První titul z připravované šestisvazkové řady zahrnuje veškerou dochovanou korespondenci Karla Havlíčka Borovského od jeho filozofických studií v Praze až po začátek slavné pouti na Rus, a odkrývá tak ideje i zcela všední problémy legendárního novináře v době jeho dospívání, kdy stál na prahu důležitých životních rozhodnutí. Více než polovinu knihy tvoří odborný teoretický základ, který čtenáři pomáhá orientovat se v souvislostech rané tvorby jedné z nejvýznamnějších postav našich dějin.

Knihu Ve stínu kříže, která vznikla v roce 1724 v Istanbulu, by bylo možno zařadit mezi cestopisy a memoáry tureckých vyslanců na evropských dvorech. Osman Aga v ní popisuje své putování po válečném Srbsku a Rakousku...

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění.

První Ammanitiho kniha, román Branchie (Žábry), vznikla kuriózně jako vedlejší produkt psaní diplomové práce (tu Ammaniti, na rozdíl od románu, nikdy nedokončil).

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Udmurtsko je u nás poměrně neznámou zemí. Někdo možná zaznamenal místní ženský soubor Buranovské babičky, který v roce 2012 zazářil ve finále pěvecké soutěže Eurovize, někdo si hlavní město Iževsk možná spojí se jménem Kalašnikov, protože právě zde vznikla jeho útočná puška. Prostřednictvím novely Iževské noci však máme první příležitost seznámit se s uceleným dílem současné udmurtské literatury.

Recenze průvodcem Athénami.

„My Islanďané jsme stejně mírumilovný národ jako vy Češi, na rozdíl od vás ale nemáme žádné sousedy, jen moře. My jsme ostrov uprostřed moře, vy ostrov uprostřed Evropy,“ podotkne islandská autorka Auđur Ava Ólafsdóttir a rozhovoří se o motivu cesty ve svém díle, o tom, jestli se jí lépe tvoří mužské, či ženské postavy a jestli na sobě profesionální spisovatel může mít při psaní pyžamo.

Při četbě nového románu chorvatského autora Božidara Breziščaka Bagoly S one strane Dunava (Z druhé strany Dunaje, Matica Hrvatska, Zagreb 2002) se vskutku vydáváme na neobvyklé putování. A to hned v několika plánech. Především vyrážíme proti proudu času...

Po Vosí továrně, Písni kamene a Líci a rubu se nám dostává v českém překladu i Most, dílo z roku 1986, které se řadí spíše k jeho románům nefantaskním a které I. Banksovi získalo jméno i na poli mainstreamové literatury.

Zapadlá francouzská vesnice zahalená do sněhu a mlhy, statní farmáři, moudré stařenky, něžná dívka, co umí rozmlouvat s ptáky a tajemnými tvory… a nad tím vším visí záhadné proroctví v neznámém jazyce. Na druhé straně uměním prodchnutý Řím, tajemný a mlčenlivý profesor, starobylé verše a děvče, které hraje na klavír tak, že kanou slzy a tají se dech, a svou hrou dovede nahlédnout lidem do duše. Avšak nad oběma dívkami se vznáší zlá předtucha a k moci se pomalu dostává strach.

Novela Hedvábí (Seta, 1996) je Bariccovým v pořadí třetím a možná nejpoetičtějším dílem.

Když něco začíná, hledám každou zapomenutou nitku, za jejíž konec bych se mohla zachytit a nepozorovaně se nechat vést až do doby, kdy si má ješitná sebedůvěra vzpomene, že už si může být sama sebou jistá.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

recence historické knihy Samuela Bawlfa o plavbě Sira Francise Drakea, který už kolem roku 1580 objevil západní pobřeží Kanady.

