Norská autorka Beate Grimsrudová ve svém silně autobiografickém románu ukazuje, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká. Jak sama říká, „všichni kreativní lidé jsou sice trochu blázni, ale ne všichni blázni jsou kreativní“.

Ve své předcházející knize Rukopis zpracovávala Bohumila Grögerová prožitky spojené s vlastním stářím, v knížce Dva zelené tóny se její pohled obrací opačným směrem a skládá mozaiku vzpomínek na období jejího dětství. „Mám dva životy, / napřed žiju / a pak o tom píšu.“ Dokumentární a memoárové postupy jsou příznačné pro celou obsáhlou tvorbu Bohumily Grögerové, v knížce Dva zelené tóny jsou zachycovány vzpomínky nejstarší, které se s přibývajícím věkem stávají čím dál více zřetelnými.

Nizozemští čtenáři Arnona Grunberga se v roce 2015 dočkali: konečně vyšly vzpomínky jeho matky na dětství a mládí, rozvádějící i její pohnuté osudy za druhé světové války. Grunberg své dílo ve vztahu k této knize označil za pouhou poznámku pod čarou. Českým čtenářům kniha navíc odhaluje méně známé epizody z dějin holokaustu.

Jiří Gruša zúročil v knize mnohaleté zkušenosti historika a diplomata v Německu a v Rakousku. Snaží se najít klíč k prezidentským lapsům Edvarda Beneše prostřednictvím psychologické analýzy jeho osobnosti. Kniha je přeložena z němčiny, ve které byly jednotlivé stati původně napsány.

Básník a překladatel z českého jazyka do litevštiny vzpomíná na svérázného spisovatele Jurgise Kunčinase (1947–2002), jehož román Tūla nedávno vyšel v češtině.

Ke Grynbergovým textům je možné přistupovat jako k beletrii, ale zároveň lze jeho dílo vnímat jako esej o zmizelých, zemřelých a zavražděných „obyčejných bezbranných lidech“ i o poznamenaných životech těch, kteří holocaust přežili a stále se k němu v myšlenkách vracejí.

Co když van Gogh nespáchal sebevraždu? Jak se mohlo stát, že část jeho obrazů v Musée d’Orsay je padělek, a co když měl na konci života poměr s dcerou svého lékaře, doktora Gacheta, údajného obdivovatele impresionistů? Jean-Michel Guenassia předkládá lehce melodramatickou verzi posledních dvou měsíců umělcova života na pozadí věrohodně vykresleného fin de siècle.

Guenassia chtěl popsat sto let v životě jednoho člověka a jako hrdinu si vybral Ernesta Guevaru: nabízí mimo jiné vlastní verzi toho, jak legendární Che v roce 1966 strávil čtyři měsíce v Československu. Rozhodnutí popsat sto let v životě jedné osoby ovšem znamená, že příběh pádí kupředu mílovými kroky, představí a opustí mnoho postav, proletí klíčovými událostmi 20. století i života hlavní postavy a uhání dál, aby se kýžená etapa vůbec stihla naplnit.

V románu Posar desnuda en la Habana (Pózovat nahá v Havaně) se kubánská spisovatelka Wendy Guerra drží své oblíbené deníkové formy a jejím prostřednictvím líčí nevšední okamžiky ze života spisovatelky Anais Nin (1903–1977).

Jak mohl Josef Mengele, sadistický nacista podepsaný pod hrůzami z Osvětimi, uniknout světské spravedlnosti? Dostalo se mu jakéhosi vyššího trestu? Dokázal svých činů aspoň litovat? Francouzský spisovatel Olivier Guez na toto téma napsal román, a ač se svědomitě opírá o pečlivé studium historických pramenů, jeho kniha nabízí i mimořádně poutavý čtenářský zážitek.

Autobiografický příběh mladého fotografa, kterého organizace Lékaři bez hranic pověřila vytvořením reportáže z jedné ze svých misí, je příběhem iniciačním. Mladík zvyklý na západní způsob života, se vrací sice s doživotně podlomeným zdravím, ale také se zkušeností, kterou je možné získat jen tehdy, když se ocitnete v nebezpečí života.

Francouzský kreslíř se v krátkém komiksu opět vrací ke svému oblíbenému vypravěči, Američanu Alanu Ingramu Copeovi. Tentokrát se soustřeďuje na jedno dětské přátelství a platonickou zamilovanost.

Pomerne zaujímavú publikáciu v tomto roku uviedol na bosniansky knižný trh novinár, publicista, cestopisec, dokumentarista a neúnavný zapisovateľ sevdaliniek Vehid Gunić. Kniha Moji savremenici (Moji súčasníci, Tešanj 2005) prináša ojedinelú „antológiu osobností“ nielen bosnianskeho kultúrneho priestoru.

Mezi mnohými ruskými tituly, které u nás vycházely před rokem 1989, se občas vyskytly knihy velmi kvalitní, jejichž překlad pro české čtenáře představoval skutečné obohacení, jmenujme především knihy Michaila Bachtina a Jeleazara Meletinského. S oběma autory, i mnoha dalšími, se můžeme setkat na stránkách pamětí ruského historika Arona Gureviče.

Jacques Chirac, francouzský prezident v letech 1995–2007, zosobňuje stereotyp Francouze: je vůdčí typ, vtipný a záletník. Béatrice Gurrey jako reportérka deníku Le Monde sledovala dění v Elysejském paláci po celé jeho druhé volební období. Za touto zkušeností se ohlíží v životopisné knize o bývalém prezidentovi a jeho nejbližších.

