Větší šanci na přežití měl v polovině 19. století voják v první bojové linii než pacient hospitalizovaný v nemocnici. Na český trh nyní přichází životopis muže, který se na rozdíl od svých kolegů s daným stavem odmítl jen tak smířit.

Spratci jsou dalším příspěvkem do rodiny románů o dospívání, v nichž formativní léta hrdinů spadají do hořkosladce rozporných osmdesátých a devadesátých let. Spisovatel Ota Kars ztvárňuje typické dítě oné doby – spratka v partě dalších spratků, kteří si hrají na otrlé cyniky, ale ve skutečnosti jsou až příliš citliví. Zpočátku spíše humorné tóny se postupně mísí s melancholií, emocionálně barevná nálada dětství v socialistické šedi bledne v prostředí dráždivě křiklavých devadesátek.

Chrostík, který kolem sebe buduje schránku z úlomků a smetí, obaluje se textem. Takto charakterizuje kunsthistorik Kroutvor ve skvělé bilanční knize sám sebe. Vzpomíná neokázale a civilně, ale poutavě a s hlubokým ponorem.

Leckdo zná odstrašující příběh Leni Riefenstahlové, ale jak tváří v tvář nacistickému režimu obstáli další nadaní umělci? Jaké motivy měli ti, kteří se s ním pokoušeli koexistovat i dlouhodobě spolupracovat? Případně jaká legenda se ohledně tohoto tématu po válce vytvářela?

Úsporné zavlažování, ochrana kybernetického prostoru, protiraketový systém, dobrovolnická záchranka operující v minisanitkách. O inovacích vznikajících v současném Izraeli pojednává kniha, jež se místy pohybuje na hranici propagandy, ale i tak může být velmi inspirativní.

Rodačka ze slovenské Rimavské Soboty Ilma Rakusa se v rozhovoru, jehož ústředním tématem je autorčina oceňovaná lyrická próza Moře moří, vyznává z obdivu k rodičům a prozrazuje, jak její život poznamenaly migrény. A charakterizuje také princip své literární tvorby: „Jde spíše o nalézání než vynalézání. Tím se v umění řídím už dlouho a myslím, že u toho zůstanu.“

Chce to pozorněji číst, než se začne střílet… radí editorka monografie Jan Zábrana: básník, překladatel, čtenář v reakci na recenzi Terezy Šnellerové uveřejněnou v Revolver revue č. 113.

Výrazy „mučedník“ a „mučednice“ v nás obvykle evokují obrazy mužů a žen žijících před stovkami let, jejichž strnulý pohled na nás dopadá při návštěvě kostela. I ve 20. století bychom ale nalezli případy lidí, jejichž oddanost víře byla silnější než obavy o vlastní život. Jedním z nich byla i prostá dívka z východního Slovenska.

Autor se sarkasmem líčí nejen průběh podivné tibetské výpravy v nacistických službách, ale především její fantasmagorický druhý život.

Jazyk, se kterým se nikde nedomluvíte? Biografie tvůrce esperanta vysvětluje, že jeho záměr byl mnohem dalekosáhlejší než jen usnadnit cesty do cizích zemí.

Malý průvodce historií lidských omylů a selhání přináší řadu zábavně podaných historek. Ty v souhrnu varují, že našich zásadních omezení a sklonů k iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme.

Nejpodrobnější a nejzásadnější monografii o skladateli Leoši Janáčkovi, který je v posledních desetiletích častěji uváděný a populárnější ve světě než u nás, nenapsal český, ale britský muzikolog John Tyrrell. Nedávného českého vydání prvního ze dvou svazků se však autor již bohužel nedožil.

Nápaditě sestavená kniha o seberozvoji v přírodě může přispět k poznání dějin pedagogiky v Čechách, ale třeba také k úvahám, jestli mládí některých čtenářů nebylo až příliš usedlé, a o něco podstatného tak náhodou nepřišli.

Malé izraelské nakladatelství slaví úspěch s edicí o významných ženách. Knížky o tanečnici, básnířce, parašutistce či předsedkyni vlády odpovídají na rostoucí poptávku po ženských hrdinkách v literatuře pro děti.

Jak název knihy naznačuje, hlavní hrdina vede předem ztracený boj. Rozsáhlý román argentinského spisovatele ale nepojednává v první řadě o antisemitismu ani o antiklerikalismu, ale o mnohem hlubších vrstvách lidské mysli.

Kniha je poučná v tom, že poskytuje hlubší vhled do myšlení lidí, kteří dnes lamentují nad údajným rozvratem západní civilizace. Celkové autorovo pojetí ale působí až příliš černobíle.

