Divadelní společnost 38 C.I.T. (Compagnie Internationale de Théâtre) uvedla premiérově volnou adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Dílo ruského spisovatele herci převedli nejen na jeviště, ale i do foyer, kavárny, na nejrůznější schodiště a do dalších prostor rozlehlé a členité divadelní budovy Theatre du Soleil v pařížské Cartoucherie. Jde o první společnou práci divadla 38 C.I.T. Inscenace vyzdvihuje téma strachu panujícího mezi lidmi.

Brněnské nakladatelství Elg, jehož prvním vydavatelským počinem byl sborník ibsenovských studií Ipse, Ipsa, Ibsen (2006), se i v roce 2008 vrátilo do skandinávského divadelního světa. Třísvazkový titul 3x3 Norén Fosse Saalbachová představuje českému čtenáři současné skandinávské drama v podobě jeho tří nejznámějších dramatiků.

O čem píší současní skandinávští dramatici? Vlastně o tomtéž jako Ibsen a Strindberg. O účtování po sebevraždě, o úzkosti, o krizi středního věku, rodičovském egoismu, šosáctví, o manželském pekle, o démonech v naší duši a znovu a znovu o smrti. Všichni do jednoho si navíc volí středostavovské hrdiny. Přitom dokazují, že „lidé si zaslouží politování“ i nyní, a že i měšťanovi dneška je akutně zapotřebí nastavovat zrcadlo – a bez milosti ho dráždit.

Jak je trojsvazková antologie současného skandinávského dramatu, již pod názvem 3x3 Norén Fosse Saalbachová vydal Elg, zvláštní coby nakladatelský počin a knihkupecký artikl, tak je z hlediska čtenářského zážitku skvělá: dynamická, různorodá, dobře přeložená.

Hrát Oresteiu v podobně hnusném prostředí, jako je na pražské Štvanici, může napadnout opravdu jen mladé avantgardní tvůrce. Bohužel jim zcela ušlo, že hru je třeba taky interpretovat, takže ani přátelskému publiku složenému z kamarádů se nepodaří pochopit, oč tu běží.

Brilantně napsaná hra je vtipná a vynikající v rovině absurdní tragikomedie a nadsázky s prvky černého humoru. Potvrzuje se zde, že absurdno nacházíme stále ve svém okolí, v reálném světě, o němž máme mylný pocit, že ho známe.

Alexijevičová ve své knize prostřednictvím desítek rozhovorů s pamětníky formuje alternativní podobu novodobé historie SSSR, podobu nikoliv faktografickou, ale utvářenou osudy obyčejných lidí, jejichž životů se tato historie nějakým způsobem dotkla a změnila jejich běh.

Kniha Ať na mne prší život připomíná ze všeho nejvíc deník, rozdělený ne na jednotlivé dny, ale na dějství, a nedá se příliš určit, zda se jedná o příběh, zamyšlení, ironické glosy života nebo sbírku melancholických aforismů. Poezie, próza, možná i kousky divadelní hry, vše je zde zastoupeno a prolíná se v překvapivě kompaktním rytmu.

Vrátný je svérázně autobiografický, mnohoznačný a velmi groteskní literární spektákl o dvou různých dějstvích. Nejzřetelnějším dojmem z jeho první poloviny je panoptikální defilé poťouchlých figur — obyvatelů newyorského činžáku, jimž kubánský imigrant Juan denně otevírá dveře — maně upomínajících například na bizarní typy z filmové Tančírny, vlastně děsně protivné, a přece čímsi přitažlivé.

Nahota na jevišti a návrat k originální poloze jazyka, neumravněné dosavadními českými překlady, vzbuzují nadšení i odpor publika i kritiků. Zbývá dodat, že to vše provozují herci s nesmírnou chutí a za vlastního, velmi tvůrčího přispění. Je to inscenace, kterou bych označila adjektivem „drzá“. Myslím, že drzému Aristofanovi by se to líbilo.

Martin Čičvák zachoval ve své inscenaci vše, co Aristofana dělá Aristofanem. I v jeho pojetí je to hra politická: proto mají narážky na soudobou politickou situaci na Slovensku ve hře své opodstatnění a nelze je považovat za nemístnou aktualizaci. Hra má však v řeckém originále stejně jako v Čičvákově výkladu stejně tak silnou etickou stránku. Je to zároveň zrcadlo všeobecné corruptio, pokaženosti a překrucování pravdy v lež a lži v pravdu.

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

Otevřenost a kritičnost, umění vylíčit i zhodnotit, osobní a bystré formulace – i to jsou charakteristiky téměř čtyřsetstránkového souboru recenzí a esejí teatroložky, kritičky a překladatelky Zuzany Augustové.

Ve středu 4. května tohoto roku mělo české publikum čest zhlédnout premiéru hry izraelského spisovatele Jicchaka Bar-Josefa nazvanou Šimon.

