Vladimír Binar proslul především jako znalec a editor díla Jakuba Demla. Ale jaký je Binar básník? Svou první samostatnou sbírku veršů vydal až v roce 2010, nesla titul Hlava žáru a zahrnovala tvorbu z období 1959–1968. Tedy celkem dlouhé ohlédnutí do minulosti. Podobný „moment zpoždění“ obsahuje i novinka s názvem Rty na sněhu, která soustředí verše z let 1969–1972. Oproti prvotině ji poznamenává sice drtivý, avšak tvůrčímu i osobnostnímu zrání příznivý tlak doby.

Puškinův dům Andreje Bitova je román–obraz, zachycující věrně dobu svého vzniku, dobu „tání“, a to, co této době předcházelo, a zároveň román–metafora, který na půdorysu kroniky podává zprávu o všeobecném úpadku života a kultury v Rusku po Stalinově smrti.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.

Poslední tři desetiletí v zrcadle osobních příběhů: jak je prožili populární kněz, bývalí disidenti, vlivná feministka nebo dva Američané, kteří mají k naší zemi profesní nebo rodové vazby? Kde tkví kořeny psaní i přemýšlení některých z nich, třeba Aleše Palána?

Stodola vesnického domu, v popředí zavěšená seschlá kočka a v rohu na lavičce rozostřený bosý stařík. Tak málo a přitom tak mnoho nám o nedávno vydaném výboru povídek sedmihradského Maďara Ádáma Bodora Návrat k sově poví přebal českého vydání.

Ádám Bodor, přední představitel současné sedmihradské maďarské prózy a nositel Kossuthovy ceny, byl českému čtenáři doposud znám jen díky několika přeloženým povídkám a úryvkům. Návštěva arcibiskupa je jakýmsi volným pokračováním románu Okrsek Sinistra, který se má ještě letos také objevit na našich knižních pultech.

Ve své druhé knize zavádí Simona Bohatá čtenáře na pražský Žižkov osmdesátých let. Parta spolužáků se tu setkává s invalidy či drobnými kriminálníky a všechny přitom sleduje nemilosrdné oko normalizačního režimu. Knihu však nelze označit za další z řady titulů o normalizaci. A to je dobře.

Rumunský historik a profesor fakulty historie univerzity v Bukurešti Lucian Boia, známý svým dosti kritickým a svébytným pohledem na dějiny vlastní země a vlastního národa, sepsal v roce 2012 útlou publikaci s názvem De ce este România altfel? (Proč je Rumunsko jiné?). Podle slov samotného autora by tato práce měla představovat jakési volné pokračování knihy România, ţara la frontiera Europei (pod názvem Rumunsko, krajina na hranici Európy vyšlo v Bratislavě taktéž v roce 2012).

Kniha Rumunsko: Krajina na hranici Európy není velká ani tak svým rozsahem, jako především svojí koncepcí a pojetím. Nejedná se totiž o obvyklou vědeckou historickou práci, přesto se z velké části dějinami Rumunska zaobírá. Boia přináší poněkud netradiční pohled na národní historii, již nekoncipuje pouze jako strohý chronologický popis událostí a dat, nýbrž se nad dějinami svého národa zamýšlí a hledá jejich příčiny a souvislosti...

Román Der Reisende (Cestující) se v Německu stal bestsellerem až nyní, téměř 80 let po svém vzniku. Příběh o židovském obchodníkovi, který bloudí Německem a marně hledá záchranu před nacistickým pronásledováním, lze jen těžko oddělit od životních osudů jeho autora. Dokazuje, že mnohokrát zpracované téma ještě zdaleka nemusí být vyčerpané. A působí nepříjemně aktuálně.

Po 23 letech nakladatelství Druhé město znovu vydalo román Zuzany Brabcové (1959–2015) Zlodějina a uzavřelo tak souborné vydání děl této významné české spisovatelky. V textu, ve kterém jsou různé prvky složitě propojeny a navzájem se v sobě zrcadlí, se odráží chaos polistopadových let nejen v osudech, ale i v duších protagonistů.

Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla Luciana Stegagno Picchiová. Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit.

Protektorát Čechy a Morava byl poměrně unikátním konstruktem, při jehož zřizování ani sami okupanti ještě neměli potřebné zkušenosti a vlastně se ani mezi sebou nedokázali shodnout, jakým způsobem by měl být řízen. K tomu je nutné zohlednit postoje protektorátní vlády, širokých vrstev obyvatelstva, domácí i zahraniční odboj a také kolaboranty, kteří byli svou horlivostí okupantům spíše na obtíž. Není divu, že podrobný rozbor těchto vztahů si vyžádal několik set stran.

