Postoje ke kavárnám bývaly v minulosti různé: někteří umělci je líčili jako prostor pro sobce a povaleče, jiní jako zhmotnění ideálů moderní doby. Autorka nabízí přehled bohaté kulturní historie i současnosti pražských kaváren, přičemž propojení se soudobým vyostřeně politickým chápáním pojmu „pražská kavárna“ nechává hlavně na čtenáři.

Novela Jaro s rozbitou tváří uruguayského spisovatele Maria de Benedettiho vypráví o životě politického vězně Santiaga během uruguayské diktatury, jehož rodina přebývá v exilu. Sdělení příběhu by se ale zrovna tak mohlo týkat jakékoli jiné totalitní vlády, pravicové či levicové. Spoušť, již takové vlády zanechávají na lidských osudech, je obdobná a neméně tragická, a ani nemusí téct krev.

Hlavním motivem románu Zama, díla u nás dosud neznámého argentinského spisovatele, je čekání, beznadějné očekávání lepších časů, které nikdy nemohou přijít. Zama vypráví o nenaplněném životě a vyprázdnění rodinném, milostném i pracovním. Hlavní postava Diego de Zama, funkcionář španělské koruny, čeká v nejzazším z koutů koloniální říše na povýšení, které by znamenalo nejen profesní růst, ale i návrat k rodině a důstojnější život. Čeká však marně.

První seriózní pokus v českém prostředí uchopit téma rozvinutého a úspěšného žánru polské literatury a publicistiky, který se v posledních letech těší značné pozornosti tuzemských nakladatelů, překladatelů, čtenářů i recenzentů.

Filosof Walter Benjamin psal své vzpomínky na dětství v Berlíně s vědomím, že si po jejich dokončení vezme život. Tento čin, své ultima ratio, uskutečnil o osm let později, v roce 1940 při útěku z Francie po jejím obsazení Němci...

Časoskokan, jedna z nejvíce vychvalovaných Benniho knih, je v jádru velmi smutnou, zároveň však také značně kritickou výpovědí o italské společnosti.

Stanislav Beran zpracovává dramatické téma počínajícího konce protinacistické odbojové skupiny Tři králové a nesmyslného terorizování okolí pražským gangem pásků, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Přesto je jeho dílo spíš próza všedního dne než historický či válečný román. Pojítkem událostí je miniaturní příběh mladého spisovatele, který žije v Praze kolem roku 2000. V české literatuře se jedná již o třetí knihu s názvem Vyšehradští jezdci.

Interdisciplinární publikace plasticky a ve velkoryse globálním měřítku znázorňuje složité propletení společenského, mytického a teologického ukotvení moci. A dává podněty k promýšlení legitimizace státních autorit v časech krize demokracie.

O letech prožitých v emigraci, ale také o dětství v carském Petrohradu, o meziválečném Berlíně, o Praze a o lidech, které na životní pouti dvacátým stoletím potkala, vypráví Berberovová ve strhující autobiografii Psáno kurzivou.

V textovém prostoru ženského rukopisu zaujímá Ruska Nina Berberovová (1901-1993) významné místo. I když nebyla feministka, patří do feministického diskursu: má podíl na vytváření ženského autobiografického a literárně kritického rukopisu.

Jedním z hlavních témat knihy o puritánském dědictví v americké kultuře je možnost spojení celospolečenské diverzity a soudržnosti, otázka nepochybně aktuální. Má se Evropa od zámořské velmoci poučit a řešení krize své integrace hledat i v nových „rituálech souhlasu“?

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.

Nová kniha anglického spisovatele, u nás dobře známého, Louise de Berniéra. Příběhy jednoho malého města a "velikánů" světové politiky na začátku století v Malé Asii.

V příběhu o dospívající Ling a její krásné kamarádce Siao Mej nás argentinský spisovatel Eduardo Berti zavede do Číny na počátku minulého století. Nabízí netradiční výlet do světa řízeného pověrčivostí a staletými rituály, za poznáním čínské kultury, mýtů a tradic.

Kniha Sanatorium Tworki je díky směsici výsostně uměleckého a novátorského stylu, nesmírně kvalitního překladu a technické dokonalosti vítaná čtenářská příležitost. Neměli by ji opomenout ti, kteří chtějí zkusit něco nového, ani milovníci klasických románů, psaných ovšem nezvyklou formou.

