Salată orientală je těžko přeložitelný název rumunského salátu, který se svými přísadami dá přirovnat k českému bramborovému salátu a podobně jako u nás každá rodina uchovává ten svůj správný recept. Názvy kapitol v této knize odpovídají různým ingrediencím, máme tedy před sebou autorův vlastní recept? A jak do salátu přimíchat smyšlené akademiky?

Severská krimi se rozrostla o další jméno. Norský autor Heine Bakkeid do tohoto žánru přináší atmosféru nadpřirozena na severonorském venkově, která je sice příjemným zpestřením, avšak spolu s častými zdlouhavými popisy dosti brzdí spád děje.

Petr Hankl se ze studenta teologického semináře stane čarodějem nekromantem a v roce 1920 vstoupí do Čarotvorných služeb mladé Československé republiky. Cyklus propojených povídek debutujícího autora nabízí netradiční mix špionážního románu a fantastického hororu.

Zapadlá francouzská vesnice zahalená do sněhu a mlhy, statní farmáři, moudré stařenky, něžná dívka, co umí rozmlouvat s ptáky a tajemnými tvory… a nad tím vším visí záhadné proroctví v neznámém jazyce. Na druhé straně uměním prodchnutý Řím, tajemný a mlčenlivý profesor, starobylé verše a děvče, které hraje na klavír tak, že kanou slzy a tají se dech, a svou hrou dovede nahlédnout lidem do duše. Avšak nad oběma dívkami se vznáší zlá předtucha a k moci se pomalu dostává strach.

Třetí román Pavla Bareše Meta představuje svět obývaný vedle „normálních“ lidí také těmi se superschopnostmi. Za sci-fi motivem se ovšem ukrývají mnohem zásadnější témata jako třeba násilí na ženách. Jak se je autorovi – oblíbenci instagramové generace – podařilo zachytit?

Mohlo se tedy zdát, že se jedná o elegantní, leč suchopárné převyprávění jedné pozapomenuté historické křivdy. Ale to by nebyl Barnes, zlomyslný vypravěč, aby tu a tam nevystoupil z mysli svých postav, aby neokořenil příběh ironickou poznámkou či sarkasmem, čtenáři lehce nenastínil, co vlastně oba muže ještě čeká či okomentoval jejich již dávno umlklými ústy současné dění.

Během své dlouholeté literární kariéry Julian Barnes již mnohokrát dokázal, že je po zásluze řazen mezi nejvýznamnější britské spisovatele současnosti.

Co mohlo člověka přimět k tomu, aby se stal spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti a udával své kolegy a přátele pro jejich názory? Jak ukazuje kolektivní monografie badatelů spjatých s Ústavem pro studium totalitních režimů, nemuselo jít vždy jen o přesvědčení a touhu po materiálních výhodách. Ani na tuto motivaci bychom ale nad stránkami plnými především nešťastných lidských osudů neměli zapomínat.

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

Kovoví čápi, dýňové kočky, dusivá moc plížící se mlhy – ale také touha snít, pochopit sama sebe a znovu najít smysl ve zdánlivě samozřejmém. To vše se setkává na několika desítkách stran novely, kterou právě vydává crowdfoundingové vydavatelství Crowdpress.

Její příběh začíná v nově budově městské knihovny na Letné vraždou Sebastiána Bergmanna, který se zde právě lopotí se svou dizertační prací. Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle.

Antoine Bello je pro českého čtenáře novinkou a jeho román Falzifikátoři patří mezi oddechové knihy ideální na prázdniny. I když autor poukazuje na některé více či méně znepokojivé skutečnosti dnešního moderního světa, nenutí nás věci domýšlet, a vlastně ani moc přemýšlet.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.

Když začal Brian Michael Bendis, tou dobou již uznávaný komiksový scenárista, psát příběhy Daredevila, jedné z nejslavnějších postav vydavatelství Marvel, došlo v superhrdinském komiksu k malému zlomu. Ze série pro náctileté se najednou stala zábava pro mladé intelektuály.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

O tom, nakolik dokáže pátrání po pravdivém jádru starých rodinných historek změnit a obohatit život, svědčí příběh enviromentalisty, kterého osudy jeho strýce zavedly až do Singapuru. Čtenářům potom spolu s životním příběhem Silvestra Němce zprostředkovává třeba principy fungování firmy Baťa či geopolitickou situaci v jihovýchodní Asii v předvečer druhé světové války.