Saula Bellowa zajisté není třeba představovat, vždyť téměř všechna stěžejní díla tohoto nositele Nobelovy ceny v českých překladech již vyšla. Kniha Henderson, král deště vyšla anglicky na sklonku padesátých let.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne vrátit z madridského útočiště do rodného Montevidea... Zjišťuje však, že ty dva světy se nikdy neprolnou a on nepatří už nikam: ti, kdo zůstali, netuší, co prožili exulanti, a ti, kdo utekli, nevědí, co se dělo doma. Uruguayský autor Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti, která nám často připomene i naše dějiny. Nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země čtenáře uhrane.

Autobiografický román Američanky Clary Bensenové je o autorčině třítýdenní cestě po Evropě ve společnosti protějšku, s nímž se před měsícem dala dohromady na seznamce. Dvojice chce zjistit, jak se jim bude cestovat s naprostým minimem věcí a co celý podnik udělá s jejich vztahem.

O letech prožitých v emigraci, ale také o dětství v carském Petrohradu, o meziválečném Berlíně, o Praze a o lidech, které na životní pouti dvacátým stoletím potkala, vypráví Berberovová ve strhující autobiografii Psáno kurzivou.

V textovém prostoru ženského rukopisu zaujímá Ruska Nina Berberovová (1901-1993) významné místo. I když nebyla feministka, patří do feministického diskursu: má podíl na vytváření ženského autobiografického a literárně kritického rukopisu.

Když vidím takovou knihu, která se za laciný peníz povaluje v Levných knihách, přemýšlím, komu stálo za to zaplatit autorská práva na takovou slátaninu a pro koho byla vlastně určena ... Možná jen čas pokročil a proměnila se představa toho, co je vtipné.

Tři prózy, které spisovatel, překladatel a editor Vladimír Binar zahrnul do souboru Číňanova pěna, čekaly na vydání poměrně dlouho. Všechny tři texty vycházejí takto pospolu poprvé, ale přesto se zdá, jako by k sobě odjakživa patřily, ačkoliv nevznikaly společně. Jsou totiž propojeny tématem – nebo spíš magickou silou – měsíce. Měsíc stojí kdesi v pozadí každého textu a svým mlčenlivým svitem určuje jeho povahu.

Autobiografický román Buzze Bissingera zachycuje roadtrip autora a jeho postiženého syna napříč USA. Bissingerovi se podařilo odhodit autocenzuru do té míry, že sám v knize působí jako nesnesitelný necita, zatímco jeho syna si čtenář snadno oblíbí.

V těchto dnech nabízí nakladatelství Host druhou Blas de Roblèsovu knihu v českém překladu. Mnohem tenčí, než byla ta předchozí, a s jednodušším názvem: Půlnoční hora. Na první pohled nesahá úspěšným „Tygrům" ani po kolena (ale tak jednoduché to nebude).

Česká komiksová verze slavného Verneova románu je svým pojetím velmi klasická až staromódní. Slušel by jí větší rozsah, více nadsázky a jistější kresba.

Africké příhody dánské spisovatelky Karen Blixenové dohromady utvářejí pestrobarevnou mozaiku, která v sobě zrcadlí africký kontinent a jeho duši, barevnou, divokou a proměnlivou, a především ostře kontrastující s evropskou kulturou.

Kniha Okrsek Sinistra nemá příliš komplikovaný děj. Stálé spojování mytické roviny s drsnou tělesností a krutostí i absurdností mnohých výjevů ale vytváří podivnou tragikomickou atmosféru autorova vyprávění.

Bodor nás v Okrsku Sinistra zavádí do kruté, leč oslnivě krásné krajiny v sedmihradských horách, v níž se nachází rezervace Sinistra, zóna obehnaná ostnatým drátem a plaňkovým plotem, jejíž obyvatelé žijí v úzkém sepětí s přírodou, živí se lesními plody, žaludy a bobulemi jako zvěř a jsou označeni psími známkami, které musí povinně nosit na krku.

Okrsek Sinistra ukazuje zmechanizovanost lidských životů v diktátorských režimech. Vykonávají se nesmyslné práce, lidé musí ctít stanovená pravidla.