Africké příhody dánské spisovatelky Karen Blixenové dohromady utvářejí pestrobarevnou mozaiku, která v sobě zrcadlí africký kontinent a jeho duši, barevnou, divokou a proměnlivou, a především ostře kontrastující s evropskou kulturou.

Aldo Busi, známý romanopisec a překladatel z němčiny a angličtiny, vyvolal v roce 1990 diskusi o překladatelské etice a věrnosti vůči originálu, když předložil veřejnosti překlad Boccacciova Dekameronu do současné italštiny.

Diplomová práce Kateřiny Bohadlové je zcela imunní vůči rozšířeným zlozvykům diplomantů.

Rumunský historik a profesor fakulty historie univerzity v Bukurešti Lucian Boia, známý svým dosti kritickým a svébytným pohledem na dějiny vlastní země a vlastního národa, sepsal v roce 2012 útlou publikaci s názvem De ce este România altfel? (Proč je Rumunsko jiné?). Podle slov samotného autora by tato práce měla představovat jakési volné pokračování knihy România, ţara la frontiera Europei (pod názvem Rumunsko, krajina na hranici Európy vyšlo v Bratislavě taktéž v roce 2012).

Kniha Rumunsko: Krajina na hranici Európy není velká ani tak svým rozsahem, jako především svojí koncepcí a pojetím. Nejedná se totiž o obvyklou vědeckou historickou práci, přesto se z velké části dějinami Rumunska zaobírá. Boia přináší poněkud netradiční pohled na národní historii, již nekoncipuje pouze jako strohý chronologický popis událostí a dat, nýbrž se nad dějinami svého národa zamýšlí a hledá jejich příčiny a souvislosti...

Jak se na evoluci moderních lidí podíleli neandrtálci? Čím se kdysi živili lovci a sběrači z různých oblastí Evropy? Kdy a kde vzniklo zemědělství? Známe původ indoevropských jazyků? Nejen na tyto otázky se snaží s využitím výsledků nejnovějších archeologických a evolučně-genetických výzkumů najít odpověď informačně nabitá kniha švédské novinářky, ověnčená prestižní Augustovou cenou.

Kniha funguje především v momentech, kde nabízí průhled do každodennosti muže, který byl za každého režimu v opozici. Je to ukázka, že „po svém“ se dá žít v každé době, ale za nemalou cenu; v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu. Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné názory: snadno je připraven zatratit všechny, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna naslouchat.

Ze středověku se dochovaly jen nepatrné pozůstatky dávných cest. Vypravte se na dobrodružnou výpravu za jejich poznáním, zmapováním, za přiblížením provozu, který na nich vládl. Nahlédnete přitom do starých kronik a rukopisů, kochat se budete moci kvalitními reprodukcemi starých map i poutavými obrázky současného stavu krajiny, kterou cesty vedly.

Kniha představuje jakési alternativní a fragmentární dějiny čtení psané z pohledu žen a odrážející jejich postupující emancipaci, narůstající sexuální sebeuvědomění i zvyšující se míru kulturního kapitálu. Obecně se můžeme skepticky ptát, jestli charakteristiky, které autor přisuzuje ženám, náleží skutečně jen jim. Každopádně je ale tato publikace doporučeníhodná nejen ženám, ale i pánům.

V širším kulturně-historickém kontextu sledují medievisté, lingvisté a kunsthistorici proměňující se chápání snu od starověku přes 19. století, kdy se s rozvojem moderní psychologie a psychoanalýzy proměnilo vnímání funkce snů ve společnosti, až k soudobému kyberartu a novým médiím. Jejich závěry by rozhodně obohatilo, kdyby ke kolektivnímu dílu byli přizváni také odborníci z dalších oborů.

Pro Jendu Vosiku je fotbal nejdůležitější na světě. Důležitější než Masarykův portrét, který tatínek s hrdostí věší na stěnu, a mnohem důležitější než důvody, kvůli kterým se musí rodina odstěhovat z Mostu, daleko od kamarádů. Dějinné pohyby prvních dnů, týdnů a nakonec i let nové republiky Jendovu rodinu zavedou přes Prahu a Brno až na daleké Podkarpatsko. I tam se však naštěstí hraje fotbal.

Sbírka vyniká výrazným básnickým gestem, charakterizovaným vášnivou touhou subjektu uchopit a vyslovit celý svět. To nezní příliš pokorně – ale intenzivní tázání a účast, která je přítomná v každém básníkově pohledu, svědčí o tom, že v základu Borzičových divoce imaginativních básní není pýcha, ale osobní zaujetí pro skutečnost, citlivá a upřímná starost o svět.

Román Der Reisende (Cestující) se v Německu stal bestsellerem až nyní, téměř 80 let po svém vzniku. Příběh o židovském obchodníkovi, který bloudí Německem a marně hledá záchranu před nacistickým pronásledováním, lze jen těžko oddělit od životních osudů jeho autora. Dokazuje, že mnohokrát zpracované téma ještě zdaleka nemusí být vyčerpané. A působí nepříjemně aktuálně.

