Děj knihy je zasazen do období mezi lety 1903 až 1953. V rozmezí těchto padesáti let můžeme sledovat, jak se mění a přetváří vztah mezi oběma spisovateli, přičemž je kladen důraz na Brodovu reflexi jejich přátelství.

Po informacích o pohnutých podzimních týdnech roku 1938 mizí vývoj událostí v Sudetech z učebnic dějepisu a tím i z povědomí širší veřejnosti. Tuto málo známou kapitolu novodobých českých dějin přibližuje práce německého historika.

Komiksové stripy Lely Geislerové vycházejí v týdeníku Respekt už osmým rokem a letos se dočkaly také knižní verze. Ta výmluvně ukazuje, že jejich hlavní kouzlo spočívá v sympatické neuspořádanosti, ba chaotičnosti, v impulzivním, nepředvídaném přístupu.

Autor tvrdí, že v jeho podniku jsou dívky svobodné a mají k němu zcela jiný vztah než tradiční prostitutky ke svým pasákům. Přitom ale způsob, kterým se o nich vyjadřuje, je hrubý až rasistický. Svůj model erotického podniku vychvaluje jako ten nejlepší, zatímco všechny ostatní jsou podle něj založeny jen na kuplířství, což je ovšem evidentně falešná dichotomie.

Celý příběh má výrazně autobiografické ladění. Márton Gerlóczy putuje časem, který v době psaní románu obnáší všehovšudy dvacet let jeho věku, aby čtenářům ukázal, jak působí silná a z perspektivy společenského soužití nepoddajná osobnost na své okolí.

Francouzská spisovatelka Sylvie Germainová je známa českým čtenářům romány Dny hněvu a Kniha nocí. Žila řadu let v Praze, k čemuž se vrátila v knize Pražská plačka (1992).

Jeden z historických románů známého řeckého novináře a spisovatele z první poloviny 20. století.

Céline, velikán francouzské literatury, kterého nám poslední dobou systematicky představuje česky nakladatelství Atlantis, dostává další šanci, jak si zíkat českého čtenáře. Nyní totiž vyšel i první díl životopisu Célina – Louise Ferdinanda Destouchese, který koncem 70. let vydal právník François Gibault.

Rok 1965 byl pro básníka Allena Ginsberga hodně hektický: navštívil Kubu, Prahu, Moskvu, Leningrad, Varšavu a Krakov. V Praze byl zvolen králem majálesu, byl vyhoštěn a skončil v Londýně. Celou dobu si psal deníky, které nyní vycházejí pod příznačným názvem Deníky zpoza železné opony.

Latinské rčení o tom, že i knihy mají své osudy, platí zcela jistě pro útlý svazek básní Allena Ginsberga Kaddish and Other Poems (Kadiš a jiné básně), jenž nyní, padesát let po svém vydání, opět vychází, ovšem v pozměněné podobě a – jak se dnes říká – s řadou bonusů.

Nápaditě sestavená kniha o seberozvoji v přírodě může přispět k poznání dějin pedagogiky v Čechách, ale třeba také k úvahám, jestli mládí některých čtenářů nebylo až příliš usedlé, a o něco podstatného tak náhodou nepřišli.

Pod neobvyklým názvem se skrývá pronikavý vhled do "světa jednoho mlynáře kolem roku 1600", jak zní podtitul knihy. A výstižně, protože Ginzburg vědomě rezignuje na to, pokoušet se vykreslit nějaké velké panorama doby a pouze zobecňovat.

Měl ve třicátých letech lepší život syn třídního nepřítele v Sovětském svazu, nebo uprchlík žijící v Československu? Z pohledu dvanáctiletého chlapce není odpověď zdaleka jednoznačná, na své životní odyseji ale hrdina zjišťuje, že v předvečer druhé světové války to měl jednoduché jen málokdo.

Literární historik Glocer, jenž se dílu Daniila Charmse soustavně věnuje přes čtyřicet let, nám předkládá vzpomínky Charmsovy druhé ženy Mariny Malič-Durnovo, tak jak je zaznamenal při své návštěvě v jejím novém domově – ve Venezuele.

Spisovateľ Vlado Bednár (1941 - 1984) patril síce do silnej skupiny prozaikov začínajúcich v šesťdesiatych rokoch, jeho tvorba je však dnes už nezaslúžene viac-menej na okraji záujmu.

Prozaika a dramatika Janusze Głowackého (*1938) znají v naší zemi převážně jen polonisté, do širšího povědomí čtenářské veřejnosti příliš nepronikl. Ostatně neměl k tomu moc příležitostí – do češtiny bylo sice přeloženo několik jeho divadelních her, včetně nejslavnějšího opusu Antigona v New Yorku, tituly divadelní agentury Dilia však nepatří mezi bestsellery, navíc se mnohdy ani nedostanou na pulty knihkupectví.

