První titul z připravované šestisvazkové řady zahrnuje veškerou dochovanou korespondenci Karla Havlíčka Borovského od jeho filozofických studií v Praze až po začátek slavné pouti na Rus, a odkrývá tak ideje i zcela všední problémy legendárního novináře v době jeho dospívání, kdy stál na prahu důležitých životních rozhodnutí. Více než polovinu knihy tvoří odborný teoretický základ, který čtenáři pomáhá orientovat se v souvislostech rané tvorby jedné z nejvýznamnějších postav našich dějin.

Knihu Ve stínu kříže, která vznikla v roce 1724 v Istanbulu, by bylo možno zařadit mezi cestopisy a memoáry tureckých vyslanců na evropských dvorech. Osman Aga v ní popisuje své putování po válečném Srbsku a Rakousku...

Monotónní rytmizovaná próza protkaná verši zaznamenává pár let života muže s jeho novou partnerkou – či spíše vedle ní, jak mu vlastní uzavřenost až netečnost umožní. Přestože se vypravěč jaksi izoluje od vnějšího světa, nevykonává úplně pohyb „dovnitř“, nesměřuje „zpět k sobě“, k analýze vlastních duševních pochodů, pocitů, svého rozpoložení. Spíše utíká před tím, co se odehrává vně, staví zákopy. Proto onen pohyb může paradoxně vypovídat více o stavu současného světa než o protagonistovi.

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění.

Autorovy příznivce jistě nepřekvapí, že ani v této knize nechybí Ajvazovy oblíbené motivy: města, putování a pátrání po nějaké záhadě. Protagonista na své románové misi zavítá hned do několika metropolí, do kterých ho zavádí snaha odhalit tajemství nenápadného a zároveň velmi podivuhodného předmětu.

Znalce Ajvazovy tvorby Tyrkysový orel ničím nepřekvapí; fanoušky naplnění takřka všech jeho autorských konstant určitě potěší. Texty nespoutané ničím, snad jen velmi široce pojatou „logikou příběhu“ (a i v tomto bodě by leckdo polemizoval), jsou přehlídkou uvolněné, dlouhodobě kultivované autorské imaginace a zároveň ukázkou jaksi krajních možností psaní, vztahujícího se k reálnému světu jen minimálně.

První Ammanitiho kniha, román Branchie (Žábry), vznikla kuriózně jako vedlejší produkt psaní diplomové práce (tu Ammaniti, na rozdíl od románu, nikdy nedokončil).

Příběh s pohádkovými atributy nabízí putování dějinami evropské kultury a umění i podobenství o cestě životem. Současně je lyrickou skladbou o osobní cti a významu daného slova, o touze člověka po poznání, dobrodružství, přátelství a kráse. Zdaleka není jen příběhem vánočním.

Moje Evropa – tak se jmenuje tenká knížka, která obsahuje dva eseje historicko-geografického zaměření. Jejich autory jsou Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk (oba nar. 1960) – první z nich je Ukrajinec, druhý Polák, oba pocházejí ze stejné generace a oba jsou ve svých zemích uznávanými autory.

Příběh o přátelství kočky a člověka je místy příliš sentimentální a málo uvěřitelný, ale očekávání nenáročného příjemného čtení rozhodně splní, a to nejen u milovníků zvířat.

Udmurtsko je u nás poměrně neznámou zemí. Někdo možná zaznamenal místní ženský soubor Buranovské babičky, který v roce 2012 zazářil ve finále pěvecké soutěže Eurovize, někdo si hlavní město Iževsk možná spojí se jménem Kalašnikov, protože právě zde vznikla jeho útočná puška. Prostřednictvím novely Iževské noci však máme první příležitost seznámit se s uceleným dílem současné udmurtské literatury.

Recenze průvodcem Athénami.

Jokerova cesta přes oceán se letos neomezila na vyzvednutí filmové ceny v Benátkách. Spolu s Batmanem si komiksový žertéř prodloužil pobyt o turné po velkoměstech starého kontinentu, včetně Prahy. Svědectví o tom přináší komiks Batman: Evropa.

