Četli jste ho na střední škole, ale potom jste na něj zapomněli? Možná je na čase ho oprášit. Charles Bukowski: s prachovkou kolem něj už třináct let rejdí nakladatelství Argo.

Antiutopistická novela Mrtvolné skvrny je klíčová „šuplíková“ próza Borise Christova o životě a existenci v strukturách totalitního režimu. Příběh mladého básníka se odehrává ve fiktivním Etonu, který na jedné straně připomíná dystopické světy z kanonických děl světové literatury, na druhé straně je v lecčems jiný a neopakovatelný. V každém případě je tato výrazně lyrizovaná novela Borise Christova pozoruhodný text současné bulharské literatury.

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Pozapomenutou autorku v posledních letech úspěšně připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee romány Pole je tento svět a Strážkyně domácího krbu. Lesbická tematika druhého titulu budila v roce 1954 zvláštní pozornost. Ale byla v nizozemských literárních kruzích skutečně tak kontroverzní, jak vyplývá z doslovu Evy Cosséeové?

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Po románu Pole je tento svět se čeští čtenáři mohou seznámit s její novelou Strážkyně domácího krbu z roku 1954. Decentní příběh o vztahu dvou žen na rozhraní přátelství a lásky vzbudil svého času rozruch a ani po letech neztratil působivost. V roce 2017 novelu znovu připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee. Nakladatelka Eva Cossée k ní napsala doslov, který je také součástí českého vydání.

Proč se matka vzdá vlastního dítěte a co vede tu novou k tomu, že je po dvanácti letech zase vrátí? Svěřit dítě někomu bohatšímu v naději, že unikne bídě, bylo v Itálii sedmdesátých let minulého století běžné. Donatella Di Pietrantonio popisuje situaci, kdy se dítěti přesto nedostává toho hlavního: lásku mu ani biologická „venkovská“ matka, ani ta nová „městská“ nedokáže dát.

Na jaře vyšel ve Francii nový překlad Haškova Švejka. Tato kniha představuje ve francouzském prostředí dodnes zřejmě nejčastější odkaz na českou kulturu. Osudy dobrého vojáka Švejka z roku 1921 se k francouzským čtenářům dostaly prvně v překladu Jindřicha Hořejšího už deset let po českém vydání, od té doby kniha vycházela v mnoha reedicích. Proč vznikla nová verze a co všechno se v ní měnilo, shrnuje překladatel Benoit Meunier.

O tom, že Nikos Kazandzakis strávil několik let v českém Božím Daru a udržoval přátelské styky s Bohuslavem Martinů, se všeobecně ví. Letošní několikanásobné jubileum české neogrecistiky poskytuje příležitost připomenout si další kapitoly z česko-řeckých kulturních vztahů.

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

S trochou nadsázky se dá tvrdit, že touží-li nějaká země po velkém spisovateli, není lepší metody než vytipovat si slibného autora a zavřít ho do vězení, kde obdrží psací náčiní a přístup ke knihovně – životopisy velikánů světové literatury Miguela de Cervantese či Fjodora Michajloviče Dostojevského mluví samy za sebe.

Román Matky Teodory Dimovy vytvářel různé ženské typy a jejich literární protějšky v postavách frustrovaných dospívajících dětí. Divadelní hra nutí diváky znovu prožít tragiku románu, ne však jako pouhá adaptace, ale prostřednictvím doplňujících se úhlů pohledu.

Petko Račov Slavejkov, autor baladické poémy Pramen Bělonohé z roku 1873, je považován za prvního bulharského básníka.

Studie Původ německé truchlohry z roku 1928, věnovaná fenoménu německého barokního dramatu, je ojedinělou prací na toto téma. Německý filozof a literární teoretik Walter Benjamin si v ní vytyčil za cíl prozkoumat, jakým způsobem tvůrci barokní truchlohry zpracovávali historická témata, aby na jejich pozadí osvětlovali nadčasové pravdy.

Překladatelka Helena Kadečková v doslovu k novele Advent přibližuje čtenářům význam Gunnara Gunnarssona pro islandskou i světovou literaturu.

Dítě chce něco vidět. Vždycky to tak začíná a začalo to tak i tentokrát. Dítě chtělo něco vidět. Konkrétně originální fotografie v časopisu Life, brzy po válce. Anglicky ve svých dvanácti letech Antonín Přidal neuměl, a tak každé slovo hledal v příručním slovníku.

Osmadvacátého srpna slavíme v Evropě významný den, respektive významnou noc netopýrů. Netopýři byli dlouho vnímáni jako spojenci ďáblů, upírů, vyslanci pekel či převtělené duše zemřelých. Málokdy chyběli na vyobrazeních čarodějnických sabatů. Lidé je pomyslně trestali za to, že se vymykají jejich představě přírodního řádu: ani myš, ani pták. Jak se daří ponurý lidský obrázek netopýra měnit?

