Obsáhlý soubor shromažďuje více než padesát článků a studií slavného sémiotika napsaných za téměř šedesát let. Nad zobecňujícím teoretickým bádáním postupně převládají publicistické glosy a komentáře ke konkrétním dílům a jevům.

Dostat Čínu do deseti slov jistě nebyl lehký úkol. A dostat se v deseti slovech pod povrch současné Číny muselo být ještě těžší. Jü Chua to však dokázal, a navíc se mu do deseti slov vešla spousta postřehů a zdánlivě nedůležitých zajímavostí s vysokou výpovědní hodnotou. Věděli jste například, že historicky první přenos mistrovství světa ve fotbale dávali v čínské televizi v roce 1978?

Relikvie sestry Jakuba Demla, přesné vzkazy ze záhrobí a tajemství dámských kalhotek u italského bohemisty. I to romanistka Lucie Tučková přidala do knihy, která je ale především vášnivou oslavou čtení coby setkávání.

Popoví zpěváci coby rozervaní básníci. Hluboká sonda do měnící se mentality západní společnosti zřejmě vyvolá nesouhlas příznivců Margaret Thatcherové, ale i pro ty, kteří nesdílejí levicový pohled autorů, může jít o velmi podnětné čtení.

Virginia Woolfová je známá hlavně jako autorka modernistických románů. Vrcholem její neprávem opomíjené esejistické tvorby jsou texty Vlastní pokoj a Tři guineje, v nichž autorka rozvíjí úvahy o roli žen ve společnosti, nepoměru vlastnictví finančních prostředků mezi pohlavími, právu žen na seberealizaci nebo vzdělávacím systému. První esej byla napsána krátce po tom, co Britky získaly volební právo, a druhá těsně před druhou světovou válkou, ale jejich témata rezonují společností dodnes.

Hudební publicisté Veselý a Hroch vykreslují posledních čtyřicet let populární hudby jako „playlisty temných nálad“. Publikace s výmluvným podtitulem zaujme mimo jiné přístupem autorské dvojice, která dění v popkultuře zachycuje na společensko-politickém pozadí.

Ač může působit žoviálně, představuje nejnovější publikace známého psychiatra fundovaný úvod do fascinujícího a komplikovaného světa emocí. Kniha plná interdisciplinárních přesahů čtenáři nabízí poznatky současné vědy o strachu, pýše, bezmoci, údivu, závisti, radosti nebo lásce.

V sofistikovaném a ironickém rozjímání nad rodinou a věcmi s ní spřízněnými čtenáře nepřekvapí žádné experimentální výbuchy. Přesto Wichova kniha obdržela nejprestižnější polskou literární cenu a její téma překvapivě zapadá do poměrně plodného a využívaného rámce.

Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.

Z esejů významného českého polonisty se na mnoha místech stávají eseje náruživého čtenáře. Petr Poslední ve své knize nejen pozoruhodně skloubil beletrii s literárněvědnou příručkou, ale zároveň vytvořil originální a především první českou ucelenou knižní monografii věnovanou Josephu Conradovi, od jehož smrti letos v srpnu uplyne 96 let.

Pestrá a inspirativní kniha o možnostech rozvoje našeho hlavního města se zamýšlí nad tím, jak se v současné Praze odrážejí základní geografické danosti, které ideologické vrstvy jsou v ní dnes čitelné nebo který přístup k městské zeleni je skutečně ekologický, a který se tak jen tváří.

Soubor brilantních esejů nejvýznačnější prozaičky amerického Jihu, v nichž nešetří ironií a sarkasmem, skýtá pohled pod pokličku autorčina řemesla a přístupu k umění, ale funguje i jako manuál pro začínající spisovatele, a řadu jejích postřehů lze chápat ještě obecněji.

Zábavná a poučná knížka současné ukrajinské literární kritičky Tetjany Trofymenko na téma tzv. sučukrlitu (současné ukrajinské literatury). S velkou dávkou pochopení, ale i břitkého sarkasmu předkládá čtenářům přehled nejvýznamnějších knih a informací o jejich autorech za dekádu 2007 až 2018.

V nejnovější prozaické knize se Petr Motýl ohlíží za cestou, kterou česká společnost od roku 1988 prošla. Čeho si všímá a čím své ironické glosy obohacuje?