Vytvárať rebríček najtemnejších období našich dejín by bolo zrejme trochu zvrátené. Nemožno ale pochybovať o tom, že päťdesiate roky dvadsiateho storočia – predovšetkým ich prvá polovica s domácou obdobou stalinizmu – by sa umiestnili veľmi vysoko.

Nemecky píšuca slovenská spisovateľka a novinárka Irena Brežná (1950) sa dostala do slovenského povedomia dvomi spôsobmi. Jeden lepší ako druhý. Po prvé ako autorka niekoľkých kníh publikovaných v nemeckom jazyku začala byť v preklade vydávaná bratislavským feministickým vydavateľstvom Aspekt. Po druhé si Irena Brežná na Slovensku získala pozornosť kauzou Rydlo.

Hlavnou témou autorkiných kníh je problém identity a jej premena v rôznych prostrediach či situáciách. Nevďačnú cudzinku tvoria dve súbežné línie rozprávania, ktoré sú navzájom prepojené spoločným hlasom rozprávačky. Prvú vrstvu príbehu tvoria spomienky Brežnej na jej odchod do krajiny, kde mala začať svoj nový život.

Na příbězích čečenských žen a jejich rodin Brežná v nedlouhých článcích dokázala zachytit mnohé: povahu čečenských žen, jejich bojovnost, nesmířenost, odmítání odevzdanosti a zbytečného pláče v počátcích konfliktu, což pod tlakem ruské normalizace poválečných let vyústilo i v sebevražedné útoky; hyenismus některých médií – jen klid, válka ještě vydrží, vyplatí se poslat reportéra –, cenzuru a falšování reportáží za účelem dosažení maximální dojemnosti...

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Broučci Jana Karafiáta (1846–1929) jsou bezesporu jednou z nejvydávanějších českých knih pro děti a právě letos, kdy uplynulo 145 let od jejich prvního vydání, se k českým čtenářům dostává publikace Karafiátovi Broučci v české kultuře od literární historičky Věry Brožové.

Hudebník, skladatel a textař Robert Brylewski (nar. 1961) je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů alternativní hudby v Polsku. Za svou více než třicetiletou hudební kariéru prošel mnoha skupinami a formacemi, z nichž některé sám založil a vedl – za všechny jmenujme punkrockovou Brygadu Kryzys a reggae hrající Izrael.

Amalia dýchá zhluboka je souhrnný název pěti rumunských dramatických textů, které u nás v překladech Jitky Lukešové a Elizabety Kučerové vydalo nakladatelství dybbuk.

V květnu tohoto roku byl na knižním veletrhu Svět knihy 2012 slavnostně představen nový překlad moldavského prozaika, novináře a básníka Aurelia Busuioca Říkej mi Johny!, který vydalo pražské nakladatelství Havran. Český čtenář má tak již podruhé možnost seznámit se s tímto rumunsky píšícím moldavským autorem – v roce 2003 vyšel v českém překladu jeho román z roku 1999 Smlouvání s ďáblem.

Rozsáhlý výbor z textů novináře, filmového kritika, pedagoga a překladatele Vladimíra Bystrova pokrývá téměř celé dějiny 20. století.

Mapa nakreslená špionem, česky dosud nevydaná autobiografická kniha kubánského spisovatele Cabrery Infanteho, naprosto skvělým způsobem vykresluje plíživý proces, jakým se „zelená“ Castrova revoluce pomalu a nenápadně proměňuje v profízlovanou diktaturu, kterou je dodnes.

Kubánský spisovatel, filmový scenárista a kritik, který se na konci 60. let jako nežádoucí osoba ocitl v londýnském exilu, Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), dopisoval román o nestálé nymfě těsně před smrtí. A tak ačkoli vyšel v roce 2007, patří román se značnou dávkou havanské nostalgie zcela jiné době: druhé polovině 50. let, kdy byla Havana leskle mondénním, zbohatlickým, ale kulturním velkoměstem, jemuž dominoval glamour a tančírny s (hříšnými) bolery či habanerami.

Je to pomník ze slov postavený blikavým neonům, mořským promenádám, havanskému slangu, automobilům, taxíkům, kinům, jež vypadají jako ohromné velryby, drahým barům, módním hotelům i špeluňkám se starými piany, na které někdo věčně brnká ohrané bolero.