Tato studie chce na materiále současné literární tvorby Romů v Česku nahlédnout otázky účelovosti v obrozenském paradigmatu, dotknout se možností literatury v procesu formování národní identity a konkretizovat některé obecné postřehy o povaze obrozenských kultur.

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

Podrobný rozbor díla Petera Ackroyda.

Smutná zpráva přišla z Vídně: 27. března zemřel Friedrich Achleitner. Klasik rakouské neoavantgardy, člen legendární Vídeňské skupiny, zakladatel teorie architektury, autor šesti svazků průvodce moderní rakouskou architekturou. Velká osobnost rakouské poválečné kultury, zároveň člověk neobyčejně skromný. Gentleman a přítel.

Každá z bývalých zemí SSSR si programově zakládala na alespoň jednom národním umělci v oblasti hudby, kinematografie, výtvarného umění či literatury. Bez nadsázky lze říci, že jedinou výraznou osobností z pětice „ –stánů!“ Střední Asie, jediným tamním žijícím literárním klasikem, kterého dodnes čtou čtenáři po celém světě, je kyrgyzský rodák, a nynější diplomat v Belgii, Čingiz Ajtmatov (1928). Jeho knihy byly přeloženy do 165 jazyků a objevily se v 67, 5 milionech exemplářů.

Cesta na jih, nový román Michala Ajvaze, je knihou o šťastném prázdnu, z kterého se rodí příběhy, vyprávěním o vyprávění. Obsahuje množství sebevysvětlujících prvků, a tak je stejně příkladem tohoto šťastného prázdna jako jeho obhajobou.

Co poutá spisovatele Michala Ajvaze k jeho karaimským předkům? A obráží se jeho spřízněnost s tímto zřejmě zanikajícím etnikem v jeho fantastických textech? Autor odpovídá na otázky, které jsme mu položili.

Touto knihou se dostává čtenáři do ruky výbor deseti Akutagawových povídek poprvé přeložených do češtiny. Téměř každý zná film Rašómon, oceněný v roce 1951 v Benátkách, ale málokdo ví, že k jeho scénáři byly použity dvě Akutagawovy povídky...

Celou svou tvorbou Edward Albee odmítal, odmítá a bude odmítat tzv. dekorativní literaturu, která přijímá status quo, píše o něm a netouží ho měnit. Každá jeho hra chce lidi přinutit, aby začali přemýšlet jinak.

Leon Battista Alberti se narodil v Janově 18. února roku 1404 jako nemanželský syn zámožného bankéře Lorenza Albertiho.

V milostném příběhu o Ippolitovi a Leonoře si vždy univerzální Alberti “odskočil“ do novelistického žánru, kvetoucího v Itálii již od konce 13. století.

Úvahy o povaze a moci bohyně Štěstěny (Fortuny) provázejí dějiny evropského myšlení již od starověku.

Danta Alighieriho lze zřejmě označit za nejvýznamnějšího italského básníka, který společně s Petrarcou a Boccacciem patří mezi otce italské literatury.

Dantovská kritická tradice u nás nesměle začíná již v 19. století a rozhodněji se rozvíjí nad překladem Jaroslava Vrchlického.

Dantova Komedie patří k nejkomentovanějším dílům světových literárních dějin a učinila svého toskánského tvůrce nesmrtelným.

Očistec je druhá kantika Dantovy Komedie. Dante jej popisuje jako součást onoho světa, která se zrodila, když Bůh vyhostil z ráje buřiče Lucifera.

Dantova pouť začíná v temném lese hříchu, kde sešel ze správné cesty. Snaží se z něj vyjít směrem k pahorku, který osvětluje slunce (symbol Boha).

Ráj je poslední kantikou Dantovy Komedie. Přestože se první dvě kantiky, Peklo a Očistec, často nachází ve vztahu vzájemné opozice, obě fungují na podobném principu a jsou koncipovány v návaznosti na svět pozemský.

Nový život (Vita nuova) je dílem Dantova mládí. Dante dílo věnoval svému příteli Guidovi Cavalcantimu, který Danta přiměl, aby ho napsal v italštině a ne v latině.

Nový život je Dantovým raným dílem. Jedná se o příběh Dantovy lásky k Beatrici, ale zároveň je to i spis o poezii. Dante zde dospěl k novému pojetí lásky, ve kterém spojil stilnovistické pojetí lásky s křesťanskou filozofií.

Na pole tvorby pro děti se dál vydávají autoři, kteří patří ke špici současné literatury: nejnověji Petr Borkovec, Petr Stančík, Jan Jařab a Ondřej Buddeus. A ambiciózní nakladatelské aktivity, které ještě před deseti lety vypadaly jako stěží udržitelné, vydávají své plody a nasadily vysokou laťku, zejména co do výtvarné podoby knih.

Jak se dnes píše „za velkou louží“? Před rokem jsme si dali za cíl hlouběji prozkoumat nejnovější trendy v beletrii Spojených států, a to především na základě knih, jež v současnosti vycházejí v českém jazyce.

Americká kultura se na nás valí ze všech možných komunikačních kanálů, což by svádělo až k pocitům „přejedení“ Amerikou. Přesto je dnes obzvláště zajímavé ji sledovat. Spojené státy v poslední době čelí různým politickým, sociálním, kulturním nebo technologickým změnám, což se přirozeně zrcadlí i v americké literatuře. V době globalizace navíc americká literatura nevypovídá pouze o Spojených státech amerických.

Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Ovšem moderní americká literatura v tom našla své veliké téma.

Zpočátku může mít čtenář pocit, že drží v ruce nějaká novodobá dobrodružství Toma Sawyera, může pomyslet i na Ostrov pokladů.

Nakladatelství Odeon vydalo český překlad posledního románu Argentince Federica Andahaziho "Vlámské tajemství".

Již slavný B. Pascal napsal, že člověk nemá věřit, že je roven zvířatům nebo andělům, ani mu nemá být jedno či druhé utajeno, ale má si být vědom obojího. Ještě citovanější je pak jeho výrok, že člověk není ani anděl, ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem.

Nejslavnější pohádkář všech dob Hans Christian Andersen by letos (1805-1875) oslavil dvousté narozeniny

V souvislosti s novým kritickým vydáním Nietzschových spisů vyšla v Německu během loňského a letošního roku řada biograficky zaměřených publikací o dvou významných ženách filosofova života: Lou Andreas-Salomé a Elizabeth Förster-Nietzsche.

Sophia de Mello Breyner Andresenová se narodila v aristokratické rodině s dánskými předky v roce 1919, čtyři roky po vydání časopisu Orpheu, jímž modernisté v čele s proslulým tvůrcem heteronymních básníků Fernandem Pessoou a Máriem de Sá-Carneirem zaútočili na baštu zpohodlnělých kulturních konzumentů, volajíc po autonomní, elitní, náročné literatuře pro zasvěcené.