Norské dřevo je prvním překladem Haruki Murakamiho do češtiny...

Zpráva o smrti překladatelky ze severských jazyků, vysokoškolské pedagožky a spisovatelky Heleny Kadečkové zasáhla v uplynulých dnech její studenty, kolegy i početné řady fanoušků severské literatury. iLiteratura získala svolení on-line uveřejnit obsáhlý rozhovor, který vyšel roku 2012 v publikaci Slovo za slovem.

Poslední červnový den tohoto roku zemřela významná česká nordistka, docentka severských literatur a překladatelka z norštiny, islandštiny, staroislandštiny a dánštiny Helena Kadečková. Její překlady otevíraly už od šedesátých let českým čtenářům dveře tehdy ještě velmi exotické (staro)severské literatury. Texty, které převedla do češtiny, přitáhly ke studiu severských oborů několik generací, pro které bude ještě dlouho ztělesňovat českou skandinavistiku.

Anna Kareninová, letos oceněná Magnesií literou za překlad Célinova románu Klauns´band, překládá zároveň i Cantos Ezry Pounda. Pracovala v Odeonu, vedla Světovou literaturu, překládala mj. M. Durasovou...

Germanista Hanuš Karlach byl oceněn za své dosavadní dílo v oblasti literárního překladu.

Ať už si o prózách Stephena Kinga myslíme cokoli, jedno mu snad uzná každý: King je znamenitý vypravěč a výborný řemeslník. V roce 1999 se po těžké automobilové nehodě rozhodl vydat počet ze svého díla i ze svého života a napsal knihu s prostým názvem "O psaní" - napůl autobiografii, napůl příručku pro začínající autory. Stejně jako jeho romány se tato kniha čte jedním dechem, bohužel pro nás však pouze v angličtině. České vydání je přímo zločinným znehodnocením této Kingovy knihy.

Kruhová ilustrace na kontrastní černobílé obálce a čtvercový formát knížky zaujmou na první pohled. Litevské pohádky přeložila a převyprávěla Věra Kociánová a jejich obrazový doprovod svěřila výtvarníku Vojtěchu Jiráskovi. Oba společně pak knihu vydali. Příběhy například o devíti bratrech, o dvouhlavém koni nebo dvanáctihlavém draku tvoří „dvanáctipohádkovou“ knížku se sedmačtyřiceti černobílými ilustracemi.

Článek o stavu současné ukrajinské literatury nejen v českých překladech.

Navazujeme na polemiku vyvolanou spisovatelem a nakladatelem Martinem Reinerem, který zpochybnil oprávněnost o. s. DILIA k výkonu tzv. kolektivní správy autorských práv. Po Reinerově tiskové konferenci publikoval server Novinky.cz jeho otevřený dopis, a posléze i reakci ředitele DILIA, JUDr. Jiřího Srstky. U obou vyjádření chybí podstatné detaily, bez nichž se člověk, který není s problematikou blíže obeznámen, těžko orientuje.

Státní cena za překladatelské dílo byla letos udělena in memoriam Evě Kondrysové. Uveřejňujeme obsáhlý rozhovor o jejích překladatelských a redaktorských zkušenostech, který vyšel roku 2012 v publikaci Slovo za slovem.

Co vidí optimista, když přijde na hřbitov? Jak se překládají romány autorky, která trpěla závažnou duševní chorobou? A znamená osobní setkání s Picassem vždy výhru? Na tyto a další otázky odpovídá překladatel Denis Kostomitsopoulos.

Rozhovor s překladatelkou Věrou Koubovou o překládání Franze Kafky.

Proč dnes vnímáme Friedricha Nietzscheho zkresleně? Co je na jeho překládání nejtěžší, a co nejlehčí? Byl Kafka básník? A na co by si měli dát pozor začínající překladatelé? V dalším z rozhovorů se současnými překladateli se o své zkušenosti dělí Věra Koubová.

Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

Díky němu se němečtí čtenáři můžou těšit na román Emila Hakla Umina verze nebo na komiks Zatím dobrý Jana Nováka a Jaromíra 99: obě knihy budou uvedeny v březnu 2019 na knižním veletrhu v Lipsku. Překladatel Mirko Kraetsch se v rozhovoru mimo jiné zamýšlí nad tím, co tento svátek české literatury přinese.