Besson je mladý francouzský autor, v němž kritika vidí novou naději tváří v tvář přílivu autorů, z jejichž románů překypuje násilí, obscénnost, exhibicionismus, vulgárnost.

Z knihy mladé a mnohými oslavované jihoafrické autorky jako by trčela její původní profese komiksové a televizní scenáristky. Jde tu více o formu než o obsah, o okamžitý efekt spíše než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají.

V detektivním románu Morušový strom sledujeme investigativní činnost mladého novináře, který se snaží vyřešit záhadu sériových vražd, inspirovaných mučednickými příběhy raného křesťanství. Namísto sofistikovaného poodhalování pravdy skrývající se za zločiny však příběh nabízí jen kumulaci předvídatelných literárních postupů, prokládaných lekcemi o gnosticismu.

V thrilleru z prostředí francouzské intelektuální smetánky sedmdesátých a osmdesátých let se Laurent Binet vypořádává s řadou výrazných osobností od Barthesa přes Foucaulta po Derridu či Eca. Nebere si na paškál jen filozofii, pere špinavé prádlo v oblasti kultury i politiky: naveze se do několika spisovatelů i do francouzských prezidentů… A to vše vplétá do napínavého detektivního příběhu, který postupně přechází v úvahu o možnostech a limitech románových postupů.

Thriller z období posledních měsíců třetí říše má zprvu rysy kriminálního románu, v závěru se však přelomí v drama lidí se špatným svědomím. Vyniká podrobným líčením čím dál tíživějších podmínek v bombardovaném Berlíně i citlivým a chytrým zasazením zápletky do zmatků konce války.

Chtěl jsem napsat vlastní verzi severské detektivky, která by měla o něco blíže k beletrii a u které by šlo více o vylíčení postav než o zápletku, říká norský autor Samuel Bjørk.

Botanik náhodou objeví tělo zavražděné mladé dívky, uložené do zvláštního hnízda ze sovího peří. Děsivý nález v sobě bezpochyby skrývá nějaký hlubší smysl, který musí komisař Munch odhalit.

Na český knižní trh se po několikaleté přestávce vrací královna dánské krimi Sara Blædel spolu se svou vyšetřovatelkou Louise Rickovou. Ta se pouští do zdánlivě jasného případu, jehož spletité kořeny sahají do neveselé části dánské historie. Autorka však čtenáře zbytečně nepoučuje, soustřeďuje se na děj a nabízí čtivou detektivní jednohubku.

John Banville patří k nejvýznamnějším současným irským spisovatelům. Mnohé proto překvapil, když v roce 2006 vydal pod pseudonymem Benjamin Black první detektivku. Letos do češtiny přeložená Anatomie strachu je druhým z dosud publikovaných čtyř případů dublinského patologa Quirka.

Případy patologa Quirka měly původně vycházet z temných románů Georgese Simenona, čím dál se však blíží k jiným velkým jménům noir detektivky, totiž Raymondu Chandlerovi a Rossu Macdonaldovi. Temná pavučina jde již tak daleko, že ji lze považovat za přímou irskou variantu případů Phila Marlowa či Lewa Archera.

Výprava Johna Banvillea alias Benjamina Blacka do rudolfínské Prahy vzbuzuje rozporuplné pocity. Autor sice zůstává podmanivým vypravěčem, ale dopouští se historických nepřesností a detektivní zápletka postrádá peripetie.

Bláznivé akční příběhy detektiva v plášti a s cigaretkou v koutku mají naivní kouzlo triviálních komiksů, ale také mnoho parodických a postmoderních prvků. Humor tak zachraňuje to, co za pětadvacet let od prvního vydání už notně zestárlo.

Bolañův antiliterární přístup a rozsah díla umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek románu. O to větší je autorovo mistrovství, protože se zdá, že čím více Bolaño píše, tím je jeho román lepší.

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.