Román Velká noc vypráví o potenciální katastrofě: atomový výbuch by mohl zničit pěkný kus naší planety.

Esej Vzkříšení utopie představuje první setkání českých čtenářů s dílem uruguayského spisovatele a esejisty Fernanda Aínsy.

Román, jenž nese podtitul Příběh jednoho vynálezu, tvoří pětadvacet kapitol, přičemž každou kapitolu lze vnímat jako samostatný text, jakousi reportáž z pomyslné a ne příliš vzdálené budoucnosti. Zde se bezesporu odráží původní novinářská profese autora, přinášejícího reportáže ze své vlastní antiutopie, fikčního světa, za kterým lze rozpoznat rysy naší současnosti.

O švédském románu, jehož název lze přeložit jako „Utopí se v slzách svých matek“, se nepíše lehce. Tématem jsou palčivé otázky dneška, zejména současné a budoucí vztahy mezi muslimy a nemuslimy a strach z proměn západního světa. V roce 2017 kniha získala prestižní švédskou Augustovu cenu.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

„Duchařské“ téma této knihy je typicky interdisciplinární: víra v nábytek, jež na dotazy adresované mrtvým odpovídal ukláněním a údery nohou do podlahy, zasáhla zejména v druhé polovině 19. století do politiky, přírodních věd, náboženství i kultury. To autor nevyužil bezezbytku, ale i tak vznikl nevšední a pestrý průvodce po významné kapitole duchovních dějin, jež bývá vědci opomíjena či vysmívána.

Románový debut vlámského divadelníka Pietera De Buyssera tematicky navazuje na jeho inscenace (známé i z pražského Divadla Archa). Zabývá se myšlenkovými koncepty širšího významu, jako jsou utopie, fundamentalismus, postideologická společnost, mýtus, potřeba i kritika ideologie.

Před dvěma lety získal český překlad satirického románu Simion Výtažník rumunského spisovatele Petra Cimpoeşa prestižní ocenění Magnesia Litera. Nyní se českému čtenáři dostává do rukou jeho další románový opus z roku 2006 Christina Domestica a lovci duší ve vynikajícím překladu Jiřího Našince. Kniha je navíc pěkně graficky vypravena a doplněna velmi zdařilými ilustracemi Zdeňka Netopila.

Dystopický konspirační thriller z blízké budoucnosti obsahuje všechny znaky Dickových děl, na nichž se dějiny shodly, že patří k jeho vrcholným: nadčasové zamyšlení nad důsledky politiky, nedůvěru ke všemu, co přesahuje nejužší rámec života, ohromný spád a podpovrchový úsměvný škleb.

O tom, jak může dopadnout privatizace celé městské čtvrti, prý francouzský spisovatel a muzikolog Benoît Duteurtre začal přemýšlet při pobytu v Praze. Jeho vizi nechybí humor, něco cynismu a ironie, je kritická až jízlivá. Postrádá snad jen větší nadhled: kde udělal vypravěč chybu? A mohl si vůbec vybrat správnou cestu? Může být město šťastné?

Během staletí se svět zaplnil bájnými místy a zeměmi, v jejichž existenci lidé věřili a někdy v ně věříme dodnes. Kdysi mohly skutečně existovat, jako legendární Atlantida, nebo také ne, ale víra v ně byla skutečná: řada dobrodruhů se vydala hledat např. říši královny ze Sáby. To, co je na těchto přeludech skutečné, odkrývá ve své nové knize Dějiny legendárních zemí a míst Umberto Eco.

Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

Kniha dvou „kratších“ textů tentokrát není nijak propojena se světem autorových populárních Mariňáků. Přímočaré akční historky osloví především příznivce klasických revenge příběhů sedmdesátých let.

Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa, totiž jednotlivec.

Profesor olomoucké univerzity filozof Pavel Floss, přední znalec Komenského díla i filozofie humanismu a raného novověku, uspořádal z díla slavného českého myslitele antologii nanejvýš aktuálně zacílenou, jak je zřejmé již z titulu knihy.

Idea komunismu byla mimořádně svůdná. Oslovovala prosté dělníky i vzdělané vrstvy, její stoupenci horovali pro rovnost všech lidí, chtěli odstranit vykořisťování člověka člověkem, hlásali, že nastolí sociální rovnost a zamezí válkám. Mnozí zahraniční intelektuálové a umělci ji svým věhlasem zaštiťovali a dodávali jí zdání hodnověrnosti. Jen někteří však ze svého poblouznění procitli, tak jako autor knihy François Furet.

