlý, poklidným stylem vyprávěný román zachycuje očima jednoho protagonisty, úspěšného fotografa Andráse Szabada, několik desetiletí v socialistickém Maďarsku. Andrásovo potýkání s uměleckou tvorbou, krutou politikou a osudovou láskou se spojuje ve výpověď o nadosobních silách, které nás buď drtí, nebo ženou vpřed.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Labyrint, do něhož vstoupil literární historik Michal Bauer, je komplikovaný a záludný v mnoha ohledech. Autor se totiž pokouší odhalit souvislosti „kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století“.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

Novela Jaro s rozbitou tváří uruguayského spisovatele Maria de Benedettiho vypráví o životě politického vězně Santiaga během uruguayské diktatury, jehož rodina přebývá v exilu. Sdělení příběhu by se ale zrovna tak mohlo týkat jakékoli jiné totalitní vlády, pravicové či levicové. Spoušť, již takové vlády zanechávají na lidských osudech, je obdobná a neméně tragická, a ani nemusí téct krev.

Po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne vrátit z madridského útočiště do rodného Montevidea... Zjišťuje však, že ty dva světy se nikdy neprolnou a on nepatří už nikam: ti, kdo zůstali, netuší, co prožili exulanti, a ti, kdo utekli, nevědí, co se dělo doma. Uruguayský autor Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti, která nám často připomene i naše dějiny. Nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země čtenáře uhrane.

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.

Vladimír Binar proslul především jako znalec a editor díla Jakuba Demla. Ale jaký je Binar básník? Svou první samostatnou sbírku veršů vydal až v roce 2010, nesla titul Hlava žáru a zahrnovala tvorbu z období 1959–1968. Tedy celkem dlouhé ohlédnutí do minulosti. Podobný „moment zpoždění“ obsahuje i novinka s názvem Rty na sněhu, která soustředí verše z let 1969–1972. Oproti prvotině ji poznamenává sice drtivý, avšak tvůrčímu i osobnostnímu zrání příznivý tlak doby.

Puškinův dům Andreje Bitova je román–obraz, zachycující věrně dobu svého vzniku, dobu „tání“, a to, co této době předcházelo, a zároveň román–metafora, který na půdorysu kroniky podává zprávu o všeobecném úpadku života a kultury v Rusku po Stalinově smrti.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.