Fascinující deník mladé Rakušanky s českými kořeny, která se v roce 1934 odvážila strávit rok na Špicberkách, vychází poprvé v českém překladu. S humorem, ženským pragmatismem, ale současně s nebývalým pozorovatelským talentem v něm tato výjimečná cestovatelka popisuje své zážitky i arktickou krajinu.

Oblíbený autor knih pro děti Lukáš Csicsely publikoval druhou knihu určenou dospělým čtenářům. Román, jejž vypráví dandy a fintil Jan Hugo, však svého autora nezapře. Nejkrásnější pohřeb Jana Huga stejně jako Csicselyovy dětské knihy srší nápady, a představuje tak typ literatury, který je na poli české prózy v posledních letech vzácný.

Debutovou knihou Andraže Rožmana je román Trije spomini: Med Hajfo, Alepom in Ljubljano (Tři vzpomínky: Mezi Hajfou, Aleppem a Lublaní). Hlavní dějové linie tvoří osudy syrského uprchlíka Muhammada a jeho rodiny a také nově vznikající přátelství se samotným spisovatelem. Román byl nominován na prestižní cenu Kresnik, která se každoročně uděluje nejlepšímu slovinskému románu předešlého roku. V ukázce se autor románu vydává do Palestiny, aby zjistil, jestli ještě vůbec stojí Muhammadův rodný dům.

Po šestiletém odmlčení vydává Matěj Hořava svou druhou knihu Mezipřistání. Po nadšeně přijatém, Magnesií Literou korunovaném, debutu Pálenka: Prózy z Banátu se autor vrací se svou specifickou poetikou rytmizovaného vyprávění. Rukopis zůstal, ale kulisy se proměnily, a tak prostředí rumunského venkova vystřídala gruzínská metropole.

Stejně jako Pískový vrch, první česky vydaný román Joanny Batorové, se i jeho volné pokračování Chmurdálie odehrává v autorčině rodném Valbřichu. Tématy jako migrace či holokaust i klíčovou rolí vzpomínání a vyprávění navazuje román přímo na základy moderní středoevropské literatury.

Cestopisy představují pro dějiny cestování jeden z klíčových písemných pramenů. Co ale mohou prozradit o svém autorovi a co může pokládat za vhodné či naopak nevhodné prozradit on sám?

Výprava čtyř přátel do švédské divočiny se změní v boj o přežití. V prastarém lese se totiž skrývá něco, co běžná lidská zkušenost dokáže pojmout jen stěží, a s každým dalším krokem se ukazuje, že hrůza může nabývat vskutku mnoha podob. Oceňovaný hororový román, který si v roce 2017 našel cestu i na televizní obrazovky, se konečně dočkal českého překladu.

Krobot je i jako spisovatel fascinován svéráznými postavami, mezi kterými nechybí ani téměř bájný cestovatel Eskymo Welzl. Ať už nám však zprostředkovává své osobní zážitky, vzpomínky či korespondenci, anebo se pouští do větších hlubin literární fikce, za vším čteme jeho osobní výpověď.

Co to byla „zádruha“ či „kumstvo“? Které balkánské země se skutečně identifikují se svým „balkánstvím“ a co dalšího může tento pojem – kromě asociací jako pověrčivost, iracionalita a venkovská zaostalost – symbolizovat? Přehledná kniha o antropologickém objevování prostoru, kam podle některých interpretů dokonce sami přináležíme.

Básně Kristiny Láníkové ze sbírky Úvahy nad zájmeny by se dobře vyjímaly v nedávno vydané antologii Krátká báseň, sdružující autory tohoto žánrového útvaru napříč českou literární historií. Škoda, že sbírka Láníkové vyšla až nyní. Pro zařazení jejích básní do antologie by nemluvila jenom krátkost textů, ale i jejich literární úroveň. Texty Láníkové – vedle toho, že dohromady tvoří organický celek – umí totiž čtenáře v dobrém smyslu potrápit.

Podobně jako v Řehákových předchozích sbírkách se i v té nejnovější jeho silná básnická individualita pohybuje v meandrech surrealistických vod, které víří silná až rozdivočelá imaginace. V kontextu aktuálních environmentálních sbírek či samostatných básní věnovaných nové přírodní lyrice tedy příliš nepřekvapí, že se rodák z Uherského Hradiště nevydává do vyprahlých českých lesů, ale do spárů „městské hmoty“.

Ohrožené krajiny, zvířata i lidé. Na důkaz toho, že reportérství je „ta nejlepší práce“, publikoval známý spisovatel soubor skvělých reportáží, které podávají poutavé svědectví o dynamické české realitě posledního půlstoletí.

Na povídkové sbírce Jana Štiftera, autora bytostně spjatého s českobudějovickým regionem, jsou nejpoutavější okamžiky, kdy minulost a současnost splývají do jediného časoprostoru. Ze čtenářského hlediska je atraktivní i to, že spolu povídky, mapující různá zákoutí posledního století, komunikují i prostřednictvím vracejících se témat a motivů.

Román, jehož název v překladu zní „Příběh větru aneb O německém kanonýrovi, který poprvé obeplul svět, a pak podruhé a potřetí“, je zasazen do 16. století. Autor v něm uvažuje nejen nad tím, co obnášela služba na palubě objevitelské lodi, ale i nad myšlenkovým světem tehdejších lidí, který se v té době měl navždy změnit. K čemuž přispěl i jeden dnes již zapomenutý Němec.

