Příspěvky sahají od takových, které pojednávají o městě obecně (město jako vynález, s nímž se teprve začíná rozvíjet civilizace, strukturovaná společnost a architektura (R. Sedláková)), přes města světového významu (Cařihrad), jež patří do kontextu a dala by se srovnávat spíše s Londýnem či New Yorkem, až po města nepříliš velká a významná.

Velkou předností románu je jeho nepopiratelná čtivost (k níž přispívá i kvalitní český překlad), jíž autor dosáhl především úměrným a umným kombinováním různorodých prvků: vedle poutavého děje s několika romanticko-naivními zvraty se objevuje kritický, historicky fundovaný pohled zručného vypravěče...

Dystopická vize Maďarska v blízké budoucnosti: politicko-ekonomické mocenské kartely, organizovaný zločin ve spolupráci mafie s policií, cikánská válka, přiblblé reality show, které vymývají mozky celému národu. György Spiró ukazuje, kam by to mohlo vést, kdyby se všem současným problémům ponechal volný průběh. Ve svém románu tak útočí na hranici žánru fantastiky.

Kniha zkoumá digitální data a ukazuje, že jejich prostřednictvím se můžeme dozvědět leccos z toho, co o sobě ani my sami nevíme. Radí také, jak s daty coby nebezpečně dvousečnou zbraní náležitě zacházet. Autorovy interpretace jsou někdy příliš přímočaré, ale celkově jde o potřebnou a užitečnou publikaci.

Hostinec na tehdejší rakousko-ruské hranici, který patří Židovi zvanému zde prostě „starý Tag“, je dějištěm románu, jehož děj zaujímá jednu noc. V originále nese kniha název Austeria a je dobře, že se překladatelka či nakladatel rozhodli uvést tento název aspoň v závorkách na přebal a titulní stranu. „Austeria“ je označení, které se začalo užívat pro zájezdní hostince podél důležitých cest, když „krčma“ přestala být dost nóbl.

V rozdělené společnosti, která zápasí o svou budoucnost a tvář, by sborník příspěvků o československém disentu mohl ukázat, kudy z této situace ven, a kam se rozhodně nevracet.

Polského reportéra Mariusze Szczygieła není třeba českému čtenáři dlouze představovat. Od roku 2007, kdy v češtině vyšla jeho sbírka literárních reportáží o české historii Gottland, se širokému publiku představil mnohokrát sám — jak osobně, tak prostřednictvím dalších svých knih. Poslední příspěvek ke Szczygiełově české bibliografii vydalo v květnu 2014 slovenské nakladatelství Premedia. Obsáhlá kniha nese všeříkající název 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła.

Knižní rozhovor s Martinem M. Šimečkou líčí nedávné dějiny naší země i problémy současnosti z více perspektiv, třeba z česko-slovenské i mezigenerační. Důležité je též postavení Šimečky coby liberála, který se snaží pochopit i voliče Trumpa či Zemana. Daří se mu to se střídavými úspěchy.

Škrabalovo nejnovější dílo by kdekdo mohl prohlásit za „buranskou“ poezii. S hesly jako „Pryč už s těmi ‚pravdoláskařskými‘ intrikami a pražskou kavárnou“ nebo „Čechy Čechům, Babiš sobě“ působí, jako by básně psal nějaký ožrala po osmi pivech, který si myslí, že poezie má posluhovat státu. Ale nebojte se, Škrabalova knížka není literární příloha bulvárního plátku. Naopak, autor se v ní z pohledu ironika vyzbrojeného ostrým vtipem vysmívá dnešní nelehké době do tváře.

Rozsáhlá sociologicko-historická studie o turistice v poválečném Československu je zajímavá sonda do oblasti, která se týká snad každého z nás. Také v turistice, jež má v českých zemích dlouholetou tradici, se po roce 1948 projevoval vliv komunistické ideologie. Vedle faktografické dimenze kniha vybízí k hlubším úvahám o československé historii a povaze tehdejšího režimu.

Antonio Tabucchi je českým čtenářům znám především jako autor knih, ve kterých se jako tematická nit vinou celým příběhem slova „sen“ a „fantazie“. Román Jak tvrdí Pereira však z této sbírky detektivních a snových fikcí jednoznačně vybočuje.

Libanonsko-americký myslitel Nassim Nicholas Taleb platí v korporátních i některých akademických kruzích za personu non grata. Svým nekonvenčním myšlením jde v mnoha ohledech proti proudu, přitom mu nechybí dostatečné sebevědomí ani odhodlání nasadit za své ideje vlastní kůži (což prokázal, když úspěšně spekuloval proti trhu před finanční krizí).

Kniha podává komplexní analýzu nedávného vývoje naší části Evropy. Makroekonomický pohled střídá s detailními sondami do jednotlivých regionů a statistická čísla kombinuje s hůře kvantifikovatelnými, ovšem důležitými změnami mentálních konceptů a map.

Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.

Autorův pohled se vzpírá zjednodušujícím interpretacím. A i když Tureček zčásti rekapituluje známé skutečnosti, snaží se je nahlédnout z nové strany, přidat k nim nějaký nový aspekt.

Jednání Vídeňského kongresu měla uspořádat evropské poměry po chaosu vyvolaném napoleonskými válkami. Výsledky však kromě diplomatů a korunovaných hlav vzal za své jen málokdo a po celé Evropě začala vznikat hnutí mající za cíl daný stav věcí více čí méně změnit. Práce českého historika mapuje průběh těchto protestů i reakce vládnoucích míst na měnící se poměry.

Po třech letech se čeští čtenáři konečně dočkali dalšího románu z pera Miloše Urbana. Třísetstránková kniha s tajemným názvem Boletus arcanus, která na první pohled překvapí spisovatelovy příznivce nepřítomností podtitulu, představuje v kontextu autorovy románové tvorby určité novum hned v několika směrech.

Zborník Ipostaze ale identităţii româneşti (Podoby rumunskej identity) je publikáciou, ktorá vyšla ako výstup tretej medzinárodnej konferencie rumunistických štúdií, organizovaných každé dva roky na pôde Ústavu románských studií FFUK v Prahe (oddelenie rumunistiky). Dielo vyšlo predovšetkým vďaka úsiliu Libuše Valentovej, hlavnej organizátorky sympózia a editorky zborníka.

Téměř po sto letech od originálního vydání dostává český čtenář příležitost seznámit se s jedním z nejzajímavějších a nejdiskutovanějších filosoficko-společenských počinů počátku 20. století v Rusku, sborníkem Věchi. Sestavil ho během roku 1908 literární historik M. O. Geršenzon, tiskem pak vyšel v březnu následujícího roku.

Španělský spisovatel a novinář Ignacio Vidal-Folch (1956) pracoval za totality v Praze jako zahraniční korespondent. O čtvrtstoletí později své vzpomínky zpracoval v románu Pronto seremos felices (Brzy budeme šťastní), který je zajímavý nejen jako historické svědectví, ale i literárně.

Román Žime, potom uvidíme je čitateľom ponúkaný ako “filmovo napísaný príbeh”, ktorý “s ľahkosťou a iróniou, bez moralizovania zobrazuje prítomnosť”...

Mrzáci studenej vojny bezpochyby sú cenným dokumentom obsahujúcim množstvo faktov o významnejších i menej významných osobnostiach modernej slovenskej literatúry.