Ještě před pár desetiletími jsme byli přesvědčeni, že ptáci jsou se svými maličkatými mozky odsouzení k životu nepříliš inteligentních tvorů, jejichž chování je víceméně přesně naprogramováno a jež jakákoli výraznější změna podmínek snadno vyvede z míry. V posledních desetiletích se však stále jasněji ukazuje, že kognitivní dovednosti ptáků jsou i díky specifické stavbě mozku mnohdy daleko vyšší, než jsme se domnívali.

Komiks o chytrém psu a jeho kamarádovi, kteří se ve futuristickém městě postaví mocnému podnikateli s elektřinou, má sice slibné momenty, ale ve výsledku je dosti odvozený a průměrný. Jen vedlejší produkt při výrobě stejnojmenného animovaného filmu.

Knížka o psovi Samsonovi a kocourovi Robertovi, kteří zdědí penzion Nad Fjordem a čtrnáct korun padesát, se zprvu tváří jako klasický příběh o strašidelném domě. Strašidlo je ale rychle sprovozeno ze světa a penzion se může otevřít prvním zvířecím hostům.

Slavíci, netopýři, alchemyši, psohlavci, básníci, vycpaniny, mrtvý daněk… Poutavou pouť po cestách rozličných zvířat v lidské imaginaci i hlubokou sondu ke „zvířeti v nás“ nabízí 83. číslo časopisu Analogon.

Vrátný je svérázně autobiografický, mnohoznačný a velmi groteskní literární spektákl o dvou různých dějstvích. Nejzřetelnějším dojmem z jeho první poloviny je panoptikální defilé poťouchlých figur — obyvatelů newyorského činžáku, jimž kubánský imigrant Juan denně otevírá dveře — maně upomínajících například na bizarní typy z filmové Tančírny, vlastně děsně protivné, a přece čímsi přitažlivé.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

Bonbonkově růžové prase. Hlučný cvrček polní. Obr kapustňák širokonosý floridský. Proužkatý bičonoš zobanovitý. Vyhynulý blboun nejapný. Rodiče, pozor! To je tip na originální dárek za vysvědčení. O prázdninách se vaši školáci budou učit jinak a rozhodně je to bude bavit: s Podivuhodnou encyklopedií zvířat úspěšné švýcarské výtvarnice Adrienne Barmanové.

Nakladatelství Bylo nebylo odpovídá na populární velkoformátové encyklopedie „všeho“ minimatistickým, zato však velmi inspirativním knižním počinem. Sestavilo dva kapesní atlasy, které na oboustranných poznávacích kartách představují slovem i obrazem, hravě, a přitom realisticky deset brouků a deset lišejníků. Povinná výbava nejen pro budoucí entomology a lichenology!

Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

Před sto lety byli spisovatelé, kteří se pokoušeli vcítit do zvířat, tehdejšími přírodozpytci odsuzováni. Dnes víme, že zvířata cítí a vnímají a přitom naším přičiněním „prožívají trápení a muka“. Etolog Marc Bekoff se přimlouvá, aby při vědeckém poznávání přírody byly brány v potaz i zvířecí historky.

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“ či úpadek vzdělanosti? I na to odpovídá fascinující kniha poskytující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé.

Nejen lidé by nejradši chtěli právě to, čeho se jim nedostává. Ani zvířata v lese nejsou vždycky spokojena s tím, co mají. Zvědavý zubr tak naláká medvěda, aby neprospal celou zimu. Jednoduchý příběh s dobrým koncem v autorských knihách ukrajinské výtvarnice Oksany Buly oživují zejména postavičky tukoňů.

Podívat se na svět očima čtyřnohého přítele – to je málo nápadité slohové cvičení pro pátou třídu nebo také královská disciplína pro zkušeného profesionála. Takový úkol si zadal moldavský prozaik Aureliu Busuioc (1928–2012). S jakým úspěchem?

Neapol, magické město zašlých paláců a tajemných uliček, proslavené vraždami, otravami, únosy a dalšími mafiánskými praktikami, představuje italská spisovatelka Antonella Cilento prostřednictvím pro toto město typických zvířecích či lidských motivů. Zajímavý nápad ale kniha naplňuje nedostatečně.

Rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu, který byl v čele státu jako generální tajemník komunistické strany a posléze i jako prezident v letech 1965–1989, měl jednu velkou vášeň: lov zvěře. Nebyl však lovcem srovnatelným s jinými. Stejně jako byl posedlý touhou soustředit do svých rukou veškerou politickou moc, i při lovu se choval jako despotický vládce nad vším a nad všemi. Tuto jeho stránku poznal zblízka autor knihy Vasile Crişan.

