„Duchařské“ téma této knihy je typicky interdisciplinární: víra v nábytek, jež na dotazy adresované mrtvým odpovídal ukláněním a údery nohou do podlahy, zasáhla zejména v druhé polovině 19. století do politiky, přírodních věd, náboženství i kultury. To autor nevyužil bezezbytku, ale i tak vznikl nevšední a pestrý průvodce po významné kapitole duchovních dějin, jež bývá vědci opomíjena či vysmívána.

O tom, jak může dopadnout privatizace celé městské čtvrti, prý francouzský spisovatel a muzikolog Benoît Duteurtre začal přemýšlet při pobytu v Praze. Jeho vizi nechybí humor, něco cynismu a ironie, je kritická až jízlivá. Postrádá snad jen větší nadhled: kde udělal vypravěč chybu? A mohl si vůbec vybrat správnou cestu? Může být město šťastné?

Během staletí se svět zaplnil bájnými místy a zeměmi, v jejichž existenci lidé věřili a někdy v ně věříme dodnes. Kdysi mohly skutečně existovat, jako legendární Atlantida, nebo také ne, ale víra v ně byla skutečná: řada dobrodruhů se vydala hledat např. říši královny ze Sáby. To, co je na těchto přeludech skutečné, odkrývá ve své nové knize Dějiny legendárních zemí a míst Umberto Eco.

Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa, totiž jednotlivec.

Jádrem zápletky Haklova románu je stvoření umělého člověka, konkrétně ženy jménem Uma, a její následná výchova, nakonec ústící až v její sebe-uvědomění, emancipaci, ale i finální tragický konec.

Ve své nejnovější próze zůstává Hakl věrný postupům, tématům a typům postav, které čtenáři znají z jeho předchozích knih. A současně překvapuje samozřejmostí, s níž do toho všeho dokázal zasadit zcela nesamozřejmý motiv.

Jak se proměňoval obraz mravenců od pilných rolníků přes socialisty, fašisty a manažery až k počítačovým sítím? Zastánci tvrdého scientistického přístupu by knihu O mravencích a lidech možná ani neměli otevírat, ti, kdo připouštějí určitý aspekt hravosti, nahodilosti i sebeprojekce přítomný v našem poznávání světa, ji snad budou číst s chutí a užitkem.

Pro průměrného čtenáře bude zřejmě těžké proniknout do Horvatova myšlenkového světa. Že jsou četní revolucionáři v soukromí citliví a hodní lidé schopní rodinným příslušníkům projevovat vřelé a láskyplné city, je velmi dobře představitelné, ale jejich obětem, podobně citlivým a toužícím po lásce, to bývá málo platné.

Po čtyřleté odmlce, na niž u autorky nejsme zvyklí, přichází Petra Hůlová s novou prózou. V té si jedna z nejčtenějších českých spisovatelek vzala na paškál další palčivé společenské téma. Tentokrát feminismus. Stručné dějiny Hnutí představují dystopickou budoucnost, v níž vládne totalizující systém založený a vedený ženami, jejichž cílem je vymýtit u mužů i ty poslední zbytky sexuální přirozenosti.

Britský historik připomíná, že intelektuálové rozhodně nemají patent na neomylnost. Kritickou sondu tentokrát spustil do myšlení generace francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla silně zasažena vírou v komunismus.

Nový román Václava Kahudy Bytost tematicky do značné míry navazuje na jeho předchozí rozsáhlý román Vítr, tma, přítomnost. Přesto se jedná o zásadně odlišný text, neboť autor tentokrát nepopisuje přítomnost, ale zaměřuje se na svéráznou predikci naší blízké budoucnosti roku 2080.

Druhý díl pamětí proslulého novináře, spisovatele a myslitele nabízí i pohled za kulisy, do vnitřního světa komunistických institucí, kde hybnou silou bylo často nepřátelství a soupeření mezi sekcemi téhož úřadu. A pozoruhodný je především pohled do vlastní mysli komunistického „odpadlíka“.

Autorovy úvahy nad tím, jestli jsou státy ve své současné běžné podobě jedinou legitimní formou uspořádání světa, jsou podnětné, ale mohou být i nebezpečné. Je totiž něco jiného, když chtějí hranice volně překračovat či rušit liberální světoobčané, teroristé útočící na liberální hodnoty, nebo neoznačení ozbrojenci vyskytnuvší se na cizím území, které pak zabírají ve prospěch své velmoci.

Technologie, které již byly vyvinuty, zatím se však plně nevyužívají, autor zasazuje do každodenního života v jednom utopickém městě.

Touha po lepším, ideálním světě je zřejmě nevykořenitelná. Snad i proto vycházejí stále nové knihy o tomto lákavém tématu.

Německý spisovatel Leif Randt zanáší v románu Schimmernder Dunst über CobyCounty do mapy světa novodobý ostrov Utopia. Ve fiktivním CobyCounty, perfektním místě pro život, se nespokojenost netoleruje. Zatímco postavy mistrně tlumí vlastní emoce, autor zapomíná, že k dobrému románu patří i poutavý příběh.

Jakou budoucnost může přinést našemu světu vývoj umělé inteligence? Bude mít lidstvo ve světě ovládaném počítači ještě nějaké místo? Na tyto i další otázky se snaží odpovědět próza Adama Skořepy. Vzhledem k nevelkému rozsahu jsou však odpovědi spíš jen naznačeny mezi řádky.

V panelových sídlištích žije v naší republice více než čtvrtina lidí, většina z nich dobrovolně. Přesto u nás byla „sídlištní existence“ často líčena v až příliš temných barvách a její stinné stránky zveličovány. Paneláci tyto stereotypy narušují. Přinášejí spolehlivé základní vodítko pro kvalitní poznání a další výzkum jednotlivých sídlišť, jejich kladů i záporů.

Dystopická vize Maďarska v blízké budoucnosti: politicko-ekonomické mocenské kartely, organizovaný zločin ve spolupráci mafie s policií, cikánská válka, přiblblé reality show, které vymývají mozky celému národu. György Spiró ukazuje, kam by to mohlo vést, kdyby se všem současným problémům ponechal volný průběh. Ve svém románu tak útočí na hranici žánru fantastiky.