Pokračování fantasy detektivky ze současného Londýna se vydává do čtvrti Soho, plné jazzových barů. Aaronovitch dobře nastudoval místní reálie, opět chrlí zajímavé a neotřelé nápady, nicméně zápletka mu příliš nedrží pohromadě. I proto, že namísto dvou kolegů tentokrát vysávání jazzmanů vyšetřuje jen jeden příslušník paranormálního oddílu.

Čtvrté pokračování úspěšné série o nadpřirozených vraždách v Londýně je zatím nejslabší. Ukazuje se, že Aaronovitch patrně neumí napsat zajímavou zápletku a raději se zaměřuje na monology a dialogy hlavních hrdinů. Ale kdo kouzlu této městské fantasy propadl, bude spokojen.

V poutavě napsané městské fantasy prolíná britský autor londýnskou každodennost s nadpřirozenými prvky. Dva ústřední hrdinové, policisté z velmi specifického útvaru, jsou skvělými průvodci po světě, kde magie existuje a náležité orgány o ní vědí, ale nemluví.

Ve třetím díle u nás nečekaně úspěšné série městské fantasy ze současného Londýna se podíl fantastična rozšiřuje. A je to ku prospěchu věci, autor může rozehrát víc motivů hned ve třech nadpřirozených zločinech najednou.

Syžet románu od notorického podvraceče klišé fantasy žánru je ryze westernový: hrdinka se vrací na farmu, která je vypálená a její obyvatelé povražděni. Vydává se tedy za pomstou. Ovšem vše se děje v originálně adaptovaných kulisách fantasy. Dříve tak populární oddechový žánr se potkává s žánrem, který jej ve čtenářské oblibě vystřídal.

Fanoušci ságy George R. R. Martina Píseň ledu a ohně si mohou čekání na další díl zkrátit četbou románu jeho spolupracovníka a přítele. I Dračí cesta má blíže k historickému románu než k fantasy, i zde se hlavně intrikuje a magie je tu jen velmi málo.

Začátkem loňských prázdnin se na pultech řeckých knihkupectví objevila třetí z byzantských detektivek – nebo „příběhů s tajemstvím“, jak je nazývá sám autor – Panagiotise Agapitose.

Kniha Bronzové oko je druhá v pořadí z trilogie detektivek, které napsal profesor byzantských dějin a literatury na Kyperské univerzitě v Nikósii. Tentokrát se napínavý příběh protospatharia Leona odehrává v Soluni v době, kdy v ní vyrůstali svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj a kdy dochází ke krizi obrazoborectví.

Netradičně pojaté dílo maďarského autora (kterého, to už musí čtenář zjistit sám) tematizuje tajemnou atmosféru Užhorodu a jeho okolí v období první poloviny 19. století. Díky dopisům jistého lékaře Szeghalmiho je čtenáři nabídnuta možnost přenést se do hororového světa hemžícího se duchy, vlkodlaky či zaříkávači a svojí originální poetikou a jazykem simuluje dílo dobu, kdy ještě nadpřirozeno tvořilo nedílnou součást lidských životů.

Strhující román s detektivními prvky má za cíl nejen pobavit čtenáře, ale především je na základě jednání a myšlení hlavních postav pobídnout k uvažování o jeho poselství, kterým je kritika současné italské konzumní společnosti a celkový úpadek Itálie po stránce kulturní, sociální a ekonomické.

Niccola Ammanitiho (nar. 1966 v Římě) můžeme představit jako velmi úspěšného současného italského autora.

Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou.

Niccolò Ammaniti je často zmiňován jako jeden z největších talentů mezi současnými italskými spisovateli a všechny jeho knihy patří v Itálii mezi bestsellery.

V osudu Pietra a jeho rodiny jsou, jak je u Ammanitiho (snad s výjimkou románu Žábry) obvyklé, zachyceny některé sociální aspekty dnešní Itálie.

Udmurtsko je u nás poměrně neznámou zemí. Někdo možná zaznamenal místní ženský soubor Buranovské babičky, který v roce 2012 zazářil ve finále pěvecké soutěže Eurovize, někdo si hlavní město Iževsk možná spojí se jménem Kalašnikov, protože právě zde vznikla jeho útočná puška. Prostřednictvím novely Iževské noci však máme první příležitost seznámit se s uceleným dílem současné udmurtské literatury.