Zkušený slovenský autor hrdinské fantasy se po třech letech vrací do období, kdy ve střední Evropě ještě vládli pohanští bohové. Svého hrdinu vysílá do četných bitek s lidmi i nadpřirozenými bytostmi a akci sympaticky koření humorem.

Přepestrý svět prudérní, cudné i bujné erotiky v lidových obyčejích, magii či v kolektivních rituálech je natolik různorodý, že je stále co zkoumat a zpřesňovat.

Vykrmit prase, zajistit si tak obživu, přežít válku, jaksi mimochodem zplodit děti, zachránit statek, rozšířit chlívek: během života čtyř generací se rodinný majetek rozrůstá na pořádný vepřín a později i moderní velkochov. Jean-Baptiste Del Amo v pozoruhodném románu popisuje proměnu venkova v průběhu jednoho století. Na samotě v podhůří Pyrenejí se pozornost upíná především k prasatům, příběh však obnažuje hluboké a zanedbané rány lidské. V téhle rodině totiž trpí bez výjimky každý.

Článek představuje vydařené číslo časopisu Dingir, kde jsou zvířata pojednána v transkulturní a transdisciplinární perspektivě.

Jak to vypadá, když vypráví povídku mlž? Kniha, v níž na to dostaneme odpověď, není pohádka, ale sbírka povídek, postavená na zdařilém experimentu s úhlem pohledu. Každou povídku vypráví jiné zvíře, často fascinující osobnost. Nechybí ani pomalejší, filozofičtější pasáže.

Když se řekne chlupáč, vybaví se nám nejčastěji chundelaté psisko. V příběhu s nekompromisním názvem Já nejsem tvoje maminka, který slovem i obrazem vypráví frankofonní Kanaďanka Marianne Dubuc, je to však tajemné bílé stvoření, jež místo štěkání pípá. A dovede obměkčit nejedno zatvrzelé srdce.

Hravé, veselé a poučné vyprávění „ze života hmyzu“, kniha Jiřího Dvořáka Minimax a mravenec, má stejně nastavený cit pro dětské vnímání světa jako jeho bajky (a nebajky) v knihách o zvířatech a zvířátkách z Afriky, ze zoo či venkovského dvorku. Dobrodružně fantazijní příběh o netradičním setkání a „spolupráci“ devítiletého chlapce a mravence zarámoval autor kapitolkami náležejícími do žánrové kategorie povídky...

Středověká zvířata se pohybovala v bohatém a mnohovrstevnatém poli významů.

Švédský psycholog Carl-Johan Forssén Ehrlin vtělil principy autogenního tréninku do knihy, která má vymýtit malé nespavce. Když nepomáhá teplé mléko, meduňka nebo počítání oveček, možná pomůže čtení knihy O králíčkovi, který chtěl usnout. Vyžaduje to však i nemalou odvahu rodiče, který by v sobě měl probudit rétora a hypnotizéra a zároveň odolat pokušení a neusnout dřív než ratolest.

Lyrická novela o zatoulaném štěněti, které se ocitne samo v hlubokém lese a přežívá zde téměř celý rok, přibližuje čtenáři přírodu a její zákonitosti očima nevšedního chlupatého protagonisty.

Výbor sedmi povídek etablovaných finských autorů Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy dokazuje, že fantastická literatura je v posledních desetiletích pevně zakořeněná i ve Finsku, není-li tato země na evropském Severu dokonce její výspou.

Vyprávění o holčice, která má psa, či o psovi, který má holčičku. Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat druhá prozaická kniha Violy Fischerové pro děti. I když je v dětské literatuře podobný námět častý, autorka, jak o sobě sama říká „psomilka“, inspirovaná vlastními zkušenostmi, nabízí příběh především o vzájemném porozumění člověka se čtyřnohým zvířetem.

Láska v různých podobách vnímaná očima entomologa, zkoumajícího různé druhy hmyzu; mladičká milenka je plná hravých polních koníků, kteří však dokáží být velmi neodbytní, manželství se postupně rozpadá pod náporem nočních můr a nový nadějný vztah je prozářen světlem světlušek. A vzpomínky na dětství se zase nesou ve znamení mravenců.

Autor se rozhodně nesnaží o chladnou objektivitu – pokud něco takového v hojně diskutované otázce pojídání zvířat existuje. Naopak: v zájmu věci, kterou pokládá za morálně správnou, do boje zapojuje své nemalé verbální umění. Jeho naléhavost, senzuální konkrétnost a osobní nasazení by někdo možná označil až za lehkou formu citového vydírání.