Bylo to v roce 1992, když do budovy britské ambasády v blíže nejmenovaném pobaltském státě vstoupil ošuntěle oblečený muž a za sebou vlekl těžký kufr. Předtím navštívil americké velvyslanectví, ale tam byl se svým kufrem jako provokatér odmítnut.

Do rukou se nám dostává kniha mapující historii české vesnice na jižní Ukrajině, České Alexandrovky, kterou založili evangeličtí vysídlenci z východních Čech na konci 19. století v oblasti na sever od Oděsy.

Další svazek ediční řady nakladatelství Argo, která v posledních letech nabízí čtenářům velmi kvalitní komentované překlady středověkých historických pramenů, nabízí první dochovanou polskou kroniku, jež je tradičně přičítána enigmatické osobnosti Galla Anonyma a která od počátku novověku zásadním způsobem ovlivňovala polskou historiografii a historické sebepochopení polské společnosti.

Nevelký zájem o Gallovu kroniku ve středověkých Čechách způsobila asi častá kritika Čechů, jimž je vytýkána – v duchu klišé o vždy nehorázných sousedech – zákeřnost, hrabivost a zbabělost. Nepříznivý obraz, zakořeněný i v dalších pramenech, ovlivňuje smýšlení Poláků o Češích až podnes.

Zkušenost s exilovou literaturou, ovšem ideologicky z opačné strany, se pokusila jako první v historii zachytit, uspořádat a zhodnotit Venetia Apostolidu ve své monografii Bolest a paměť: prozaická literatura politických uprchlíků, tj. literatura řeckých levicových autorů uprchnuvších za občanské války r. 1948 do socialistických zemí.

Dosud jediný český překlad z rozsáhlého Appelfeldova díla vyšel pod názvem Sebeklam. Nejedná se, jak by se na první pohled mohlo zdát, o román, nýbrž o dvě samostatné novely, jejichž tématem je holocaust, přesto se však nesetkáváme s žádným drsným líčením reality v koncentračních táborech

Středobody autorčina zájmu jsou vedle SSSR hlavně komunistické Polsko, Maďarsko a NDR. Vzdělaný domácí čtenář v knize najde četné příběhy, které mu připomenou obdobné události z historie naší země, jež tak může zasadit do širšího středo- a východoevropského kontextu. Publikace zřejmě nepřináší zásadně převratné interpretace. Ale Applebaumová v ní přichází s pohledem, který je ucelený a zároveň v něm nescházejí četné konkrétní podrobnosti.

Šestisetstránkový opus zaznamenává nedávnou španělskou historii – v popředí vyprávění stojí osudy dvou zprvu spřátelených rodin a také různé způsoby, jak lze vyjádřit a prosadit vlastenecké cítění. Vlast je první román španělského spisovatele Fernanda Aramburua, který se českým čtenářům dostává do rukou.

Arcanjova kniha obsahuje cenné informace o životě člověka, jehož úspěchy se snažila komunistická propaganda co nejvíce bagatelizovat.

V autorově komparativní, bohatě dokumentované práci můžeme sledovat, jak se proměňoval vztah člověka ke smrti: od někdejší důvěrné obeznámenosti a blízkosti přes vztah propastný a děsivý (...) až k současnosti.

Rychlé tempo, tušené, ale přesto pokaždé v detailu překvapivě rozehrané scény a sled událostí propůjčuje knize Domácí úlohy mimořádnou čtivost a přitažlivost.

Magic Hofmann bývá hodnocen jako jeden z nejlepších německy psaných textů konce devadesátých let.

Nejen vtipy typu „rádio Jerevan“ vytvořily v naší veřejnosti dojem, že hlavní město Jerevan dnešní Arménie je a bylo centrem, mozkem a srdcem Arménie. Byla to však oblast jezera Van, která odedávna nejvíce podněcovala arménskou kulturu (literaturu, teologii atd.) a kde sv. Řehoř z Nareku napsal slavnou Knihu nářků, kterou Arméni ctí hned po Písmu svatém.

Karen Armstrongová, britská popularizátorka různých témat souvisejících s náboženstvím, svůj „životopis Bible“ pojala jako zachycení obou velkých etap života této knihy: neomezila se na více než více než tisíciletou historii vzniku kánonu biblické literatury, který dnes tvoří křesťanské Písmo svaté, ale věnuje přibližně stejně velký prostor i zhruba dvojnásobně dlouhému životu Bible od uzavření kánonu do současnosti, jak se odehrával a odehrává v jeho čtení a čtenářích.

Kniha obsahuje chronologicky seřazená hesla v hutné zkratce, pojednávající o dosti komplikovaných teoriích a konceptech z řady oborů od fyziky a astronomie přes matematiku, management a ekonomii až k sociologii, filozofii a teologii; od ovládnutí ohně až ke komerčním letům do vesmíru a výzkumu odpadní DNA. Je ale bláhové očekávat, že se po jejím zdolání každý čtenář stane „renesančním“ člověkem.

