Od svržení egyptského prezidenta Hosního Mubáraka uběhl už víc než rok. Dost dlouhá doba na to, aby se dramatická a zcela nečekaná změna u moci promítla do literatury. Čtyři knihy přímých účastníků egyptského jara skládají plastický obraz revolučního dění, reflektují předrevoluční nálady, vykreslují obraz samotné revoluce z jejího epicentra i z policejní cely a vše doplňují emotivní, autentické zprávy v reálném čase.

Historie vývoje a použití atomové bomby v komiksovém provedení zdánlivě slibuje spíše nezáživné suplování hodin dějepisu. Francouzští autoři však v dějinných datech našli nosný příběh s mnoha vtahujícími prvky.

Současné vztahy mezi Čínou a Spojenými státy připomínají dle amerického politologa situaci, ke které již v historii mnohokrát došlo a která mnohokrát skončila válkou. Máme se tedy v blízké budoucnosti obávat nového ničivého konfliktu?

Kniha dodatečně kolorovaných fotografií názorně ilustruje věk odcházejících monarchů a vítězící modernity. Můžeme s ní rozjímat nad pomíjivostí světské slávy a lidského života, na chvíli okusit každodenní realitu amerického otroctví nebo se vrátit do okamžiků, kdy se Evropané poprvé seznamovali s některými exotickými zvířaty a etniky.

V románu Martina Amise Peníze (Money, v originále 1984) rozhodně není o legraci či komično nouze – ale místy je to humor černý, ba cynický a úsměv se často změní ve škleb. Peníze zachycují moderní svět, v němž peníze fungují zčásti jako fetiš, zčásti jako symbol, virtuální modla a měřítko, ale také jako všeprostupující a všudypřítomný živel.

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

Recenze na nový český překlad spisu Athénská ústava, přičítaného Aristotelovi, jejž pořídil historik starověku Pavel Oliva.

Pravděpodobně nejvýznamnější současná kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová (1939) je také u nás již dobře známa a hojně vydávána. Z jejích jedenácti románů vyšlo česky zatím sedm...

Margaret Atwoodová patří ke spisovatelkám, které rády zkouší možnosti specifických literárních žánrů. Nevyhýbá se ani science fiction, což dokázala dnes již takřka klasickou feministickou dystopií Příběh služebnice, několika krátkými povídkami a naposledy románem Oryx and Crake. Je držitelkou prestižní Bookerovy ceny za román Slepý vrah, což ji spolu s úspěchem několika dalších románů vyneslo na pozici v současné době zřejmě kriticky nejvyzdvihovanější kanadské spisovatelky.

Děj Bakerovy nové knihy Checkpoint (Kontrolní stanoviště) se odehrává výhradně v pokoji jednoho washingtonského hotelu, kde spolu rozmlouvají dva přátelé. Jeden z nich chce zabít prezidenta.

V řadě českých biografických komiksů je ten o Milanu Rastislavu Štefánikovi překvapivý a nekonformní. Titulního hrdinu problematizuje a více než na dějinná fakta spoléhá na expresivní sílu občas až fantasmagorických obrazů.

Pouhých sto dní stačilo roku 1994 rwandským Hutuům k tomu, aby vyvraždili podle některých odhadů až milion znepřátelených Tutsiů. V politickém románu Lukase Bärfusse Hundert Tage umírají Tutsiové znovu. Více než samotný krvavý střet obou afrických etnik však švýcarského autora zajímá spoluvina a selhání Evropy.

Známý britský frankofil Julian Barnes napsal román podle pravidel literatury faktu, v němž se setkává samet dekadence s chladnými chirurgickými nástroji. Nedotýká se v něm pouze otázek umění, vědy a morálky – svou vášní pro „jiné“ se kriticky staví ke všem formám nacionalismu a dostává se tak na půdu politiky.

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Kolik smysluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto otázky řeší Zygmunt Bauman ve své knize Tohle není deník. Nejednou si v ní zoufá nad nespravedlností a nerovností, které ale po světě „distribuuje“ dost svévolně. Jeho smutek přitom vyvažuje vtip a sarkasmus.

Kniha slavného sociologa a litevského filozofa je napsána brilantní, esejisticko-dialogickou formou a obsahuje řadu podnětných postřehů. Některé její soudy jsou však možná příliš paušalizující či přehnaně alarmistické.

Autorčina nejnovější kniha se podstatným způsobem dotýká problematiky české kulturní účasti v životě novodobého Bulharska (běžně se setkáváme i s pojmy „česká intelektuální expanze“, „česká kulturní okupace“ či „civilizátorská úloha Čechů“), jež je již tradičním, ačkoli stále aktuálním předmětem české bulharistiky a bulharské bohemistiky.

