Vzdialená hviezda je román dostatočne pútavý, číta sa ľahko ako exotické, trochu výstredné dobrodružstvo.

Kniha představuje jakési alternativní a fragmentární dějiny čtení psané z pohledu žen a odrážející jejich postupující emancipaci, narůstající sexuální sebeuvědomění i zvyšující se míru kulturního kapitálu. Obecně se můžeme skepticky ptát, jestli charakteristiky, které autor přisuzuje ženám, náleží skutečně jen jim. Každopádně je ale tato publikace doporučeníhodná nejen ženám, ale i pánům.

Na základě poznatků z neurologie, kognitivní vědy, filozofie i výpočetní techniky autor předkládá některé možné scénáře budoucnosti a varuje před těmi dystopickými. I u těch, které zřejmě mají být pozitivní alternativou, se však můžeme ptát, zdali si skutečně přejeme jejich uskutečnění.

Žijeme ve světě, v němž se digitální technika rychle šíří i k lidem, kteří nedávno ani neznali elektřinu, a někteří civilizovaní lidé se zase (přímo či pomyslně) uchylují do pralesů, aby tam hledali „eko-moudrost“. Jak se dnes žije těm prapůvodním „divochům“?

Naše soužití s chytrými stroji často přináší nečekaná dilemata. Londýnský designér a spisovatel čtenáře upozorňuje na lidské předsudky nevyhnutelně obsažené v digitálních algoritmech a konfrontuje je třeba s otázkou, zda by měli roboti získat práva „elektronické osoby“.

Tlustý, bohatě ilustrovaný špalek se tváří poměrně autoritativně. Jednotlivá hesla jsou napsána výstižně a stručně, výběr autorů však lze napadnout z příliš mnoha stran. A především nejde o všechny knihy literární historie, ale jen o romány.

V předmluvě ke knize se tvrdí, že nabízí „jeden z příběhů, který je možné vyprávět o dějinách románu“. Samotné žánrové ohraničení ale není v knize aplikováno důsledně: najdeme v něm povídkové cykly nebo román ve verších jako Evžen Oněgin či epos Lusovci, ale ne mnohem významnější eposy Homérovy, na něž přitom potom mnohé romány tematicky navazovaly. O evropských kořenech románu se tak v knize nedozvíme skoro nic; pokud tedy má jít o „dějiny románu“, jsou velmi torzovité a neúplné.

Po starších knihách Martina Seymour-Smitha 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek a Hany Primusové Sto nejvýznamnějších knih světové historie letos vyšla další publikace, jež se snaží určit nejvlivnější knihy světa, Dvanáct knih, které změnily svět od Melvyna Bragga, autora četných románů, scénářů, knih pro děti i non fiction.

Snad s výjimkou Avignonu se ve 14. století žádné evropské město nemůže pyšnit tak mimořádnou úrovní vzdělanosti, tak intenzivní kulturní aktivitou a takovou koncentrací výrazných osobností jako Florencie.

Jsou lidé v zásadě lepší, než jsme si mysleli? Nizozemský historik Bregman tvrdí, že ano. V něčem je jeho pohled možná příliš optimistický, ale i současnost mu dává za pravdu v tom, že obyčejní lidé se zpravidla navzájem zabíjet nechtějí, války začínají některé hlavy států, aby posílily svoji osobní moc.

Dvojice německých biologů se období koronavirové pandemie rozhodla využít k napsání knihy, která by mladším čtenářům přiblížila, co viry a jiní mikroskopičtí tvorové vůbec jsou, jak vyvolávají onemocnění, co nás o infekčních chorobách učí historie nebo jak funguje imunitní systém. Jejich úmysl dopadl nadmíru dobře.

Vinko Brešić, vysokoškolský pedagog, se zabývá vybranými problémy moderní chorvatské literatury v období druhé poloviny 19.století až do současnosti.

Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“ či úpadek vzdělanosti? I na to odpovídá fascinující kniha poskytující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé.

Broučci Jana Karafiáta (1846–1929) jsou bezesporu jednou z nejvydávanějších českých knih pro děti a právě letos, kdy uplynulo 145 let od jejich prvního vydání, se k českým čtenářům dostává publikace Karafiátovi Broučci v české kultuře od literární historičky Věry Brožové.

Elisa Brune, mladá belgická spisovatelka, jinak novinářka publikující zejména populárně vědecké články, napsala svůj šestý román ve spolupráci s vědcem, univerzitním profesorem fyziky.

