Pokračování dětské steampunkové série přináší nové dobrodružství oblíbených hrdinů, okořeněné trochou páry, hledáním obřího diamantu a procházkou londýnským podzemím. Svět představený v prvním díle se sice žádného výraznějšího rozvoje nedočkal, to však neplatí o protagonistech, kteří si své role tentokrát skoro dokonale prohodili.

Snad až příliš senzacechtivý titul Jak rabíni dělají děti v nenápadném paperbacku skrývá duchaplný pohled pařížské liberální rabínky Delphine Horvilleurové na takřka odvěkou otázku židovské identity.

Lukáši Marvanovi vychází v pořadí sedmá básnická sbírka s názvem Cestovní básně. Opět obsahuje meditativně introspektivní rozmluvy, v nichž ale oproti předchozím knihám namísto vnitřního smíření vystupují do popředí temnější pocity bytostného zmaru a zoufalství.

Příběh čtyř žen cestujících v čase v sobě spojuje univerzální téma mezilidských vztahů se specifickými rysy japonské kultury a literatury.

Krátký, úsporný, koncizní – takový je román židovského autora litevského původu, který od dospívání žil ve Francii a své oceňované prózy psal pod několika pseudonymy. Světlo ženy se odehraje během jediné noci a s minimálním počtem aktérů. Přesto se jeho příběh hluboko zadře pod kůži.

Všechny prostředky povoleny! Pravděpodobné heslo autora, jehož provokativní styl může leckoho iritovat. S vášní a vervou sepsaná kniha pléduje za radikální proměnu českého školství. Je ale otázka, jestli pomůže posunout věci dobrým směrem, podobně krásných a nerealizovaných návrhů už zde totiž byla řada.

Rváč velmi volně navazuje na slavný autorův komiksový román Essex County. S robustní černobílou kresbou se vrací k samotářským existencím na kanadský venkov, příběh je však tentokrát podstatně sevřenější.

Téměř deset let poté, co norský spisovatel Karl Ove Knausgård svým gigantickým dílem rozvířil vody literárního světa, se českému čtenáři dostává do ruky jeho pátý díl. V něm se autor po předešlém putování krajinou dětství a temnými končinami dospívání postupně navrací k ústřednímu tématu celé hexalogie. Cesta je to však dlouhá a smáčená deštěm.

Měl to být jakýsi alternativní průvodce po Bruselu, po několika úvodních kapitolách ale vyvstává otázka, zda je vydání bloggerských zápisků v knižní podobě vůbec v něčem přínosné.

Trhy už dávno nejsou spojené pouze s Vánocemi a dalšími významnými svátky. Jejich tradice přesahuje rámec venkova a přináší do měst něco nevšedního, co v dnešní uspěchané době vyzývá člověka zastavit se a rozhlédnout se okolo, aby viděl plody lidské práce.

Jokerova cesta přes oceán se letos neomezila na vyzvednutí filmové ceny v Benátkách. Spolu s Batmanem si komiksový žertéř prodloužil pobyt o turné po velkoměstech starého kontinentu, včetně Prahy. Svědectví o tom přináší komiks Batman: Evropa.

V české próze, v poslední době tak bohaté na rozličné literární hrdinky kolem třicítky, se na podzim objevil muž ve středním věku. Z pera Petry Dvořákové se zrodil tak trochu zkrachovalý lékař, jehož příběh je svižný, působí velmi autenticky, ale bohužel se občas neubrání stereotypu souvisejícímu právě s protagonistovým věkem. Zřejmě o to ale ani neusiluje.

Od hloupého Honzy a fanzinů přes beton k píchacím hodinám. Soubor studií zkoumajících symbolickou dimenzi jevů a předmětů jen zdánlivě plochých a nezajímavých.

Jakou cenu má lidský život ve srovnání s deštným pralesem? Antiutopický román sepsaný v polovině devadesátých let ukazuje, jak by mohla Evropa skončit, kdyby se nedokázala oprostit od své vykořisťovatelské tradice a chtěla si i nadále podmaňovat svět.

Román Mezerovitý plod, který získal v roce 2015 slovenskou cenu Anasoft litera, je zdánlivě subtilní autobiografické vyprávění o umírání protagonistčiny matky. Kniha však obsahuje více vrstev, díky nimž čtenáře vtáhne a nepustí – a díky nimž se nakonec zadře pod kůži víc, než bychom možná čekali.

