Švédský historický román s prvky fantasy a hororu je zasazen do prostředí předbělohorských Čech. Co má pátrání po zmizelém jezuitském poselstvu kdesi na českém venkově společného se Stokerovým Drákulou?

Konec jedné krize v sobě zároveň nese zárodky krizí příštích. I o tom vypráví nečekaně aktuální kniha s lakonickým názvem 1947.

Téma holokaustu zůstává ve švédské literatuře stále živé a bylo by chybou se domnívat, že současné publikace, které se mu věnují, už nemohou přinést mnoho nového. Dokládá to i kniha spisovatelky a publicistky Elisabeth Åsbrink Och i Wienerwald står träden kvar (A ve Vídeňském lese stále stojí stromy), oceněná Augustovou cenou za nejlepší švédské dílo roku 2011 v oblasti non-fiction.

Kniha Nicka Abadzise, britského kreslíře s řeckými kořeny, podává příběh obyčejného psa, který se stal prvním živým tvorem z planety Země ve vesmíru, bez skrupulí na pozadí dobových událostí.

Specifický fikční svět, který pro mnohé většinové čtenáře zůstával neznámý, přibližuje autorka hravě a s humorem. Kniha naznačuje, že fanfikce si pozornost (nejen) literárních teoretiků zaslouží.

Alif Lám Mín. Těmito písmeny začínají některé súry v Koránu. Stejná písmena uvozují také první ze čtyřiceti kapitol románu Dům u mešity, v originálu Het huis van de moskee (2005), který vyšel v českém překladu v první třetině tohoto roku. Jeho autor, nizozemský spisovatel íránského původu Kader Abdolah, úryvky ze súr a tradiční i moderní íránské poezie vkládá i do textu, a dotváří tak snivou, poetickou atmosféru vyprávění.

Jak už tomu bývá v pamětních spisech podobného typu, i tento v některých aspektech snad drobně přehání. Celkově ale zevrubně mapuje a z vybraných úhlů pohledu detailně nasvěcuje činnost nakladatelství, které si chválu nesporně zaslouží.

Ke knize můžeme mít řadu výhrad: některé civilizační faktory přehlíží. Vývoj v mnoha regionech charakterizuje příliš nahrubo. Uprostřed zpráv o zvětšujících se ekonomických bariérách mezi bohatými a chudými obyvateli Západu je ale možné číst ji jako jisté povzbuzení. Ti, kteří žijí ve fungujícím státu, v němž jim nehrozí vyvlastnění majetku a před jehož soudy mají šanci uspět i ve sporu s mocnějším protivníkem, si po přečtení publikace mohou lépe uvědomovat, jaké mají štěstí.

Ackroydova městská biografie je k univerzálnu směřující výpovědí o budování civilizace a jejím stálém ohrožení a budoucím zániku, o proplétání kultury a přírody i o stálém setkávání a míjení v lidském životě.

Jako většina Ackroydových knih se i Hawksmoor vyznačuje neobyčejnou komplexností. Z jednoho úhlu pohledu se román zdá být fascinujícím tělesem složeným ze zrcadel, v jehož středu se prolínají odrazy minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti.

Knihu Ve stínu kříže, která vznikla v roce 1724 v Istanbulu, by bylo možno zařadit mezi cestopisy a memoáry tureckých vyslanců na evropských dvorech. Osman Aga v ní popisuje své putování po válečném Srbsku a Rakousku...

Začátkem loňských prázdnin se na pultech řeckých knihkupectví objevila třetí z byzantských detektivek – nebo „příběhů s tajemstvím“, jak je nazývá sám autor – Panagiotise Agapitose.

Kniha Bronzové oko je druhá v pořadí z trilogie detektivek, které napsal profesor byzantských dějin a literatury na Kyperské univerzitě v Nikósii. Tentokrát se napínavý příběh protospatharia Leona odehrává v Soluni v době, kdy v ní vyrůstali svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj a kdy dochází ke krizi obrazoborectví.

