O letech prožitých v emigraci, ale také o dětství v carském Petrohradu, o meziválečném Berlíně, o Praze a o lidech, které na životní pouti dvacátým stoletím potkala, vypráví Berberovová ve strhující autobiografii Psáno kurzivou.

V textovém prostoru ženského rukopisu zaujímá Ruska Nina Berberovová (1901-1993) významné místo. I když nebyla feministka, patří do feministického diskursu: má podíl na vytváření ženského autobiografického a literárně kritického rukopisu.

Peterovi L. Bergerovi, asi nejznámějšímu americkému žijícímu sociologovi, už česky vyšly čtyři knihy, z nichž některé patřily v době mých vysokoškolských studií mezi mými vrstevníky k „hitům“. CDK k nim loni přidalo další titul, autorovu intelektuální autobiografii, a od brněnského nakladatelství to byl neobyčejně šťastný ediční počin.

Švédský režisér Ingmar Bergman je též autorem dvou autobiografií: zatímco Laterna magica (1987, č.1991) byla věnována zejména jeho dětství a soukromému životu, Obrázky (Bilder, 1990)věnoval autor především přímo svým filmům.

Thomas Bernhard, Ano: Ačkoli je název tak krátký, je překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ.

Od smrti rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda (1931–1989) uplynulo 12. února dvacet let. Za tu dobu jeho dílo neupadlo v zapomnění, jak mnozí kritici prorokovali.

Dvojice filmových historiků pojala rozhovor s producentem Švankmajerových filmů jako metodu, jak individuální osudy přiblížit nápaditěji a příměji, než dokáže souhrn objektivních dat.

Židovský blues je křehká a poetická kniha, plná postřehů o Židech a Němcích, jemné ironie a především autorových osobních vzpomínek. Působivě napsaná a vtipná výpověď o tom, jak těžké je být Židem a jak těžké je o tom neustále přemýšlet.

Autobiografická próza současného německého autora s židovskými kořeny. Formou krátkých vyprávění Maxim Biller promítá reportážní záběry ze své životní cesty, na které hledal sám sebe jako člověk, Žid a spisovatel. Publikace přesahuje rámec memoárové literatury zejména výraznou reflexí životních postojů. Při zpětném pohledu Biller považuje za svou první chybu, že se rozhodl – stejně jako Philip Roth – být sám sebou, neovlivňovat svou fantazii a svobodnou vůli, a za druhou pak, že přestal snít o I

Tři prózy, které spisovatel, překladatel a editor Vladimír Binar zahrnul do souboru Číňanova pěna, čekaly na vydání poměrně dlouho. Všechny tři texty vycházejí takto pospolu poprvé, ale přesto se zdá, jako by k sobě odjakživa patřily, ačkoliv nevznikaly společně. Jsou totiž propojeny tématem – nebo spíš magickou silou – měsíce. Měsíc stojí kdesi v pozadí každého textu a svým mlčenlivým svitem určuje jeho povahu.

Žil muž jménem Geirmund Heljarskinn a patřil mezi nejpřednější muže Islandu. Přesto, nebo právě proto mělo být jeho jméno zapomenuto. Z jeho rodu však vzešel Bergsveinn Birgisson, jemuž norny určily jako nejpřednější zbraň nikoliv meč, ale jazyk. Když dospěl v muže, rozhodl se odčinit křivdu spáchanou na Geirmundovi.

Kniha Cesty života (Livslinjer) je koláží rozhovoru norského novináře, skladatele a pianisty Ketila Bjørnstada s Liv Ullmannovou a úryvků z jejích dosud nepublikovaných deníků a zápisků.

„Třasořitka? Ani náhodou!“ Životní příběh světoznámé spisovatelky, zručně a poutavě zpracovaný pro školáky.

Jaroslava Blažková (1933) vstúpila do slovenskej literatúry v šesťdesiatych rokoch, ale po svojej emigrácii v roku 1968 do Kanady sa z nej vinou spoločensko-politických okolností na dlhé desaťročia vytratila. Až v druhej polovici deväťdesiatych rokov sa do slovenského literárneho kontextu nanovo zaradila.