Novela Jaro s rozbitou tváří uruguayského spisovatele Maria de Benedettiho vypráví o životě politického vězně Santiaga během uruguayské diktatury, jehož rodina přebývá v exilu. Sdělení příběhu by se ale zrovna tak mohlo týkat jakékoli jiné totalitní vlády, pravicové či levicové. Spoušť, již takové vlády zanechávají na lidských osudech, je obdobná a neméně tragická, a ani nemusí téct krev.

Po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne vrátit z madridského útočiště do rodného Montevidea... Zjišťuje však, že ty dva světy se nikdy neprolnou a on nepatří už nikam: ti, kdo zůstali, netuší, co prožili exulanti, a ti, kdo utekli, nevědí, co se dělo doma. Uruguayský autor Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti, která nám často připomene i naše dějiny. Nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země čtenáře uhrane.

Hlavním motivem románu Zama, díla u nás dosud neznámého argentinského spisovatele, je čekání, beznadějné očekávání lepších časů, které nikdy nemohou přijít. Zama vypráví o nenaplněném životě a vyprázdnění rodinném, milostném i pracovním. Hlavní postava Diego de Zama, funkcionář španělské koruny, čeká v nejzazším z koutů koloniální říše na povýšení, které by znamenalo nejen profesní růst, ale i návrat k rodině a důstojnější život. Čeká však marně.

Časoskokan, jedna z nejvíce vychvalovaných Benniho knih, je v jádru velmi smutnou, zároveň však také značně kritickou výpovědí o italské společnosti.

Milujete černý humor, sarkasmus a ironické komentáře? Orientujete se alespoň částečně v mezinárodní a hlavně italské politické situaci? Jestliže jste odpověděli na tyto otázky kladně, je pro vás kniha italského spisovatele Stefana Benniho

Spíše o závislých územích než o samostatných státních útvarech pojednává kniha Země, které zmizely a možná se až příliš soustřeďuje na filatelistické rarity. Přesto si zájemci o dějiny a historickou geografii díky mnoha zajímavostem a velkorysému grafickému zpracování přijdou na své.

Kdo se dostane na Hrad? Kandidátů je mnoho, ale vítězem může být jen jeden. Co ve volbách rozhoduje? Co o tom soudí analytici a komentátoři? Napadne nás Polsko? A máme napadnout Slovensko? A je Jan Novák tím nejlepším kandidátem?

Rumunský historik a profesor fakulty historie univerzity v Bukurešti Lucian Boia, známý svým dosti kritickým a svébytným pohledem na dějiny vlastní země a vlastního národa, sepsal v roce 2012 útlou publikaci s názvem De ce este România altfel? (Proč je Rumunsko jiné?). Podle slov samotného autora by tato práce měla představovat jakési volné pokračování knihy România, ţara la frontiera Europei (pod názvem Rumunsko, krajina na hranici Európy vyšlo v Bratislavě taktéž v roce 2012).

Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“ či úpadek vzdělanosti? I na to odpovídá fascinující kniha poskytující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé.

Z pojmu dánské štěstí se v posledních letech stal vývozní artikl. Mírně krkolomný a těžko přeložitelný výraz hygge, který se v dánštině objevuje v mnoha slovních druzích, znamená mít se příjemně a pohodově. Jenže samo hygge k obecnému tvrzení o spokojenosti národa nestačí. Štěstí je dnes měřitelnou veličinou opírající se o řadu kritérií, z nichž vycházejí i analýzy OSN, podle kterých Dánsko boří žebříčky statistik o občanské spokojenosti už od 70. let.

Snad každý Čech ví o někom ve svém okolí, kdo z jakéhokoli důvodu opustil domov a usadil se v zahraničí. Autorský kolektiv pod vedením etnografa, který se zahraničními Čechy zabývá již téměř pět desítek let, několika dílčími studiemi upřesňuje historii i současné postavení těchto lidí; zasadit vše do hlubšího rámce bilaterálních vztahů se ale podařilo jen částečně.

Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži, o vztahu vzdělanostních center a periferie, o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí, o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci, o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství.

Násilné skutky niektorých jednotlivcov v krajinách západnej Európy naliehavo kladú otázky o povahe multikulturalizmu. Je nevyhnutné považovať multikulturalizmus za utopický koncept vzhľadom k ľuďom ako Mohammed Bouyeri a naposledy Anders Breivik? Publicista, profesor demokracie a ľudských práv, Ian Buruma, v knihe Vražda v Amsterodamu, podrobne skúma stav, v akom sa ocitol multikulturalizmus a s ním aj holandská spoločnosť.