Při četbě nového románu chorvatského autora Božidara Breziščaka Bagoly S one strane Dunava (Z druhé strany Dunaje, Matica Hrvatska, Zagreb 2002) se vskutku vydáváme na neobvyklé putování. A to hned v několika plánech. Především vyrážíme proti proudu času...

Případ Franza je krátký fragment románového cyklu, jejž se rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová rozhodla nikdy nedokončit. Český překlad vyšel po více než půlstoletí a dotváří domácí kontext díla této výjimečné autorky.

Po Vosí továrně, Písni kamene a Líci a rubu se nám dostává v českém překladu i Most, dílo z roku 1986, které se řadí spíše k jeho románům nefantaskním a které I. Banksovi získalo jméno i na poli mainstreamové literatury.

Květiny, stromy, kameny, písek, mech, mlha, ledová voda, déšť… Buddhistické chrámy a zenové zahrady. Kjóto… A silný příběh, který má dvě linky: dlouhou spletitou minulost a krátkou současnost jednoho týdne, kdy se Rose během několika dní od základů změní život.

Zapadlá francouzská vesnice zahalená do sněhu a mlhy, statní farmáři, moudré stařenky, něžná dívka, co umí rozmlouvat s ptáky a tajemnými tvory… a nad tím vším visí záhadné proroctví v neznámém jazyce. Na druhé straně uměním prodchnutý Řím, tajemný a mlčenlivý profesor, starobylé verše a děvče, které hraje na klavír tak, že kanou slzy a tají se dech, a svou hrou dovede nahlédnout lidem do duše. Avšak nad oběma dívkami se vznáší zlá předtucha a k moci se pomalu dostává strach.

Novela Hedvábí (Seta, 1996) je Bariccovým v pořadí třetím a možná nejpoetičtějším dílem.

Když něco začíná, hledám každou zapomenutou nitku, za jejíž konec bych se mohla zachytit a nepozorovaně se nechat vést až do doby, kdy si má ješitná sebedůvěra vzpomene, že už si může být sama sebou jistá.

Polorozpadlým postapokalyptickým světem se prodírá hrdina, jehož hlavní starostí je přežít. Nástrahy nepředstavují pouze zdivočelí lidé, ale také podivné zamaskované smrtící pasti. Jeho putování provází nevyřčená otázka: kdo nebo co představuje civilizační restart?

Stejně jako Pískový vrch, první česky vydaný román Joanny Batorové, se i jeho volné pokračování Chmurdálie odehrává v autorčině rodném Valbřichu. Tématy jako migrace či holokaust i klíčovou rolí vzpomínání a vyprávění navazuje román přímo na základy moderní středoevropské literatury.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Kovoví čápi, dýňové kočky, dusivá moc plížící se mlhy – ale také touha snít, pochopit sama sebe a znovu najít smysl ve zdánlivě samozřejmém. To vše se setkává na několika desítkách stran novely, kterou právě vydává crowdfoundingové vydavatelství Crowdpress.

recence historické knihy Samuela Bawlfa o plavbě Sira Francise Drakea, který už kolem roku 1580 objevil západní pobřeží Kanady.

Na Velký knižní čtvrtek vyšel nový román Biancy Bellové s názvem Ostrov. Kniha plná tajemství, záhad a orientální pohádkovosti čtenáře dovádí k absolutní podstatě vypravěčského umění a příběhu.

Saula Bellowa zajisté není třeba představovat, vždyť téměř všechna stěžejní díla tohoto nositele Nobelovy ceny v českých překladech již vyšla. Kniha Henderson, král deště vyšla anglicky na sklonku padesátých let.

V esejích o české aviatice se před čtenáři předestírá nápaditá cesta napříč myšlenkovými světy techniky, spirituality, politiky i lidské tělesnosti. Vše je propojeno tématem duchovního i fyzického putování do vesmíru. Kupodivu přitom nechybí ani Jan Žižka, Goethe nebo Karel H. Mácha.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne vrátit z madridského útočiště do rodného Montevidea... Zjišťuje však, že ty dva světy se nikdy neprolnou a on nepatří už nikam: ti, kdo zůstali, netuší, co prožili exulanti, a ti, kdo utekli, nevědí, co se dělo doma. Uruguayský autor Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti, která nám často připomene i naše dějiny. Nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země čtenáře uhrane.