První spolupráce patrně nejlepších českých komiksových scenáristů Vojtěcha Maška a Džiana Babana s nejoceňovanějším kreslířem posledních let Jiřím Grusem budila značná očekávání. Výsledné zklamání pak plyne spíše z těchto očekávání, než z toho, že by se dílo vyloženě nepovedlo.

Sport může lidi spojovat, dodávat jim pocit pospolitosti, společný cíl a možnost vyšvihnout se mezi elitu – a v neposlední řadě také přilákat sponzory do jednoho upadajícího městečka. Může ale také rozdělovat a vychovávat z dětí takové dospělé, kteří chtějí dát gól, ať to stojí, co stojí. I za cenu vztahů nebo morálních hodnot. Překvapivě vážný román o vyrůstání na místě, které nezná nic jiného než hokej.

Válečný prorok, druhý díl trilogie Princ ničeho, uspokojí nejenom skalní fanoušky fantasy, ale i ty čtenáře, kteří jinak triviálními syžety a obehranými rekvizitami tohoto žánru pohrdají. Kanadský autor totiž do fantasy vnáší mnoho netypických motivů.

Podtitul tohoto románu zní „Una picaresca epopea postpunk“ – Pikareskní postpunková epopej, což je titul sice autoironický, nicméně dává tušit, že chce být nezanedbatelnou „epopejí“ tohoto typu literatury – však je také pokračováním ságy, jejíž základy byly položeny v předcházejících prózách Ballestrové.

Petr Hankl se ze studenta teologického semináře stane čarodějem nekromantem a v roce 1920 vstoupí do Čarotvorných služeb mladé Československé republiky. Cyklus propojených povídek debutujícího autora nabízí netradiční mix špionážního románu a fantastického hororu.

Zapadlá francouzská vesnice zahalená do sněhu a mlhy, statní farmáři, moudré stařenky, něžná dívka, co umí rozmlouvat s ptáky a tajemnými tvory… a nad tím vším visí záhadné proroctví v neznámém jazyce. Na druhé straně uměním prodchnutý Řím, tajemný a mlčenlivý profesor, starobylé verše a děvče, které hraje na klavír tak, že kanou slzy a tají se dech, a svou hrou dovede nahlédnout lidem do duše. Avšak nad oběma dívkami se vznáší zlá předtucha a k moci se pomalu dostává strach.

K oblíbeným dílům čtenářů současné italské prózy patří neodmyslitelně tvorba italského spisovatele a hudebniho kritika Alessandra Baricca. Již léta se objevuje na scéně literárního světa, ale do českých myslí pronikl zcela určitě až překladem knihy Hedvábí, která byla kritikou i čtenáři kladně přijata.

Laird Barron je mistrem v navození pocitu, že stačí málo, abychom překročili hranici příčetnosti, rozhraní mezi světem přírodních a metafyzických zákonů. Jeho sbírka hororových povídek rehabilituje tento často dosti pokleslý žánr i před náročnějšími čtenáři.

Kniha nekniha, o které byste se možná nikdy nedozvěděli a do smrti toho litovali.

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.

Elif Batumanové se podařilo napsat text, v němž se snoubí opravdová vášeň k ruské literatuře s vysokou erudovaností vědce a nové pohledy na známé tváře literárního světa s vtipem, ironií a nesporným spisovatelským talentem.

Nikdy není dost brzo na to, zvykat si na smrt. Peter S. Beagle (nar. 1939) o ní psal, rozmýšlel, nechával se jí okouzlit už v jedenadvaceti letech, kdy mu vyšla tahle prvotina, a vlastně ještě o něco dřív, kdy ji psal. Osm let nato se proslavil: jeho pohádka Poslední jednorožec zastínila jak jeho debut, tak i vše, co napsal pak, ale connoiseuři nedají na Poklidné a tiché místo dopustit.

Česká autorka s bulharskými předky Bianca Bellová přichází po Sentimentálním románu (2009) a Mrtvém muži (2011) se stejně dynamickým textem, nesoucím název Celý den se nic nestane. Typickým proudem vyprávění, odvíjejícím se od myšlenkových pochodů a asociací hlavních postav, který je pravidelně ozvláštňován energickými a přirozeně plynoucími dialogy, ukazuje, jak se události nabitého dne mění v nic ve stínu nedosažitelného něčeho.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.

Ojedinělý soubor se snaží podat ucelený pohled na dílo bratrů Bensonových, tří autorů, kteří se potýkali s démony v osobním životě i ve svých povídkách. I přesto, že se každý z nich vydal docela jinou cestou, něco temného jejich tvorbu neúprosně spojuje.