Páni čajových plantáží z roku 1992 navazují jak na historickou, tak na „indickou“ linii autorčiny tvorby. Při psaní se opírala o autentické materiály nadace Indický čajový a rodinný archiv, která dokumentuje osudy rodáků z provincií Gelderland a Overijssel v Nizozemské Indii.

Rakouská spisovatelka Maja Haderlap (nar. 1961) představila na Světě knihy 2013 v Praze svůj zatím jediný román Engel des Vergessens (Anděl zapomnění). V autobiografickém díle, oceněném r. 2011 Cenou Ingeborg Bachmannové, líčí své dětství a mládí v rakouských Korutanech v prostředí slovinské menšiny, kterou zásadně poznamenala druhá světová válka.

V literatuře o holocaustu je případ Jana Karského jistě zpracován odborně, ale kniha Yannicka Haenela, na pomezí historie a fikce (možná si ve Francii získala takovou oblibu i různá ocenění právě díky jisté módě podobného žánru), svými přesahy (v historické části do polského odboje, v románové části do poválečné doby až devadesátých let) snad může zajímavou formou upoutat pozornost dnešních čtenářů na téma, o němž nelze přestat psát.

Nepřetržitá čára stylizovaná do podoby ikony, jako je lezoucí dítě, štěkající pes, panáčci v pohybu, to je proslulý výrazně grafický styl amerického umělce Keithe Haringa, který si díky jeho srozumitelnosti podmanil celý svět. Jeho dílo se k lidem dostávalo z galerijních prostorů na potištěných tričkách a plackách, potkávali je na ulicích. Haringova osobnost a jeho umění tvoří jeden harmonický celek. Důkazem jsou také jeho Deníky.

Paměti ve své době významného podnikatele v oboru stavebnictví, pohostinství i ve filmovém průmyslu představují ne-li jedinečnou, pak svým rozsahem rozhodně mimořádnou sondu do českého hospodářského a společenského života první poloviny 20. století.

Jaké mají na Černém Mostě posilovny? A můžou žít kozy v paneláku? Nadšenecká kniha o Černém Mostě, jejíž autoři ale svému sídlišti v rámci lokálního patriotismu poněkud nespravedlivě nadržují.

Ironickou polohu střídají patetické pasáže prodchnuté vírou představených osobností v nadosobní význam jejich snah. Jakýchsi až paranáboženských rovin publikace dosahuje tam, kde jsou těžce zkoušení hrdinové náhle vysvobozeni zásahem shůry, „náhodou“, jež radikálně vyřeší potíže s nevstřícnými úřady či majiteli pozemků.

Helene Hegemann (nar. 1992) vyrůstala do svých třinácti let v Bochumi. Po smrti matky se přestěhovala k otci do Berlína, který působil jako šéfdramaturg divadelní scény Volskbühne. Helene začala psát. Ve čtrnácti napsala filmový scénář Torpedo, v patnácti první divadelní hru Ariel 15, v sedmnácti román Axolotl Roadkill. Třikrát variace na stejné téma, třikrát totéž autobiografické schéma: děvče, napůl sirotek, vydané všanc drsnému životu v Berlíně.

První biografie finského spisovatele vůbec.

Dánsko není pro každého ideální místo k životu, jak ukazuje psycholožka Andrea Hejlskov, která se rozhodne spolu se svými čtyřmi dětmi odstěhovat mimo civilizaci. V otevřené zpovědi se svěřuje s mnoha bolestmi i malými vítězstvími, které jí nový začátek uprostřed lesů přinesl.

Když letos cenu nakladatelství Knižní klub pro nepublikované rukopisy vyhrál tento román, organizátoři pocítili jisté zadostiučinění. Po předloňském „podvodníkovi“ Cempírkovi, který se vydával za mladou Vietnamku, totiž letos skutečně vyhrála kniha, kterou napsala v Česku žijící Asiatka. Byť to není ten správný typ, po jakém touží média - tedy někdo z nejmladší generace přistěhovalců, která takto skvěle osvědčí svou asimilaci.

Hellerův poslední román je špatná kniha. Na tom se poměrně jednomyslně shodla i anglicky psaná kritika na obou stranách Atlantiku - dílo, popisující snahu autorova alter ego jménem Eugene Pota napsat na sklonku života mistrovské dílo, je zoufalé, křečovité a hlavně smutné.

Roku 1929, tři roky po úspěchu I slunce vychází, vydal pozdější nobelista Ernest Hemingway román z italské fronty nazvaný Sbohem, armádo! Zachytil v něm nejen autobiograficky zabarvený příběh milostného vzplanutí amerického poručíka k anglické ošetřovatelce, ale též rozpad dříve stabilních jistot.

Vynikající sbírka krátkých próz nedávno zesnulého polského autora žijícího v Itálii.

Vlámská odpověď na Remarqueův román Na západní frontě klid, ale i splátka vnukova dluhu v podobě citlivého dědečkova portrétu, který zároveň podněcuje úvahy o tom, jak se během dvou generací proměnila Belgie, Evropa, svět. Román nominovaný mj. na Man Booker Prize přinesl autorovi v souvislosti se stoletým výročím konce první světové války široký mezinárodní ohlas.