Africké příhody dánské spisovatelky Karen Blixenové dohromady utvářejí pestrobarevnou mozaiku, která v sobě zrcadlí africký kontinent a jeho duši, barevnou, divokou a proměnlivou, a především ostře kontrastující s evropskou kulturou.

Životní příběh Josephine Bakerové, ženského idolu 20. století, první černošské hvězdy světového formátu a bojovnice proti rasové segregaci. Nový přírůstek edice Argomiks navazuje na loňské vydání komiksové biografie Kiki z Montparnassu autorské dvojice Bocquet & Catel.

Kniha nastiňuje Nietzschovy životní osudy od narození až po překvapivé povolání ještě nedostudovaného a nepromovaného čtyřiadvacetiletého mladíka za mimořádného profesora klasické filologie do Basileje.

Uznávaný nizozemský spisovatel marockého původu Hafid Bouazza patří do kategorie mladých nadaných autorů, od nichž se neočekává nějaké mistrovské dílo, nýbrž svěží a nápaditý text. Takovým textem byla zcela nepochybně i Bouazzova veřejností velice nadšeně přijatá prvotina Abdulláhovy nohy.

Nová próza Terezy Boučkové dlouho působí jako nevýrazný blog: procházky se psem, starost o matku, zvlčilí synové a komentáře k politice i přečteným knihám. Teprve závěr všednodenní zápisky výrazně přesahuje.

Mnoho pozornosti autor věnuje svým rodičům, vzpomíná i na krušné zážitky ze školního internátu, z nichž prý pramenilo jeho předsevzetí, že nebude mít nikdy děti. V tomto směru knihu musíme doplnit: autor se oženil a měl tři děti. I když se ale tento údaj z textu knihy nedozvíme, pro poznání sociologa a jeho osobnosti přináší leccos nového, ač je spíše určena pokročilým čtenářům, kteří už předchozí Bourdieuovy česky vydané knihy znají.

Pokud má nový román Zuzany Brabcové, který vychází dvanáct let po autorčině úspěšné knize Rok perel, vůbec nějaký děj, pak je velmi prostý. Spočívá na autobiografickém základu: hlavní hrdinka Ema nedobrovolně nastupuje léčbu v detoxikačním oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích. Setkává se zde s nejrůznějšími typy žen a závislostí, ale především na ni útočí vzpomínky na vlastní minulost, které se prolínají s halucinačními vizemi, sny a přítomnou realitou.

Po dvanáctileté odmlce od úspěšného románu Rok perel vydala Zuzana Brabcová svou teprve čtvrtou knihu. Stropy zachycují její zkušenosti z psychiatrické léčebny.

Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka, přesněji její pohled: zjitřený, přecitlivělý a pronikavý.

Ke stému výročí vydání prvotiny (Buddenbrookovi) jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů, "kouzelníka" Thomase Manna, vychází celá série "rodinných historií", mezi nimiž vyniká "Mannovi. Román století", kniha k právě vysílanému dokumentárnímu dramatu o rodině Mannových.

Hlavnou témou autorkiných kníh je problém identity a jej premena v rôznych prostrediach či situáciách. Nevďačnú cudzinku tvoria dve súbežné línie rozprávania, ktoré sú navzájom prepojené spoločným hlasom rozprávačky. Prvú vrstvu príbehu tvoria spomienky Brežnej na jej odchod do krajiny, kde mala začať svoj nový život.

Vybrané historické osobnosti, jež překonaly sebe sama, autor mnohdy líčí zpočátku kriticky, v posledku však všechny pojímá jako inspirativní morální vítěze. Základní myšlenkový rámec knihy působí starosvětsky a moralizátorsky, ovšem autorův vzkaz, abychom se jen neptali, s jakými vlastnostmi „nejdále dojdeme“, ale zabývali se i tím, kam máme namířeno, je stále podnětný.

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Píše se rok 1948, jsou dva roky po válce. Anita, patnáctiletá Maďarka, odchází z Budapešti, kde se po válce ocitla v sirotčinci, do Československa za svou tetou Monikou

Částečně autobiografický text, který se dočkal i filmového zpracování, se točí okolo tématu „sex, drogy a rock’n’roll“.

„To se nevidí ani v ruském filmu,“ říkávalo se v NDR, když bylo něco natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos. Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti: čtenář se nejednou zasměje i nahlas.