Na základě poznatků z neurologie, kognitivní vědy, filozofie i výpočetní techniky autor předkládá některé možné scénáře budoucnosti a varuje před těmi dystopickými. I u těch, které zřejmě mají být pozitivní alternativou, se však můžeme ptát, zdali si skutečně přejeme jejich uskutečnění.

Nová próza Terezy Boučkové dlouho působí jako nevýrazný blog: procházky se psem, starost o matku, zvlčilí synové a komentáře k politice i přečteným knihám. Teprve závěr všednodenní zápisky výrazně přesahuje.

I motiv setkání Evropana, jehož duševní obzor je omezen do úzce chápaného vědeckého pohledu na svět, se světem přírodních národů plných magických a nadpřirozených sil, je jedním z námětů skvělé knihy Antropologie náboženství od britské antropoložky Fiony Bowie.

Upír byl podle autora nakonec zbaven významu, a tak ztratil svou identitu. A to stačilo k tomu, aby získal, co mu staletí zaříkávání, kremací či rozhřešení nedokázala poskytnout – „pokoj a mír“. To zní – tváří v tvář dnešní popkulturní záplavě fiktivních upírů – jako provokace. A mírně provokativní je v tomto smyslu i celá Bracciniho kniha. Je podnětná právě v tom, jak znovu a přesvědčivě ukazuje proměnlivost představ, které mnozí pokládají za tradiční a neměnné.

Po starších knihách Martina Seymour-Smitha 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek a Hany Primusové Sto nejvýznamnějších knih světové historie letos vyšla další publikace, jež se snaží určit nejvlivnější knihy světa, Dvanáct knih, které změnily svět od Melvyna Bragga, autora četných románů, scénářů, knih pro děti i non fiction.

Snad s výjimkou Avignonu se ve 14. století žádné evropské město nemůže pyšnit tak mimořádnou úrovní vzdělanosti, tak intenzivní kulturní aktivitou a takovou koncentrací výrazných osobností jako Florencie.

Třetí kniha královská (Melachim gimel) izraelské spisovatelky Jochi Brandesové vyšla v nakladatelství Garamond jako první svazek edice Kochavim, věnované izraelské literatuře. Kniha se odehrává, jak napovídá její název, v období panování králů Saula, Davida, Šalomouna a Jarobeáma. Vypráví o rozdělení jednotného Izraele na dvě království – jižní Judsko (s centrem v Jeruzalémě) a severní Izrael.

Poslední kniha spisovatelky Jochi Brandes je historickým románem odehrávajícím se v biblických dobách za vlády králů Saula, Davida, Šalomouna a Jarobeáma.

Naučný komiks s podtitulem „Sto padesát let boje za volnost, rovnost a sesterství“ by si měli přečíst nejen zastánci feminismu, ale především jeho odpůrci obojího pohlaví, aby si ujasnili, co se pod tímto pojmem ve skutečnosti skrývá. O tom, jestli by muži měli či neměli ženám otevírat dveře, není v knize samozřejmě ani zmínka.

Vytvárať rebríček najtemnejších období našich dejín by bolo zrejme trochu zvrátené. Nemožno ale pochybovať o tom, že päťdesiate roky dvadsiateho storočia – predovšetkým ich prvá polovica s domácou obdobou stalinizmu – by sa umiestnili veľmi vysoko.

Nemecky píšuca slovenská spisovateľka a novinárka Irena Brežná (1950) sa dostala do slovenského povedomia dvomi spôsobmi. Jeden lepší ako druhý. Po prvé ako autorka niekoľkých kníh publikovaných v nemeckom jazyku začala byť v preklade vydávaná bratislavským feministickým vydavateľstvom Aspekt. Po druhé si Irena Brežná na Slovensku získala pozornosť kauzou Rydlo.

Vybrané historické osobnosti, jež překonaly sebe sama, autor mnohdy líčí zpočátku kriticky, v posledku však všechny pojímá jako inspirativní morální vítěze. Základní myšlenkový rámec knihy působí starosvětsky a moralizátorsky, ovšem autorův vzkaz, abychom se jen neptali, s jakými vlastnostmi „nejdále dojdeme“, ale zabývali se i tím, kam máme namířeno, je stále podnětný.

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Novela, jež je knižní verzí filmového scénáře, zachycuje epizodu z dospívání mladého Mikiho - tak trochu rebela, jehož hlavní zbraní proti mašinérii totalitní blbosti je humor, neotřesitelná jistota, že se všeho se lze "vykecat", a s ní spojená výmluvnost.

I v Německu, resp. Německé demokratické republice, vládl socialismus čtyřicet let a zanechal podobné stopy jako u nás. O tom se lze přesvědčit v knize Thomase Brussiga Na kratším konci ulice. Ulicí v titulu je míněna berlínská Sonnenallee...

Čtenář se v knize dozví velké množství věcí značně odlišné důležitosti: od Brysonova soukromí přes jeho subjektivní zážitky z cest a střípky z historie navštívených míst až po krátké úvahy o britské národní povaze. To vše autor propojuje jemnou sebeironií, hranou naivitou a lehkým stylem.

Maďarsky psané Dějiny české literatury.