Ve druhém díle Féerie s autorem přihlížíme bombardování Paříže na konci druhé světové války. Prim tu mají opět Célinův jazyk a styl: vykresluje děsivé nálety, pestrobarevné ohňostroje, ohlušující rány a děs a hrůzu sousedů. Vše doplňuje nesouvislými vzpomínkami, celý text tak působí dosti neuspořádaně. To, co spisovatel prožíval během nočního bombardování, vnímá čtenář při četbě jeho románu velmi sugestivně.

Ferdinandova anglická dobrodružství patří k tomu nejpoetičtějšímu, co Céline napsal...

Kniha je situována do Londýna v době první světové války a jako všechny autorovy romány i tento je částečně autobiografický, nebo alespoň se tak můžeme domnívat. Céline totiž skutečně přibližně v téže době v anglické metropoli pobýval...

Literárnu cenu strednej Európy Angelus za tento rok získal ukrajinský spisovateľ Serhij Žadan za knihu Mezopotámia. Ide o cenu, ktorá sa udeľuje za preklad umeleckej prózy do poľštiny. Organizátorom a zakladateľom literárnej ceny Angelus je poľský Vroclav.

Kniha, kterou lze žánrově jen velmi těžko charakterizovat, není historickým románem o bitvě mezi Řeky a Peršany u ostrova Salamina. Vrací se k bolavému místu španělské historie, jímž byla a dodnes zůstává španělská občanská válka v letech 1936–1939.

Koncentrační tábory se staly jedním ze symbolů nacistické vlády v Německu a na okupovaných územích. Jakými způsoby byly řízeny, jaká pravidla určovala život vězňů a čím si lidé museli projít jen kvůli své etnické či politické příslušnosti, se snaží přiblížit kniha předních českých autorů, která se dočkala již třetího vydání.

„Nikdy nedokážu pochopit, jak k tomu vlastně došlo,“ řekla spisovatelka Rebecca Westová manželovi, když v roce 1936 spolu stáli na balkonu sarajevské radnice. Tvrdila, že to není tím, že není k dispozici dostatečné množství faktů, ale že jich je naopak příliš mnoho.

V nejmenované vesnici v neurčité zemi a nespecifikované době dojde k vraždě. Vesničané vyberou jednoho ze svého středu a pověří ho, aby o události sepsal hlášení. Není jasné komu a proč. Autor požadované zprávy je navíc jediný, kdo při té podivné události nebyl. Philippe Claudel v románu Brodeckova zpráva vypráví o válce. Neříká o které – ani nemusí.

Vnučka pana Linha, dílo francouzského spisovatele Philippa Claudela, s jehož tvorbou se již u nás čtenáři mohli seznámit prostřednictvím českého překladu románu Šedé duše, je zdánlivě jednoduché, ale ohromí nečekanou hloubkou. Vypráví příběh staříka nuceného opustit svou rodnou, válkou zpustošenou zemi.

Navzdory přetrvávajícím pochybnostem kritiků, zda má smysl psát a vydávat další romány zabývající se otázkami 2. světové války, se údajně vyčerpané téma stává mezi soudobou generací spisovatelů značně populární. Po loni úspěšném Jonathanu Littellovi přichází letos Philippe Claudel - a dané téma nahlíží ze zcela opačného strany.

Srovnání s předchozí knihou Philippa Claudela zavádí. Šedé duše byly románem rozehraným na širokém poli, o mnoha vrstvách, se spoustou nevyřčeného, který odhrabával ze staré kauzy – vraždy dítěte – nánosy tajemství a snažil se dobrat pravdy. Vnučka pana Linha je pravý opak: minimalistická zápletka krom malého detailu neskrývá z příběhu nic, naopak nepokrytě křičí, jaké bezpráví se děje nevinnému starci jen proto, že žil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Již čtvrtého českého vydání se dočkala kniha, kterou alespoň podle názvu zná každý zájemce o historii. Změnil se od doby vzniku díla pohled na válku a liší se nejnovější vydání od těch předchozích?

Polský lékař, spisovatel, sociolog, vychovatel a ochránce dětských práv Janusz Korczak vytvořil sirotkům ve varšavském ghettu svět, kde v blížící se apokalypse ještě mohli být dětmi.

Vstoupíte-li v některém větším slovenském městě do knihkupectví, dýchne na vás multikulturalita. Už proto na Slovensko rád jezdívám a proto na mne vždy při překročení hranic padne sentiment, že tak snadným rozchodem jsme ztratili část sebe sama.

Po netradičním syžetu předchozího románu se série s kalifornským soukromým detektivem Harrym Boschem vrací k vyzkoušenému. A hlavní hrdina dokonce do řad policejního sboru.