Kronos, zprvu tajný dodatek Deníku Witolda Gombrowicze, byl v době svého vydání v Polsku velkou literární senzací. Je to suma krátkých, často jednoslovných zápisků, které doplňují naši představu o autorově životě v letech 1922–1969, tedy z polské, argentinské a evropské životní etapy.

Dílo jednoho z největších polských spisovatelů 20. století Witolda Gombrowicze (1904-1969) není příliš rozsáhlé: zahrnuje čtyři romány, jednu knihu povídek, tři divadelní hry, dva svazky vzpomínek, tři svazky deníků, jeden nedokončený román, nerozsáhlou publicistiku a knižní rozhovor s titulem Testament.

Gombrowiczovou zatím poslední do češtiny přeloženou knihou jsou Vzpomínky na Polsko a obsahují nejen dvě eseje (Huba a tvář a Rozhlasová diskuse, která se neuskutečnila), ale především vlastní Vzpomínky na Polsko, do kterých se v podobě deníkových záznamů vešla nejen léta jeho dospívání a meziválečného působení ve vlasti, ale i následná německá okupace a autorova emigrace.

Zahořklá stará vdova Adéla se potřebuje vypovídat z obtížného života po boku největšího matematika 20. století Kurta Gödela. Životopis slavné osobnosti z tak trochu jiného pohledu si vyslechne mladá a nenápadná Anna, jejíž životní úděl se až příliš podobá tomu Adélinu.

Německé vydání této knihy vloni vyvolalo málem celoevropské pozdvižení. Grass se v ní (celkem asi na dvou stranách) poprvé zmiňuje o tříměsíční službě v elitní jednotce Waffen SS.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl hodnotit jako ukázku toho, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu. I tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Norská autorka Beate Grimsrudová ve svém silně autobiografickém románu ukazuje, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká. Jak sama říká, „všichni kreativní lidé jsou sice trochu blázni, ale ne všichni blázni jsou kreativní“.

Ve své předcházející knize Rukopis zpracovávala Bohumila Grögerová prožitky spojené s vlastním stářím, v knížce Dva zelené tóny se její pohled obrací opačným směrem a skládá mozaiku vzpomínek na období jejího dětství. „Mám dva životy, / napřed žiju / a pak o tom píšu.“ Dokumentární a memoárové postupy jsou příznačné pro celou obsáhlou tvorbu Bohumily Grögerové, v knížce Dva zelené tóny jsou zachycovány vzpomínky nejstarší, které se s přibývajícím věkem stávají čím dál více zřetelnými.

Nizozemští čtenáři Arnona Grunberga se v roce 2015 dočkali: konečně vyšly vzpomínky jeho matky na dětství a mládí, rozvádějící i její pohnuté osudy za druhé světové války. Grunberg své dílo ve vztahu k této knize označil za pouhou poznámku pod čarou. Českým čtenářům kniha navíc odhaluje méně známé epizody z dějin holokaustu.

Jiří Gruša zúročil v knize mnohaleté zkušenosti historika a diplomata v Německu a v Rakousku. Snaží se najít klíč k prezidentským lapsům Edvarda Beneše prostřednictvím psychologické analýzy jeho osobnosti. Kniha je přeložena z němčiny, ve které byly jednotlivé stati původně napsány.

Básník a překladatel z českého jazyka do litevštiny vzpomíná na svérázného spisovatele Jurgise Kunčinase (1947–2002), jehož román Tūla nedávno vyšel v češtině.

Ke Grynbergovým textům je možné přistupovat jako k beletrii, ale zároveň lze jeho dílo vnímat jako esej o zmizelých, zemřelých a zavražděných „obyčejných bezbranných lidech“ i o poznamenaných životech těch, kteří holocaust přežili a stále se k němu v myšlenkách vracejí.

Co když van Gogh nespáchal sebevraždu? Jak se mohlo stát, že část jeho obrazů v Musée d’Orsay je padělek, a co když měl na konci života poměr s dcerou svého lékaře, doktora Gacheta, údajného obdivovatele impresionistů? Jean-Michel Guenassia předkládá lehce melodramatickou verzi posledních dvou měsíců umělcova života na pozadí věrohodně vykresleného fin de siècle.

Guenassia chtěl popsat sto let v životě jednoho člověka a jako hrdinu si vybral Ernesta Guevaru: nabízí mimo jiné vlastní verzi toho, jak legendární Che v roce 1966 strávil čtyři měsíce v Československu. Rozhodnutí popsat sto let v životě jedné osoby ovšem znamená, že příběh pádí kupředu mílovými kroky, představí a opustí mnoho postav, proletí klíčovými událostmi 20. století i života hlavní postavy a uhání dál, aby se kýžená etapa vůbec stihla naplnit.