Zřejmě světově nejproslulejší polský spisovatel a první zdejší držitel Nobelovy ceny za literaturu se zapsal do povědomí čtenářů mnoha generací zejména svými historickými romány. Talentovaný vypravěč dokázal zaujmout zpracováním klíčových dějinných témat, která dodávala v dobách rozděleného a okupovaného státu domácímu publiku odvahu a sebevědomí, cizincům pomáhala pochopit polský národní naturel. Henryk Sienkiewicz byl však také bystrým komentátorem politických událostí na stránkách novin.

Otevřenost a kritičnost, umění vylíčit i zhodnotit, osobní a bystré formulace – i to jsou charakteristiky téměř čtyřsetstránkového souboru recenzí a esejí teatroložky, kritičky a překladatelky Zuzany Augustové.

Mezi entuziasmem osobního zanícení a nevšední erudicí se rozprostírá psaní jeho esejí; nedávno zesnulý autor v nich rozvíjí svobodnou intelektuální hru na různorodá témata.

Jaké mají na Černém Mostě posilovny? A můžou žít kozy v paneláku? Nadšenecká kniha o Černém Mostě, jejíž autoři ale svému sídlišti v rámci lokálního patriotismu poněkud nespravedlivě nadržují.

Snad až příliš senzacechtivý titul Jak rabíni dělají děti v nenápadném paperbacku skrývá duchaplný pohled pařížské liberální rabínky Delphine Horvilleurové na takřka odvěkou otázku židovské identity.

Přednáška slavného francouzského filozofa, pronesená roku 2011, odráží sen o pluralizaci vědění a demokratizaci společnosti zásluhou internetu. Vývoj tuto vizi zatím zcela nepotvrzuje, ale jde o přání zcela neuskutečnitelné?

Oles Ilčenko se jako jeden z mála rodilých Kyjevanů dokáže vracet do dějin města, jež se velice změnilo poté, co za druhé světové války Rudá armáda podminovala jeho centrum v duchu hesla „po nás potopa“. Nejen obyvatelům Kyjeva se rozhodl poodkrýt některé zcela zapomenuté události a existující i již zmizelá místa a jejich genia loci.

David Wahl zve čtenáře na napínavou výpravu za stopami po tajemné provázanosti mezi člověkem a oceánem v pozoruhodné knize, jež u nás prakticky nemá obdoby. Vydáváme se do světa tučňáků, na nichž se lidé dopustili nejedné křivdy, ale poté nás plavba strhne jinam: za shetlandskými kyklopy, do Austrálie a ještě dál.

Pokud někdo dokáže s lehkostí analyzovat bulvár i filozofické směry, je to George Orwell. Jeho postřehy ze 40. let 20. století týkající se politické situace jsou stále podnětné a navíc je lze vztáhnout i na aktuální dění. Orwell si též vždy dával záležet, aby vysoké hodnoty jako intelektuální svoboda, kritické myšlení a sociální spravedlnost zprostředkoval svým čtenářům přístupnou formou.

Chrostík, který kolem sebe buduje schránku z úlomků a smetí, obaluje se textem. Takto charakterizuje kunsthistorik Kroutvor ve skvělé bilanční knize sám sebe. Vzpomíná neokázale a civilně, ale poutavě a s hlubokým ponorem.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Eseje finského spisovatele a novináře Villeho Ropponena čtenáře zavedou od Baltského moře až k Volze, Obu či Severnímu ledovému oceánu. Vyprávějí o minulosti, současnosti a poněkud nejisté budoucnosti uralských menšin v Rusku, které se k nim nikdy nechovalo příliš vřele.

Nápaditě sestavená kniha o seberozvoji v přírodě může přispět k poznání dějin pedagogiky v Čechách, ale třeba také k úvahám, jestli mládí některých čtenářů nebylo až příliš usedlé, a o něco podstatného tak náhodou nepřišli.

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Kniha na pomezí románu a non fiction poutavě vypráví klíčové okamžiky španělských dějin 20. století a navíc představuje skvělou meditaci nad povahou moci či fungováním politiky. Obsahuje relativně nadějné poselství, že žádný úspěšný politik se sice neobejde bez populismu a prohnanosti, to mu ale nemusí ubírat na statečnosti a nemusí to znamenat, že by nechtěl prospívat celé společnosti jako celku.

Anatomie jednoho okamžiku je dobře napsaná kniha – už proto, že Javier Cercas je výborný spisovatel. Jako učebnice historie ale neobstojí: události i jejich kontext jsou podány z příliš osobního pohledu, bez potřebného nadhledu. Autor to ostatně nepopírá, naopak zdůrazňuje, že jde o román.