Příběh rakouské novinářky v žádném případě nespadá do známého amerického schématu o dítěti z chudých poměrů, které se prosadilo, naopak dokládá, jak pestré a mnohdy nečekané mohly být osudy Evropanů ve 20. století.

Román Náměsíčná země mozambického autora Mia Couto byl kritikou zařazen mezi deset nejvýznamnějších afrických románů posledního desetiletí.

Páteř Coutova románu tvoří dva paralelní příběhy. Hrdinou prvního je chlapec jménem Muidinga, který se svým opatrovníkem, starým Tuahirem prchá před válkou. Cestou dojdou k vyhořelému autobusu, plnému spálených mrtvol, jež se dočasně stane uprchlíkům domovem. Zde Muidinga nalezne kufr plný školních sešitů s deníkem chlapce Kindza, ze kterého po večerech starému Tuahirovi předčítá...

Soubor bezeslovných komiksových miniatur Pavla Čecha spojuje závan starých časů bez mobilů a počítačů a převážně melancholická nálada. Žánrově jde o pohádkové anekdoty, pastiše i příběhy docela smutné, ale ne beznadějné.

Juraj Červenák se v posledních deseti letech vypracoval na jasnou jedničku česko-slovenské historické fantastiky. Jeho knihy byly označovány za „slovanskou“ fantasy, po které domácí scéna v jakémsi záchvatu opožděného obrozenectví dlouho (a marně) volala.

K uherské pevnosti Nové Zámky se přiblížilo ohromné turecké vojsko. A dobrodruh Báthory je opět vtažen do víru krvavých událostí. Bohužel jen napůl, protože příběh byl rozdělen do dvou svazků, přičemž tento nabízí spíše expozici k následnému velkému střetu.

Příběh z Leningradu poválečných let by obstál jen jako zachycení dialogu tří generací žen v zemi, kterou válka připravila o muže. Díky zápletce, ve které na sebe naráží absurdita režimu, těžká nemoc a vzdorovitá láska, však vypovídá o životě v Sovětském svazu mnohem víc a jinak, než podobné romány většinou činí.

V pomyslném žebříčku nepravděpodobných příběhů české historie by jednooký a posléze úplně slepý šedovlasý muž, který je s pár stovkami sedláků a žen schopen opakovaně porazit desetitisíce rytířů, jistě získal jednu z předních příček. Jenže – byl opravdu úplně slepý? Měli jeho protivníci opravdu takovou přesilu? Skutečně se nikdy nedopustil žádné taktické chyby? A co vůbec dělal, než jeho vlasy zešedivěly?

Atraktivně vyprávěný příběh jednoho z hrdinů dvacátého století by neinformovaný čtenář mohl považovat za román z válečného prostředí.

Had (Ormen, švédsky 1945) má ve švédské literární historii výjimečné místo. Teprve dvaadvacetiletý autor totiž v románu jedinečným způsobem diagnostikoval chorobu, která sužovala neutrální Švédsko v období druhé světové války, a sice potlačovaný strach a pocity viny.

Švédský autor vyrazil v roce 1946 do Německa, aby odtud napsal sérii reportáží pro noviny. Vznikl soubor stylisticky vybroušených textů, které se snaží komplexně zachytit apokalyptickou atmosféru válkou zničené země.

Katarství bylo patrně nejzajímavější herezí křesťanského západu, a proto nepřestává přitahovat pozornost. V českých překladech vyšly v posledních letech dvě publikace týkající se tématu: vynikající práce M. Lamberta Středověká hereze a monografie A. Brenonové Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve. Nyní se objevila kniha zpracovávající náboženské hnutí albigenských formou historické prózy, jejímž autorem je katalánský spisovatel A. Dalmau.

Kataři jsou vedle templářů asi nejvděčnější jihofrancouzskou legendou - stejně jako templáři i oni se stali obětí nesmiřitelného katolictví, v těchto případech oportunisticky spojeného s politickými cíly. Navíc katary obklopuje i jakási romantická aura: tajemně působící hrady, včetně toho největšího a posledního Monstseguru, tradice okcitánské poezie, malebná příroda atd.

Dánský fotograf Daniel Rye Ottosen strávil třináct měsíců v zajetí islámských extremistů. Přežil, mnozí jeho spoluvězni však takové štěstí neměli. Kniha Rukojmí ISIS je autentickým obrazem hrůzných vězeňských praktik Islámského státu, ale také příběhem o naději a rodinné pospolitosti.

Otevíráme knihu a spatřujeme svět definovatelný pojmy bezhraničnost, mnohost a otevřenost. Starý kontinent, nám důvěrně známý, a přesto zde, v Darvasiho románu, divoký a neprobádaný, jehož krví pulzující tepny představují hranice státních útvarů, kurií a držav, které stejně rychle jak vznikaly, mohly opět zanikat.