Kniha na pomezí románu a non fiction poutavě vypráví klíčové okamžiky španělských dějin 20. století a navíc představuje skvělou meditaci nad povahou moci či fungováním politiky. Obsahuje relativně nadějné poselství, že žádný úspěšný politik se sice neobejde bez populismu a prohnanosti, to mu ale nemusí ubírat na statečnosti a nemusí to znamenat, že by nechtěl prospívat celé společnosti jako celku.

Jeden z mnoha pyskatých Habsburků, despota posílající své manželky pravidelně na popraviště, džihádista a ten, kdo do Francie pozval Leonarda da Vinci. Právě čtenářům, kteří se s takto zjednodušující a v mnohém zavádějící charakteristikou nejvýznamnějších evropských panovníků první poloviny 16. století nespokojí, je určena kniha loni bohužel zesnulého britského historika.

Dvojice filmových historiků pojala rozhovor s producentem Švankmajerových filmů jako metodu, jak individuální osudy přiblížit nápaditěji a příměji, než dokáže souhrn objektivních dat.

Reportážní román vycházející ze skutečných událostí v sobě spojuje detektivku a sociologickou studii. Jak si švédská policie počínala v honbě za tajemným útočníkem, který se „proslavil“ díky laserovému zaměřovači své pušky? Co vraha vedlo k útokům na náhodné oběti tmavé pleti? A jak obstála švédská justice, politická scéna a nakonec celá společnost tváří v tvář sílícímu rasismu?

Ukázky z reportážního románu Laserový muž, který čtenáře zavádí do Švédska 90. let, kdy Stockholm terorizoval záhadný střelec útočící na náhodné kolemjdoucí tmavé pleti.

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Ženami v přechodu se zabývá řada odborných textů, jiné se snaží negativní obraz menopauzy narušit a ukázat, že život je krásný i po padesátce. Nizozemská spisovatelka a výtvarnice nakreslila knihu o tom, jak prožívala vlastní menopauzu. Nebyla to procházka růžovou zahradou, spíše emoční tobogán, ve kterém se málem utopila. A čtenářky spolu s ní.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

Do dětských let vracejí manažerka Renata Mrázová a ilustrátorka Denisa Prošková třiatřicet českých žen z minulosti a současnosti. Na rozmanitosti jejich povah a dívkami zvolených povolání ukazují (nejen) malým čtenářkám, že mohou být, čím chtějí, ať je jejich temperament jakýkoliv.

Aby člověk mohl psát o skutečných lidech, musí je učinit fiktivními. Jedině tak jim lze vdechnout život. Těmito slovy popisuje norská spisovatelka Linn Ullmannová způsob, kterým se rozhodla zachytit své rodiče a sebe samu v románu Neklidní. Podařilo se jí tak vyrovnat se se slavným jménem a zároveň vytvořit svébytný literární text.

Nejnovější formanovská biografie má převážně encyklopedický charakter. Vedle všeobecně známých údajů nicméně nabízí několik zapomenutých dokumentů, včetně jednoho rozboru od Milana Kundery.

Modernistka Eeva-Liisa Manner výrazně ovlivnila podobu finské poválečné poezie. Literární scénou oceňovaná beletristická studie její rozpolcené osobnosti od Heleny Sinervo je nyní k dispozici i česky. Jedná se portrét, jak výstižně formuluje doslov, „básnířky očima básnířky“, neboť i Sinervo je respektovanou autorkou tvořící svébytnou poezii.

V roce 2016 otiskl měsíčník Host Martinu Skořepovi první povídku a nyní tomuto autorovi stejnojmenné nakladatelství vydalo debutovou knihu s názvem Rituál Turínského koně. Fragmentární vyprávění novelistického rozsahu zachycuje především mnoho podob vypravěčova zápolení – s matkou postiženou Alzheimerovou chorobou, s pozdním coming outem, ale i s vlastním stárnutím. Útlá kniha však není pouze chmurná, jak by se z takového výčtu mohlo zdát.

Disidentské hnutí na Ukrajině v letech 1960–1980 vzniklo jako odpověď na zamrzlou destalinizaci v sovětské společnosti, útlak národního, kulturního a duchovního života i porušování ústavy. Autor autobiografické knihy Na karnevalu dějin byl zprvu mladý, věřící komsomolec, ale později prozřel a stal se jakousi spojkou mezi ukrajinskými a moskevskými zástanci lidských práv. Za své aktivity byl roku 1972 zatčen a násilím držen na psychiatrii. Po propuštění se mu podařilo vycestovat do Francie.