Kniha utahující si z jedinečnosti a nenahraditelnosti pobytu v přírodě jako by přímo vybízela k tomu, abyste ji sbalili do batohu a vzali s sebou na výlet mimo civilizaci. Pokud tak učiníte, neprohloupíte, ať už stojíte na kterékoli straně pomyslné barikády.

Bývalý zahraniční zpravodaj České televize předkládá mnohostranný obraz Spojených států. Zamýšlí se mimo jiné nad tím, zda se ještě v USA dá prožít „americký sen“ nebo zda je možné tamní polarizovanou společnost ještě sjednotit.

„Co si může čtyřicetiletá bezdětná ženská počít se životem?“ ptá se Mia Kankimäki a vydává se po stopách inspirativních žen napříč historií a kontinenty. Cestovatelské zápisky, které se vezou na vlně feministicky laděné odpočinkové literatury, pozvedává z průměru autorčin sebeironický humor.

Deník z Konga Josepha Conrada přináší zajímavé svědectví o autorově cestě, která se stala materiálem pro světoznámou, kanonizovanou novelu Srdce temnoty. Je dokladem Conradovy civilní zkušenosti a aktivní spolupráce s koloniální mocností a jako nezamýšlené doplnění novely ukazuje proměnu spisovatelova názorového horizontu.

Vlámský slavista Eric Metz, který působí na katedře bohemistiky Amsterodamské univerzity, porovnává několik překladů Haškova Švejka z hlediska toho, jak se v nich řeší vulgarismy hostinského Palivce v první kapitole. České „hovno“ činí v některých dobách a v některých jazycích překladatelům nečekané potíže…

Dvojice novel Zusky Kepplové zobrazuje dva odlišné světy: indiferentní postkomunistickou Bratislavu a Budapešť v kontrastu s Manhattanem a jeho mrakodrapy, odkud postavy prchají na východ. Zatímco první novela rafinovaně konstruuje děj i obraz polistopadové Evropy, druhá sklouzává k jednotvárné kritice usazujícího se kapitalismu.

Letenku na Aljašku a hned několik knih Jacka Londona dostane k desátým narozeninám asi málokterá holčička. Stela z pohádkových Osmihorek, přezdívaná Hvězdička, je však dcerou odvážného mašéra, který si se svou svědomitě trénovanou smečkou sibiřských huskyů troufne na nejnáročnější závod psích spřežení.

Ve druhé sbírce Anny Štičkové jsou titulní Sudety začátkem dlouhých cest za láskou, dětstvím, klidem a odhalenými stehny. Básnířka učinila oproti debutové knize výrazný odklon od původního autorského stylu, aniž by tím zapřela kus sebe nebo ohrozila vyznění celé sbírky. Výsledkem jsou vyvážené básně plné květin, melancholie, stesku, štěstí a kultivované erotiky.

Ženy nad čtyřicet populární kultura obvykle spíš ignoruje. Když už se někde objevují, pak nejčastěji ve vedlejších rolích matek někoho důležitějšího, všímá si německá spisovatelka Lucy Fricke (nar. 1974). Ve svém nedávno česky vydaném bestselleru Dcery vysílá dvě čtyřicátnice na netradiční roadtrip Evropou a v emocionálně silném vyprávění ukazuje, jak dobře jde dohromady téma smrti a sarkastický humor.

Esejistické zamyšlení nad přínosem chůze nepřináší i přes svou pestrost žádné překvapivé argumenty či pohledy, se kterými by se čtenář nesetkal už jinde. Škoda že autor moralizování nevyvážil vtipem či kontroverznějším přístupem. Atraktivní téma chůze zůstává v podání Erlinga Kaggeho bohužel na půli cesty.

Letadlo se čtyřmi dětmi na palubě se vrací do brazilského Manausu. Pilot však zkolabuje a ztratí nad strojem kontrolu. Děti ze spořádaných anglických rodin se tak ocitnou uprostřed amazonského pralesa a nemají ani ponětí, jak v divočině přežijí. Zanedlouho však potkají podivínského dobrodruha...

Po mnohaletém básnickém dřímání se Ewald Murrer vrací zjevně odpočatý. Projevem plné tvůrčí síly je hned několik literárních projektů; a to by bylo, aby z toho básníkovi Murrerových schopností nevzešla alespoň jedna nominace na mediálně nejznámější tuzemskou literární cenu, Magnesii Literu. Podařilo se mu to hned se sbírkou Noční četba.

Ondřej Štindl poprvé ve své tvorbě přesouvá pozornost k současnosti. Zemanovské Česko je v jeho podání potemnělá země hořkosti, absurdity a bezvýchodnosti, v níž se lze pohybovat pouze za pomoci věčného sarkasmu. Tedy alespoň zpočátku.

Hravá encyklopedie o Antarktidě pojednává nejen o tomto studeném kontinentu, ale i o člověku – dobyvateli, cestovateli a také nebezpečném konzumentovi, který zanechává stopy i tam, kde bychom to nečekali.

Příběh o přátelství kočky a člověka je místy příliš sentimentální a málo uvěřitelný, ale očekávání nenáročného příjemného čtení rozhodně splní, a to nejen u milovníků zvířat.

Poetické prózy obsažené v subtilním svazku s názvem Ozim se vyznačují především nevšedním jazykovým ztvárněním. Silně lyrizované texty jsou zasazeny na vzdálený sever Evropy, do vzácné kulturní krajiny, kde se vzájemně ovlivňují tradiční architektura a člověkem téměř nedotčená příroda. Autor vzdává v pravém smyslu slova hold zemi, krajině a řemeslu, avšak zřídkakdy vychází za hranice jasně dešifrovatelného významového i estetického prostoru.