Jak svoje dospívání prožívali Libuše Riegrová nebo Jan Gebauer? Jak se v 19. století projevoval kult individualismu? A byl autorem pojmu moderní duše sociopat? Mírně provokativní kniha postihuje individualismus i v jeho ambivalentnosti.

Filmová verze knihy Velká cesta malého pána nabízí úplně jiný příběh i úplně jiný vizuální styl. Ale nevadí to, protože poetika loutkového souboru Buchty a loutky je dostatečně silná sama o sobě.

Na náš knižní trh upadly další dva drobky ze švédského literárního stolu. Překladatel Zbyněk Černík tentokrát českému čtenáři zprostředkoval texty Bergmanových televizních povídek Co chvilku křičí na jevišti světa (1994) a Sarabanda (2003). Oba přímo klasické, a přitom každý tak jiný.

Když jeden z posledních žijících filmových klasiků Ingmar Bergman (88) dokončil své mistrovské dílo Fanny a Alexandr (1982), prohlásil, že už se za filmovou kameru nikdy nepostaví. Svému slibu dostál, žádný „film“ už nenatočil. Do uměleckého důchodu ale neodešel, zůstal věrný především psaní.,

Cyr@no je román o lásce a potažmo i o životě „v zastoupení“ a o téměř neomezených možnostech, které nám dnešek díky internetu skýtá. Měnit virtuální obraz bylo ovšem možné i před čtyřmi sty lety: autorce se logicky nabídla analogie v Rostandově slavné divadelní hře Cyrano z Bergeracu.

Blasband v Bruselu uvádí divadelní ságu, čtyřhodinové představení pro 38 herců s názvem Zapomenutá vesnička tam za horami.

Diplomová práce Kateřiny Bohadlové je zcela imunní vůči rozšířeným zlozvykům diplomantů.

Co přesně se skrývá pod pojmy jako „zlatá kaplička“ nebo „svatostánek české kultury“? Jak se tato kultura v době vzniku Národního divadla sama vnímala, čeho chtěla dosáhnout a jak se chtěla prezentovat? Jakou roli sehrál při stavbě Národního divadla zakladatel Sokola? Na tyto a další otázky hledá pomocí mezioborového přístupu odpověď mladý badatel, který si zároveň neodpustí postesknout nad tím, jak význam Národního divadla v očích veřejnosti i samotného vedení instituce upadá.

Brecht v Divadle v Dlouhé – představení, v němž se mají i diváci na povel smát. Nabízí hudbu, tanec, obscénnost i mudrování: kabaret jako zrcadlo nastavené krutosti dějin. Brechtova próza vznikla v letech 1940 a 1941 za jeho pobytu ve Finsku. Co si z ní odneseme dnes?

Vinko Brešić, vysokoškolský pedagog, se zabývá vybranými problémy moderní chorvatské literatury v období druhé poloviny 19.století až do současnosti.

Inscenace Pozvání svou formou imerzivního divadla navazuje na úspěšný projekt Pomezí, divákovi však nabízí mnohem větší míru interakce a možnost výrazněji zasahovat do děje. Pozvaní hosté se tak ocitají spíše v roli spolutvůrců než pouhých pasivních konzumentů. Dá se taková divadelní forma postavit na roveň klasickým představením, nebo jen „hraje na efekt“?

Amalia dýchá zhluboka je souhrnný název pěti rumunských dramatických textů, které u nás v překladech Jitky Lukešové a Elizabety Kučerové vydalo nakladatelství dybbuk.

Vlámský divadelník a spisovatel Pieter De Buysser je v sezóně 2016–2017 „artist in residence“ v pražském Divadle Archa. V roce 2016 vyšel v českém překladu jeho román Řezači kamene, my jsme však hovořili především o chystané inscenaci jeho dramatu Afterparty na havlovské téma.

Kniha Konečný a trvalý návrat milované bytosti patří k nejoriginálnějším počinům ve francouzské literatuře posledních let.

Rumunská dramata nejsou u nás, pokud jde o inscenování, zatím příliš rozšířená. Jednou z výjimek je divadelní hra Kebab mladé rumunské autorky Gianiny Cărbunariu, která byla na českém jevišti uvedena souborem pražského Strašnického divadla. Česky text vydal Divadelní ústav ve své edici Současná hra a z rumunštiny jej, spolu s druhým autorčiným textem nazvaným Stop the tempo!, přeložila Jitka Lukešová.

Spojení dvou původně samostatných příběhů v jedné divadelní inscenaci dává vyznít osobní i politické, resp. společenskokritické rovině antického faidrovského mýtu. Výsledek je překvapivě soudržný a o situaci hrdinů vypovídá v podobné komplexnosti, jak to původně činila řecká tragédie.