Co je to temná hmota? Lze překonat rychlost světla? Kam se rozpíná vesmír? Proč hledáme teorii všeho? Existuje jinde ve vesmíru život? A proč běží čas pořád dopředu? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky sice neznáme, ale proč si to nepřiznat. Alespoň tak na to jdou autoři (trochu infantilně nazvané) knihy o vesmíru, která na příkladu toho, co všechno nevíme, ukazuje, že naše současné znalosti jsou i přesto úchvatné a jejich prohlubování nám v budoucnu bezpochyby přinese ještě spoustu zábavy.

Celkem sedmidílný akční western se v českém vydání vešel do jediného rozsáhlého svazku. Nonkonformní scenárista v něm rozehrává efektní spirálu násilí, bizarností a krkolomných příbuzenských propletenců.

Kdo má rád Sorrentinovy filmy, nebude zklamán ani jeho románem: své místo v něm mají velkolepé scény i napětí mezi mládím a stářím. Je však třeba přistoupit na jeho hru a nechat se unášet neučesaným hovorovým stylem nenasytného vypravěče.

Příběh rakouské novinářky v žádném případě nespadá do známého amerického schématu o dítěti z chudých poměrů, které se prosadilo, naopak dokládá, jak pestré a mnohdy nečekané mohly být osudy Evropanů ve 20. století.

Velkoformátová publikace Alle sammen teller (Počítejme spolu) učí děti nejen počítat, ale prostřednictvím emocionálně laděných zamyšlení a filozofických otázek i přistupovat ke světu se zvědavostí, otevřenou myslí a bez předsudků.

Práce o dějinách zlínského studia animovaného filmu vyniká věcností a faktografickou důkladností. Autor se však jen málo věnuje estetické stránce věci.

Společně s autorovými úspěchy v literárních soutěžích (1. místo v Literární ceně Vladimíra Vokolka 2015, finalista Literární soutěže Františka Halase 2016) vyvolává fakt, že sbírka vyšla jako jubilejní, stý svazek edice poesie Host, v čtenáři velká očekávání. Štěpánovy básně ho však nenaplňují.

Od poutníků k postturistům. Motivace turistů a jejich zklamávaná očekávání, ale i zmoudření v jedné knize.

Co říct o čtyřicetiletém muži, který podnikal v oblasti informačních technologií, je bezdětný a rád pije veltlínské? Měl by o čem vyprávět, nebýt fatální diagnózy v podobě roztroušené sklerózy a obsedantního přání dobrovolně rozhodnout o vlastní smrti?

Zajímavý název a téma pokroucených vztahů ve zdánlivě vzorných rodinách plus trocha mrazivých tajemství k tomu – nic z toho není dost nové, aby kniha čtenáře překvapila. Pozornost věnovaná dětství a umně dávkovaná nejistota z ní však dělají solidní žánrové čtení.

Rozostřená fotografie na obálce zachycuje šapitó a ruské kolo. Evokuje nevolnost, kterou pocítíme, když to kolotočáři přeženou s rychlostí. Povídky Klimka-Dobrzanieckého s výjevem v mnohém souzní. Pro čtenáře to bude jízda ne vždy příjemná a ne vždy se pobaví tak jako na představení komediantů.

Recenzovat knihu vydanou před dvanácti lety nemusí dávat velký smysl. V případě výbušné a útržkovité prózy Ano však můžeme udělat výjimku. Excentrické a originálně pojaté zápisky ženy trpící vážnou duševní chorobou, od nichž se čtenář jen těžko odtrhne, jsou totiž připomínkou Margarity Karapanou, významné novořecké spisovatelky, od jejíž smrti právě uběhlo jedenáct let.

Surrealisticky laděná prvotina novořecké spisovatelky Margarity Karapanou rozhodně nenabízí pohádkové a prvoplánové čtení, jak by se mohlo zdát z názvu knihy. Příběh, vyprávěný perspektivou dětské vypravěčky, se pohybuje na tenké hraně snu a reality. Postupně odhaluje sugestivní popis hrdinčina dospívání, naplněný obrazy krutosti a nečekané sexuality.

Lyrická výpověď Margarity Karapanou je poskládaná ze snových obrazů a vzpomínek hlavní hrdinky na matku. Mnohdy surový vypravěččin vnitřní svět odhaluje komplikovaný vztah obou žen a ukazuje starší z nich v nevšedním světle jako nenáviděnou a milovanou zároveň.

V knižním shrnutí svého mnohaletého výzkumu zve autor na dlouhou a křivolakou cestu obecnými i kulturními dějinami od šílenců a bláznů k duševně nemocným pacientům. Dokáže se na ní sám neztratit?