Když se otřásá realita v samých základech, přicházejí nejrůznější nevysvětlitelné jevy. Někde padají žáby z nebe, někde promluví zvířata a někde se ztrácejí lidé, aby se objevili na zcela neznámých a podivných místech.

Na nový Høegův počin se napjatě čekalo celých deset let od chvíle, kdy spatřil světlo světa jeho předchozí román Žena a opičák (1996), který kritika takřka jednohlasně strhala.

Od skládek až po virtuální prostory. Tam všude hledá autorka prvky nepatřična coby známky složitosti života. Prochází některými netradičními městskými lokalitami a zkoumá, kolik nových možností existence nabízejí. A prokazuje přitom někdy i nemalou osobní odvahu.

Jádrem zápletky Haklova románu je stvoření umělého člověka, konkrétně ženy jménem Uma, a její následná výchova, nakonec ústící až v její sebe-uvědomění, emancipaci, ale i finální tragický konec.

Ve své nejnovější próze zůstává Hakl věrný postupům, tématům a typům postav, které čtenáři znají z jeho předchozích knih. A současně překvapuje samozřejmostí, s níž do toho všeho dokázal zasadit zcela nesamozřejmý motiv.

Jak se proměňoval obraz mravenců od pilných rolníků přes socialisty, fašisty a manažery až k počítačovým sítím? Zastánci tvrdého scientistického přístupu by knihu O mravencích a lidech možná ani neměli otevírat, ti, kdo připouštějí určitý aspekt hravosti, nahodilosti i sebeprojekce přítomný v našem poznávání světa, ji snad budou číst s chutí a užitkem.

Od hloupého Honzy a fanzinů přes beton k píchacím hodinám. Soubor studií zkoumajících symbolickou dimenzi jevů a předmětů jen zdánlivě plochých a nezajímavých.

Pro průměrného čtenáře bude zřejmě těžké proniknout do Horvatova myšlenkového světa. Že jsou četní revolucionáři v soukromí citliví a hodní lidé schopní rodinným příslušníkům projevovat vřelé a láskyplné city, je velmi dobře představitelné, ale jejich obětem, podobně citlivým a toužícím po lásce, to bývá málo platné.

Téma národa a vlastenectví se v posledních letech stalo hojně diskutovaným v odborné obci, v politice i v běžných hovorech občanů. Co národ a češství vlastně jsou a jak o jejich duchovních a kulturních tradicích smýšlet v roce 2018?

Podle francouzské kritiky je nový román Michela Houellebecqa hluboká, odvážná, originální kniha. Houellebecq i v tomto románu udržuje sarkastický tón, o životě se vyjadřuje s chladným nadhledem. Text ale přináší i v jeho tvorbě zcela nebývalé prvky, neboť připouští možnost lásky.,

Nakladatelství Druhé město v rámci Velkého knižního čtvrtku vydává debut Ondřeje Hübla Hod mrtvou labutí. V převážně satirických příbězích se v něm se svým osudem utkávají pražští hipsteři, manipulativní režiséři, povýšenečtí umělci a především frustrovaní jedinci, jejichž nanicovaté životy plují stokou falešného pocitu vlastní výjimečnosti. Autorův nabroušený vtip osciluje mezi přímočařejší parodií a důmyslněji utkanou sítí společenských vztahů, z nichž jen málokdo vyvázne živý.

Po čtyřleté odmlce, na niž u autorky nejsme zvyklí, přichází Petra Hůlová s novou prózou. V té si jedna z nejčtenějších českých spisovatelek vzala na paškál další palčivé společenské téma. Tentokrát feminismus. Stručné dějiny Hnutí představují dystopickou budoucnost, v níž vládne totalizující systém založený a vedený ženami, jejichž cílem je vymýtit u mužů i ty poslední zbytky sexuální přirozenosti.

Jestliže skeptici v knize promlouvají umírněně, optimisté svým vizím popouštějí uzdu neomezeně a v tom je kniha výrazně technooptimisticky vychýlená. Co se týká plánované lidské nesmrtelnosti, tu by podle mne technologové měli raději přenechat tradičním náboženstvím. Ovšem příprava nato, že budeme moci mít jednou více končetin, než máme dnes, se nám možná bude hodit, a proto stojí za to o ní už teď alespoň uvažovat.

Antiutopistická novela Mrtvolné skvrny je klíčová „šuplíková“ próza Borise Christova o životě a existenci v strukturách totalitního režimu. Příběh mladého básníka se odehrává ve fiktivním Etonu, který na jedné straně připomíná dystopické světy z kanonických děl světové literatury, na druhé straně je v lecčems jiný a neopakovatelný. V každém případě je tato výrazně lyrizovaná novela Borise Christova pozoruhodný text současné bulharské literatury.