V letech 1991–2004 byla šéfredaktorkou časopisu 22, vydávaného nezávislou Skupinou pro společenský dialog, a od května 2005 řídí kulturní přílohu Bucureştiul Cultural tohoto týdeníku. Za své romány, které se těšily značnému úspěchu u veřejnosti, získala řadu literárních cen.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tímto tématem vyrovnává.

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Kniha nazvaná Moje Evropa obsahuje dvě eseje: Středovýchodní revizi Jurije Andruchovyče a Lodní deník Andrzeje Stasiuka.

Výraz „Evropa“ se už dávno neomezuje jen na označení jednoho ze sedmi kontinentů. Pro každého z jejích 718 miliónů obyvatel může mít toto slovo jiný význam.

Kniha je psána fundovaně a přes nijak gigantický rozsah umožňuje hluboký vhled do naší současné situace. Jedním příspěvkem do ní přispěl i jistý český politik. Na změnu strategie našich hlavních politických představitelů to je bohužel málo. Pokud se tedy splní některé černé scénáře, které kniha obsahuje, její čtenáři budou alespoň moci říci: my jsme to věděli.

Francouzský literární teoretik Pierre Bayard ve svých knihách už naboural nejedno dogma. Na vybraná témata útočí lstivě a záškodnicky, čímž si lehce získává přízeň široké vrstvy čtenářů. Přitom ale za většinou velmi provokativním názvem publikace stojí poctivá studie postavená na pečlivě dokládaných argumentech. I když tentokrát svého čtenáře vehementně nabádá, aby knihy zbytečně nečetl a klidně o nich mluvil, sám vychází z četby bohaté a opírá se o mnohé dávno publikované teorie.

Autorovy teze jsou opravdu záměrně a naprosto očividně natolik přehnané, že je možná pošetilé chtít s autorem vážně polemizovat. Jistě ale u Bayarda mohou najít povzbuzení ti, kteří jsou terčem údivu či útrpnosti okolí kvůli tomu, že čtou mnoho knih najednou a napřeskáčku, nezačínají vždy od začátku a dočítají je jen tehdy, když je opravdu zaujmou - jako já.

V nejnovější knize, Le Plagiat par anticipation (Anticipovaný plagiát), Bayard rozvíjí zajímavou tezi o tom, že v dějinách literatury se dá najít mnoho děl, která jako by se inspirovala knihami, jež vyšly o desítky a stovky let později.

Kniha Stařec a med, kterou vydalo v minulých dnech pražské nakladatelství Portál, patří k reprezentantům velmi specifického, a přitom značně širokého bezejmenného žánru, který by se dal nazvat třeba „knižní zdravicí“.

Silnou stránkou publikácie Is That a Fish in Your Ear? je názornosť, text je plný vtipných príkladov a narážok na klišé, ktoré o preklade kolujú. David Bellos dokazuje svoj široký prehľad o problematike prekladu, histórii, teoretických dielach a štatistikách, zároveň dokáže spojiť tieto poznatky z jedného odboru so všeobecnými dejinami, príkladmi z politiky, filmu a iných oblastí.

Kniha Pravdě na stopě (německy Der Wahrheit auf der Spur), kterou v uplynulém roce v překladu Nikoly Mizerové, Pavla Novotného a Miroslava Petříčka vydalo nakladatelství Prostor, představuje chronologicky řazený soubor rozhovorů, dopisů a fejetonů rakouského básníka, prozaika a dramatika Thomase Bernharda, z něhož lze dobře vysledovat vzájemný vztah mezi autorem a kritickou veřejností a zároveň také cesty, jimiž se v průběhu let ubíralo Bernhardovo myšlení a jeho přístup k literární tvorbě.

Bibliografie knižních překladů z portugalské literatury do češtiny (1990–2010).

Více než půl století po vydání tyto eseje neztratily nic ze své hloubky, alespoň pro ty, jež zajímají metafyzické otázky, ale mají zároveň i smysl pro ironii a myslí si jako autor, že metafyzika je „odnoží fantastické literatury“.

Tři série minipříběhů a úvah převážně z autorova mládí představují Alberta Camuse tak, jak ho známe z jeho slavnějších, později vydaných románů, esejů a divadelních her: jsou prodchnuté pro něho tolik typickou filozofií a osobitým náhledem na lidský život.

Na rozdiel od svojich kolegov si Caplan nemyslí, že ťažkosti demokracii spôsobuje nevedomosť voličov. Tragédiu demokratickej voľby vidí v tom, že súčet nesprávnych presvedčení zle informovaných občanov vedie k výberu politík, ktoré škodia celej spoločnosti.

Francúzsky spisovateľ Emmanuel Carrère bol necelé tri roky kresťanom. Dnes ním už nie je. Dvadsať rokov po svojom mystickom období sa však k tomuto náboženstvu vracia, aby lepšie pochopil sám seba, ale aj to, ako sa z učenia okrajovej židovskej sekty stala pre mnohých pravda, o ktorej nemienia pochybovať.