Pakliže vás zajímá, proč nakrojené avokádo tak rychle hnědne, jestli absint způsobuje halucinace nebo proč někomu po chřestu zapáchá moč, výběru této sympatické příručky, která jednoduše a zábavně popisuje chemické procesy stojící v pozadí mnoha otázek spjatých s nejrůznějšími potravinami, určitě litovat nebudete.

Autoři svoje analýzy podkládají množstvím průzkumů a odborných studií, jejich kniha proto působí seriózně. Jejich pohled není černobílý, dokáží vidět klady i zápory možného budoucího civilizačního vývoje. Nesnaží se malovat katastrofické scénáře ani nezaujímají extrémní myšlenkové pozice. Některá jejich závěrečná doporučení, například rozdávání poukazů na nezbytnosti, jako jsou potraviny, oblečení a přístřeší, se ale dají označit jako utopická.

Maďarsky psané Dějiny české literatury.

„Duchařské“ téma této knihy je typicky interdisciplinární: víra v nábytek, jež na dotazy adresované mrtvým odpovídal ukláněním a údery nohou do podlahy, zasáhla zejména v druhé polovině 19. století do politiky, přírodních věd, náboženství i kultury. To autor nevyužil bezezbytku, ale i tak vznikl nevšední a pestrý průvodce po významné kapitole duchovních dějin, jež bývá vědci opomíjena či vysmívána.

Co to byla „zádruha“ či „kumstvo“? Které balkánské země se skutečně identifikují se svým „balkánstvím“ a co dalšího může tento pojem – kromě asociací jako pověrčivost, iracionalita a venkovská zaostalost – symbolizovat? Přehledná kniha o antropologickém objevování prostoru, kam podle některých interpretů dokonce sami přináležíme.

Přestože je nevidíme, jsou nedílnou součástí našich životů. Mikroby najdeme všude kolem nás, na nás i v nás, a je proto důležité se s nimi začít seznamovat co nejdříve. A proč ne třeba prostřednictvím knihy Philipa Buntinga, která bakterie, viry, houby či archea představuje mimořádně přístupnou formou.

I v éře počítačů mohou humanitní vědy vzkvétat… jen se přitom radikálně změní jejich podoba: autorství bude spíše kolektivní. A univerzitní katedry se možná budou remixovat „jako digitální hudební samply“.

Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži, o vztahu vzdělanostních center a periferie, o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí, o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci, o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství.

Edícia Domino vydavateľstva Kalligram v ostatnom čase priniesla viacero kníh, koncipovaných ako výber z literárnych kritík, recenzií, článkov, esejí, glos alebo príležitostných príhovorov známych slovenských spisovateľov, publicistov, kritikov.

Je v roce 2011 „vošajstlich“ napsat román o Charlesi Darwinovi? Ve Finsku rozhodně ne, ale ve Spojených státech severoamerických možná ano, neboť podle sociologických průzkumů jeho teorii vzniku člověka odmítá více než polovina obyvatel země.

Román Zahradník pana Darwina se na malém prostoru a neobvyklou formou pouští do hledání vztahu mezi vědou a vírou, přijetím a odsouzením, pochopením a nepochopením. Ale o Darwina v ní tak úplně nejde.

Kniha Zahradník pana Darwina je nevšední kontemplací nad odvěkým sporem vědy a církve, kritikou manipulátorství a předsudků i citlivou introspektivou do duše trpících. To vše spolu s originálním formálním zpracováním tvoří celek, do nějž stojí za to se pohroužit.

Skleněná klec sice líčí vliv počítačů trochu jednostranně a černobíle, upozorňuje však na významné a aktuální téma a je nutné její vydání přivítat. Přináší výrazný a cenný podnět k tomu, abychom obezřetně promýšleli, ve kterých oblastech a v jakých situacích je pomoc počítače nutná, kdy žádoucí, a kdy naopak potenciálně škodlivá.

Autoři v knize navýsost zábavnou formou poukazují na četné paradoxy soudobé civilizace, v níž se vzmáhají nové a nové způsoby komunikace, aniž by přitom zanikaly ty předešlé, mnoho stran je v návaznosti nato věnováno tomu, jak se dnes zmocňujeme a co přetrvává z předchozího kulturního dědictví.

Knihu Světová republika literatury je každopádně nutné číst s vědomím toho, že ji psala žena, která je – jak sama uznává – „čistým produktem struktury, kterou popisovala“. Modely, které postihuje, jsou ale víceméně univerzálně platné.