Jak název knihy naznačuje, hlavní hrdina vede předem ztracený boj. Rozsáhlý román argentinského spisovatele ale nepojednává v první řadě o antisemitismu ani o antiklerikalismu, ale o mnohem hlubších vrstvách lidské mysli.

Esej Vzkříšení utopie představuje první setkání českých čtenářů s dílem uruguayského spisovatele a esejisty Fernanda Aínsy.

Od svržení egyptského prezidenta Hosního Mubáraka uběhl už víc než rok. Dost dlouhá doba na to, aby se dramatická a zcela nečekaná změna u moci promítla do literatury. Čtyři knihy přímých účastníků egyptského jara skládají plastický obraz revolučního dění, reflektují předrevoluční nálady, vykreslují obraz samotné revoluce z jejího epicentra i z policejní cely a vše doplňují emotivní, autentické zprávy v reálném čase.

Václav Havel knihu vychválil, já ale jeho nadšení nesdílím. Nedávné české dějiny už jistě byly popsány i lépe, před nacisty a komunisty utíkaly statisíce lidí a osud rodičů M. Albrightové coby uprchlíků je tak pouze jedním z mnoha.

Autorův záběr je obdivuhodný. Jeho úvahy sahají od etologie přes starověké civilizace a soudobé domorodé kultury až k finesám uměleckých emblémů a alegorií. S jeho závěry jistě nemusíme vždycky souhlasit. A už vůbec není jisté, zda všechny jeho precizně formulované, ale komplikované myšlenky budou pro každého čtenáře zcela srozumitelné. Pro pochopení role symbolu v dějinách lidského myšlení a napříč různými kulturami ale tato publikace jistě představuje nemalý přínos.

Současné vztahy mezi Čínou a Spojenými státy připomínají dle amerického politologa situaci, ke které již v historii mnohokrát došlo a která mnohokrát skončila válkou. Máme se tedy v blízké budoucnosti obávat nového ničivého konfliktu?

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

"Jako rána po meči" Ahmeta Altana je poměrně zdařilou ukázkou „neoklasického stylu“ a zároveň textem mistrně balancujícím na hraně historického románu a historické romance.

Je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let.

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tímto tématem vyrovnává.

O čem vlastně nová Amisova kniha je? Tak především je o Stalinovi, nebo lépe řečeno stalinismu. Dále taky o Amisovi samotném, jeho otci Kingsley Amisovi, několika britských novinářích, Trockém, Leninovi, Solženicinovi, ale i oslavách milénia, Amisově sestře, několika dalších příbuzných … no, prostě o všem a všech. Anebo taky o ničem - o nicotě, smrti, která je všude kolem nás.

Argentinský spisovatel maďarského původu Federico Andahazi se v posledních letech těší značné pozornosti českých nakladatelů. V roce 1999 vyšel česky překlad autorova kontroverzního, úspěšného, leč literárně nepříliš originálního románu Anatom.

Argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) píše romány, které se dobře čtou, jsou napínavé, mají neobvyklé náměty, jsou poměrně krátké, plynou v rychlých střizích v krátkých kapitolách a na první pohled působí velmi inteligentně.

Česká veřejnost se sice v hodinách dějepisu určitá základní fakta o životě slavného astronoma Tychona Braha dozvídá, avšak málokdo už například ví, jaké byly Brahovy názory na planetární systém, jaký byl jeho nejvýznamnější objev, proč byl nucen opustit Dánsko, kde si v Čechách postavil svou novou laboratoř, se kterými Čechy se přátelil a na co vlastně zemřel. Andersenův román čtenáři zábavnou a čtivou formou všechny tyto otázky zodpovídá.

Bylo to v roce 1992, když do budovy britské ambasády v blíže nejmenovaném pobaltském státě vstoupil ošuntěle oblečený muž a za sebou vlekl těžký kufr. Předtím navštívil americké velvyslanectví, ale tam byl se svým kufrem jako provokatér odmítnut.

Do rukou se nám dostává kniha mapující historii české vesnice na jižní Ukrajině, České Alexandrovky, kterou založili evangeličtí vysídlenci z východních Čech na konci 19. století v oblasti na sever od Oděsy.