Udmurtsko je u nás poměrně neznámou zemí. Někdo možná zaznamenal místní ženský soubor Buranovské babičky, který v roce 2012 zazářil ve finále pěvecké soutěže Eurovize, někdo si hlavní město Iževsk možná spojí se jménem Kalašnikov, protože právě zde vznikla jeho útočná puška. Prostřednictvím novely Iževské noci však máme první příležitost seznámit se s uceleným dílem současné udmurtské literatury.

Knih o etiketě a slušném chování u nás vychází velké množství. Svým pojetím se z nich ale vymyká nedávno vydaná publikace Dobré mravy. Její autor Asfa-Wossen Asserate, pocházející z etiopského císařského rodu, se totiž nesnaží o suchý výčet toho, co se ve společnosti smí a co ne. Spíše čtenáře podnětně seznamuje s hlubším kontextem toho, jak jednotlivé dnes panující zvyky vznikaly a jak jsou zakotveny v evropské kulturní tradici.

Publikace o více než tisícistránkovém rozsahu a s váhou přes dva kilogramy v 46 kapitolách představuje rané křesťanství od jeho počátků, s výjimkou problematiky Nového zákona.

Autor přichází s další evolucionistickou teorií o vzniku představy boha. Přívržence prvotního „prvobytného monoteismu“ asi jeho čtivá kniha přiměje k rozhořčené polemice, ale u čtenáře ideologicky nevyprofilovaného by mohla vzbudit touhu vytvořit si svoji vlastní teorii vzniku náboženství, tak říkajíc sobě na tělo.

Je paměť něco jednou provždy daného, nebo se jedná o proces spojený s mechanismy jako přepisování, hniloba a recyklace? Autorčina důkladná znalost kulturních dějin jí dodává uklidňující pocit jistoty, že žádná technologická revoluce ve fungování a ukládání našich paměťových dat není tak radikální, aby se k ní nedal najít starší precedens.

Děj novely je rozložen do dvou časových rovin: ta první je situována do doby německé okupace Francie, ta druhá do současnosti. Hlavní hrdina a vypravěč právě pracuje na nové knize, když tu jej jeho bádání zavede do přísně střeženého archivu obsahujícího materiály z války. Zde čirou náhodou narazí na udavačský dopis...

Próza nejvýznamnější současné kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939) je příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, v němž známí autoři nově převyprávějí mytologické příběhy.

Atwoodové The Penelopiad by se dala definovat jako cesta Penelopé za pravdou a objektivitou. Autorce se podařilo vytvořit zcela stylově a žánrově čistou protiváhu mnohem slavnější Odyssey.

Tash Aw pochází z Malajsie, vystudoval práva na Carbridgeské univerzitě, žije v Londýně a v roce 2005 vydal svou prvotinu, The Harmony Silk Factory, která se dostala do širších nominací Bookerovy ceny a zároveň obrdržela Whitbreadovu cenu za literární debut.

Naléhavě vyprávěný příběh otevírá doposud neznámé téma švédských dějin a upozorňuje na těžkosti s akceptací nepříjemných skutečností – na úrovni individua i celého národa.

Dějiny knih představují rozsáhlé téma a daly by se odvyprávět i odlišnými způsoby. Ten, který předkládá tato publikace, ale jistě není špatný. Umožňuje podívat se na fenomén knihy z odstupu a z široké perspektivy. A snad dává také důvody k mírnému optimismu: kniha je předmět natolik proměnlivý, že se dokáže přizpůsobit většině dějinných zvratů a krizí, takže leccos vydrží a hned tak nezanikne.

Sovětské paranormální výzkumy, kabaretní obludárium i bavorská tajná policie: to vše stylem nejbláznivějších filmů Davida Lynche propojují autoři komiksové trilogie Monstrkabaret Freda Brunolda.

V rámci ruské literatury tvoří lágrová literatura mnohem širší žánrové a tematické pole. A jeho esenci v sobě koncentruje antologie Jen jeden osud, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2009 a k níž pro velký zájem nedávno pořídilo dotisk.

Nepříliš rozsáhlý román s názvem Biserica Neagră (Černý kostel) Baconsky předložil jednomu bukurešťskému nakladatelství, jež ho okamžitě zamítlo; za autorova života nevyšel v Rumunsku, nýbrž v Německu (Die Schwarze Kirche), v roce 1976...

Autor sám přiznává, že je tímto tématem „posedlý“. Jako čtenáři této umanutosti „vděčíme“ za Báezovu vytrvalost a pracovitost, s níž svůj seznam zničených knih stále doplňuje. Bohužel mu ale přitom podle mne trochu schází odstup. Dramaticky píše o „děsivé“, případně „ohromující“ a „skličující“ zkáze knih a lamentuje nad tím, jak málo textů se nám dochovalo třeba z antické doby; skepticky ale můžeme dodat, že až na výjimky i to málo, co se dochovalo, čtou dnes hlavně specifičtí nadšenci.