Kaleidoskop šestnácti povídek, ve kterých jde často o zradu či o generační konflikt, ať už se odehrávají v Praze, Mnichově, Berlíně, New Yorku, Haifě, Tel Avivu, válečném Polsku nebo třeba na ruské vesnici, v minulosti nebo v přítomnosti.

Židovský blues je křehká a poetická kniha, plná postřehů o Židech a Němcích, jemné ironie a především autorových osobních vzpomínek. Působivě napsaná a vtipná výpověď o tom, jak těžké je být Židem a jak těžké je o tom neustále přemýšlet.

Autobiografická próza současného německého autora s židovskými kořeny. Formou krátkých vyprávění Maxim Biller promítá reportážní záběry ze své životní cesty, na které hledal sám sebe jako člověk, Žid a spisovatel. Publikace přesahuje rámec memoárové literatury zejména výraznou reflexí životních postojů. Při zpětném pohledu Biller považuje za svou první chybu, že se rozhodl – stejně jako Philip Roth – být sám sebou, neovlivňovat svou fantazii a svobodnou vůli, a za druhou pak, že přestal snít o I

Žil muž jménem Geirmund Heljarskinn a patřil mezi nejpřednější muže Islandu. Přesto, nebo právě proto mělo být jeho jméno zapomenuto. Z jeho rodu však vzešel Bergsveinn Birgisson, jemuž norny určily jako nejpřednější zbraň nikoliv meč, ale jazyk. Když dospěl v muže, rozhodl se odčinit křivdu spáchanou na Geirmundovi.

Thriller z období posledních měsíců třetí říše má zprvu rysy kriminálního románu, v závěru se však přelomí v drama lidí se špatným svědomím. Vyniká podrobným líčením čím dál tíživějších podmínek v bombardovaném Berlíně i citlivým a chytrým zasazením zápletky do zmatků konce války.

Puškinův dům Andreje Bitova je román–obraz, zachycující věrně dobu svého vzniku, dobu „tání“, a to, co této době předcházelo, a zároveň román–metafora, který na půdorysu kroniky podává zprávu o všeobecném úpadku života a kultury v Rusku po Stalinově smrti.

Tzv. šimpanzí války, při kterých v rámci téhož druhu členové jedné skupiny vyvražďují členy skupiny jiné, dokazují, že ani těmto našim nejbližším příbuzným není cizí určitý druh xenofobie.

Příběh rámovaný dialogem spisovatele a jeho psychiatra se odehrává v temných kulisách dnešní Venezuely. Světlo do něho vnáší autorova snaha spasit se psaním, potažmo četbou: Kniha noci střídá všechny možné polohy jazyka, ten je tu jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítá se v křečích i v rytmickém tanci.

V Knize noci se scházejí psychiatr Miguel Ardiles a neúspěšný spisovatel Matías Rye v asijském bistru v Caracasu a debatují o hudbě, literatuře, politice, lásce a snech, ale i o vraždách a únosech venezuelských žen…

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Není to ani půl roku, kdy jihoamerická Venezuela zmizela z našich televizních obrazovek. Už jen matně si pamatujeme, že při demonstracích proti režimu diktátora Nicoláse Madura bylo zavražděno přes sto třicet převážně mladých lidí. Dějiny i současnost této „exotické“ země nám nyní díky nakladatelství Odeon připomíná jeden z největších objevů současné latinskoamerické prózy.

Kniha na podkladě precizní badatelské práce odhaluje poslední roky života filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, pronásledovaného Státní bezpečností. Rozsáhlý soubor dobových dokumentů vytváří v Blažkově odborném komentáři živý příběh člověka, jehož osud a dílo by neměly být zapomenuty.

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.

Jaroslava Blažková (1933) vstúpila do slovenskej literatúry v šesťdesiatych rokoch, ale po svojej emigrácii v roku 1968 do Kanady sa z nej vinou spoločensko-politických okolností na dlhé desaťročia vytratila. Až v druhej polovici deväťdesiatych rokov sa do slovenského literárneho kontextu nanovo zaradila.

Wittenberg, Frankenhausen, Münster, Mühlhausen, Antverpy: tučně vytištěná místa v historickém atlase německé reformace. Martin Luther, Thomas Müntzer, Melchior Hoffman, Jan Matthys: jména, která hýbala dějinami.