Některé pasáže Cílkovy nové publikace se trochu nebezpečně blíží jakémusi „intelektuálnímu kýči“ a občas v nich narazíme na apodiktické soudy, u kterých čtenář netuší, jak k nim autor došel. Kniha snad mohla být kratší, některé příspěvky dotaženější (nebo klidně zcela scházet), ale přes to všechno by v ní i tak zůstaly texty inspirativní, potřebné a velmi aktuální.

Praha je jedním z posledních velkých evropských měst, kde – jak říkal Rainer Maria Rilke – o nás věci vědí. Ještě nás znají. Dívat se na město a dotýkat se věcí znamená v tom lepším případě být pozorován a dotýkán. Je to oboustranný vztah, který mizí s hromadnou výrobou a masovou kulturou. Naštěstí jsou vztahy, týkající se těch složitých prostých věcí, jako je dřevo, bláto a krajina, které vytvářeny staletími nejdou jednoduše zničit.

Opium, tak nazval Jean Cocteau (1889–1963) své deníkové zápisky, jež si vedl po dobu odvykací kúry na klinice Saint-Cloud v roce 1928 a knižně vydal o dva roky později. Česky útlý svazek vyšel poprvé až roku 2011. Pokud by si však naivní čtenář myslel, že mu pečlivá konzumace necelých 180 stran poznámek závislého umělce (doplněných jeho vlastnoručními kresbami z léčebny) otevře dveře k pochopení autorova díla a získání přehledu o jeho tvorbě, bude zklamán.

Němčina není její mateřský jazyk – přesto s ní dokáže neuvěřitelné věci. Ann Cotten to dokazuje i svou nejnovější knihou Verbannt!, která byla nominována na Rakouskou knižní cenu a stala se hlavním tématem našeho rozhovoru.

Experimentální epos o vyhnanství, proměnách, sexuálních a náboženských menšinách, střetu různých komunit nad celerovými záhony nebo smyslu slovníkových hesel. Nová kniha mladé, obdivované a nekompromisní autorky Ann Cotten, nositelky prestižní Ceny Adelberta von Chamissa, získala letošní nominaci na Rakouskou knižní cenu.

Sebrané recenze a kulturní glosy romanisty Václava Černého pocházejí z jeho dvouletého angažmá v Lidových novinách. Texty potěší ty čtenáře, kteří dosud a rádi čerpají z jeho prací a úvah o kultuře a etice (mravnosti), o existencialismu, o divadle, o samotě, o svobodě, náboženství či o Bohu.

Autorka opět prokazuje, že je velmi sečtělá a citlivá interpretka. Styl její nové knihy je přitom v porovnání s Příběhem těla komplikovanější a „zaumnější“. Záleží ovšem na každém jednotlivém čtenáři a jeho naladění, jestli onu intelektuální hru „neodbytně se vracejících figur“ přijme a oddá se meditování spolu s autorkou, nebo jestli ji vyhodnotí jako monotónní a knihu předčasně odloží…

Nově publikovaná studie o estetice Piera Paola Pasoliniho zcela jasně ukazuje, kam se ubírá současná špička italských studií o Pasolinim. D’Ascia s vědomou nadsázkou zkoumá „to, co odešlo a co zůstalo“ z Pasoliniho poetiky dodnes. V šesti obsáhlých studiích D'Ascia rozvádí autorovy základní postoje v rámci jeho filmů, dramat, snových témat.

Kniha Republiku a varlata představuje Effenbergerovo osobité pojetí dějin 20. století, resp. doby od bolševické revoluce v Rusku po normalizaci u nás. Důležité dějinné situace a jejich klíčové postavy jsou tu podrobeny nekompromisně kritickému a nezbytně sarkastickému pohledu.

K literárním cenám se u nás chováme rozpačitě. Ocenění si s nimi často nevědí rady, organizátoři je málokdy umí úspěšně propagovat, nakladatelé jim slepě věří a čtenáři nemají jasno, jestli je někdo jen nevodí za nos. J. F. English se v knize Ekonomie prestiže na ceny dívá z globálního hlediska, ale uvádí i mnoho podružných detailů. Poutavě rozpráví o tom, zda literární ceny mají nějaký smysl a význam, proč vznikají a co způsobují.

V první polovině října 2011 se uskutečnil druhý ročník festivalu Dny Severu. Pozvání Skandinávského domu přijal také norský spisovatel Tomas Espedal, jemuž v loňském roce vyšel v češtině román Jít. Rozhovor pro iLiteraturu připravila a z norštiny přeložila Jitka Jindřišková.

Norský spisovatel Tomas Espedal je známý především svými autobiografickými románovými črtami. Ve svém literárním díle rád experimentuje a překračuje hranice žánrů. Snaží se zkoumat vztah románu k esejistické, dopisové, deníkové, autobiografické a cestopisné formě.

U příležitosti desátého výročí teroristických útoků na Spojené státy americké se českému čtenáři poprvé dostal do rukou překlad kontroverzní knihy Hněv a hrdost (La rabbia e l’orgoglio), kterou roku 2001 sepsala významná italská novinářka a spisovatelka Oriana Fallaciová (1929–2006). Česká verze vznikla z anglického textu, který – naneštěstí – pořídila z italštiny sama Fallaciová v touze udržet si text pod kontrolou.