„Jsouc švarnější co do oděvu a postavy než její příbuzní, jemnější, opatrnější, rozumnější, obezřetnější, pružnější, veliké paměti místné, vynalézava, trpěliva, spojuje v sobě všecky vlastnosti dokonalé zákeřnice a činí na nás, připočítáme-li k tomu její duchaplný humor, dojem dokonalé virtuosky.“ Takto velebil rezavého tvora spisovatel von Tschudi, a zoolog Brehm dokonce napsal, že liška „jest ve své způsobě zvířetem dokonalým“. Kdy Evropané získali k liškám takový postoj? A mají ho dodnes?

Rakousko 2016. Zatímco celá země v bouřlivé atmosféře volila nového prezidenta, vybírala odborná porota historicky prvního laureáta samostatné Rakouské knižní ceny. Na scénu také s nebývalou silou vtrhly dvě výrazné debutantky, zatímco tradiční hráči se drželi spíše v pozadí. O kom a o čem se ještě mluvilo? Ohlédnutí za rakouskou knižní produkcí minulého roku včetně anotací vybraných titulů.

Předmluvu ke knize Válečné deníky 1939–1945 napsala švédská spisovatelka Kerstin Ekmanová.

Doslov k českému překladu knihy Opozdilec od Dimitriho Verhulsta – na téma stáří, rodinné neshody, společenské konvence a jak tomu všemu uniknout.

Bodo Kirchhoff získal Německou knižní cenu, Guntram Vesper zase Cenu Lipského knižního veletrhu. Uplynulý rok německé literatury nicméně nepatřil pouze jim. Následující shrnutí včetně krátkých anotací doplňuje a rozšiřuje bilanci prezentovanou 8. prosince 2016 v pražském Goethe-Institutu.

Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má.

Promluvy velkého množství postav románu G. Cabrery Infanta se jako hravé pramínky slévají, obtékají překážky a vybublávají v drobných či větších vírech na povrch, kde je vzápětí smete vlna „tygřích slin“, hnaná zběsilou slovní smrští v rytmu radovánek i smutků havanského předrevolučního nočního života.

Mezi hlavní znaky poezie Generace 68 patřila figura „inventáře každodennosti“. Ta v sobě často zahrnovala předměty, zrcadlící politickou situaci: účty, legitimace, noviny, laciné potraviny. Byl pěstován žánr „rozkvétající poémy“ a kritika deformovaného jazyka tehdejších médií. Básně často parodovaly jazykový styl nařízení, předpisů, oznámení, zpráv, dotazníků, rádia, televize, novinových inzerátů atd.

Kniha rozmluv s Carlem Gustavem Jungem prezentuje jeden ze zásadních přístupů ke studiu zákonitostí fungování lidské psychiky. Konfrontace s jinými psychologickými školami, o niž se pokouší náš článek, má naznačit jeho možnosti a meze a poukázat na bohatství psychologických teorií, k němuž významně přispěl německojazyčný prostor.

Literatura 19. století má v britském a českém kontextu diametrálně odlišné postavení. Na Britských ostrovech dodnes patří klasická díla této doby mezi nejoblíbenější romány. Proč tomu tak je a proč má smysl znovu vydávat v češtině takovou Tess z d’Urbervillů Thomase Hardyho?

Kult svatého Magnuse tvoří jeden z pilířů orknejského kulturního a duchovního života a stal se inspirací pro mnoho působivých uměleckých děl, jedním z nichž je i nedávno do češtiny přeložený román Magnus George Mackaye Browna.

Dola de Jongová (1911–2003) dělila své literární působení mezi Nizozemsko a USA. V románu Pole je tento svět z roku 1945 bezprostředně zpracovala zážitky evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger, přestupní stanici na cestě do bezpečí. V roce 2015 pozapomenutý román znovu připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee. Nakladatelka Eva Cossée k němu napsala doslov, který je také součástí českého vydání.

V románu Pole je tento svět z roku 1945 líčí Dola de Jongová (1911–2003) situaci evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger. Autentický dopis jednoho z uprchlíků, který v souvislosti s novým vydáním románu umístil na internet jeho synovec, románový příběh dokresluje a propojuje ho s reálnými osobami i událostmi. I sama historie vzniku této knihy je nevšední, což je také důvod, proč český překlad z nizozemštiny výjimečně vznikal s přihlédnutím k anglické verzi.

„Pastýřský román“ Giacumbert Nau rétorománského autora Lea Tuora je nejen suverénní výpověď o životě na vysokohorských alpských pastvinách, ale také svébytný jazykový experiment, který v češtině vychází jako tzv. překlad druhé ruky. Jak vznikal a čím je kniha výjimečná, shrnuje doslov k českému vydání.

Péter Esterházy představuje jednu z nejpozoruhodnějších osobností současné maďarské prózy, ale zároveň tvrdý oříšek pro každého překladatele. Jeho tvorba je proto v překladech přístupná jen ve svých okrajových projevech, v češtině se, pokud vím, dosud neobjevila... Péteru Esterházymu věnoval první článek v češtině hungarista Michal Černý v revui Světová literatura v roce 1987.