Od devadesátých let se věnuje překladům ze severských jazyků, překládá nejen beletrii, ale i technické a právnické texty. Je však také úspěšnou spisovatelkou knih pro děti. V rozhovoru vypráví o tom, v čem tkví náročnost technických překladů a jak se tato práce liší od překládání beletrie. Prozrazuje také, čím je specifické psaní knih pro děti.

Rozhovor s ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem: „Práce centra by měla být založena na kontinuitě a strategické rozvaze.“

Co může česká literatura nabídnout světu? Otázka v souvislosti s blížícím se Lipským knižním veletrhem, kde bude Česká republika hlavním hostem, více než případná. O tom, jak organizátoři k této jedinečné příležitosti i výzvě přistupují, jsme si povídali s vedoucím projektu a ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem.

Po emigraci 1968 absolvoval studium na Mozarteu v Salzburgu, kde po té působil jako profesor na Pedagogické akademii. Zabývá se překladatelskou činností z oblasti muzikologie a esejistiky. V rámci uměleckého překladu se zaměřil na českou básnickou generaci dvacátých let...

Analýza a kritika překladu literárního díla se může zaměřit také otázku autora knihy jako editora vlastního textu – v tom případě se nám přímo nabízí dílo Milana Kundery. Jedná se o jev poměrně vzácný a samozřejmým předpokladem je autorova dostatečná znalost cizího jazyka. Hlavním důvodem zásahů je potom přirozeně nespokojenost s úrovní původního překladu.

S Kristinou Labohou, odpovědnou redaktorkou Námořníkovy písně Kena Keseyho, o učení, lvounech a mýtu o věčném návratu...

Protagonista příběhu se v novém domově setkává s panem Jindrou, paní Zdechláčkovou, panem Hopsou a panem Jouzou. Jména jsou sice zdařile počeštěná, nicméně nutně uvádějí čtenáře do rozpaků: odkud a kam se Francouz přestěhoval?

Díky Zuzaně Li si v češtině můžeme přečíst řadu knih soudobých čínských autorů. Jak je u nás vnímána čínská literatura, nakolik lze přiblížit jazykově i kulturně vzdálený text českým čtenářům a jak daleko si překladatel může dovolit zajít? Dozvíte se v dalším rozhovoru z volného cyklu věnovaného literárním překladatelům.

Večer předání letošní Státní ceny za literaturu a Státní ceny za překladatelské dílo.

Laudatio ze slavnostního večera, kdy byly uděleny Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo 2005.

Překladatelka Pavla Lidmilová byla Obcí překladatelů uvedena do Síně slávy. Čtyři kolegyně portugalistky a překladatelky – Vlasta Dufková, Marie Havlíková, Šárka Grauová a Lada Weissová – tuto událost oslavují krátkým zamyšlením. Nejde o planá rétorická slova, jsou to čtyři velmi upřímné zpovědi. Doporučujeme dočíst až do konce.

Čerstvý sedmdesátník Antonín Václav Líman putuje od šedesátých let mezi přednáškovými síněmi v Praze, Tokiu, Torontu, Hirošimě, Vancouveru, Kobe a zase Praze s poselstvím o japonské literatuře (a filmu) i o literatuře (a umění) vůbec. Na těch cestách se z japanisty stal orientalistou v psychologickém a filosofickém smyslu toho slova, protože přijal východní Tao - Cestu jako modus vivendi i jako klíč k interpretaci umění.

Čeští spisovatelé by se v zahraničí nemohli prezentovat, kdyby nebylo překladatelů, a překladatelé často patří k těm, kdo českou literaturu znají vůbec nejlépe. Ve společném rozhovoru se představují dvě překladatelky, díky nimž se německé publikum může seznámit mimo jiné s Petrem Hruškou, Filipem Topolem nebo Terezou Semotamovou.

Původně se kniha měla jmenovat Memória de Elefante (Sloní paměť), ale teto název nakonec dostala Antunesova prvotina, a v pořadí druhá vydaná kniha dostala název Os cus de Judas, čímž vznikl poněkud zapeklitý problém pro pozdější překladatele...