Na jaře 2013 vyšel v českém překladu jeden z románů současného německého autora, nositele věhlasné Büchnerovy ceny, Wilhelma Genazina pod názvem Deštník pro tento den (v originálu Ein Regenschirm für diesen Tag, 2001).

Koupelna vyšla v roce 1985. Útlá knížka s obálkou prestižního nakladatelství Minuit, které o několik desetiletí dříve objevilo Samuela Becketta a stalo se například i zázemím autorů řazených k Novému románu, vyvolala mezi odbornou kritikou, ale i v řadách běžných čtenářů nečekaný ohlas.

Milostný příběh v historických kulisách Neapole 18. století i óda na nadpozemsky krásný hlas, a vůbec na jevy, které nás přesahují.

Koncem roku 2012 vydalo nakladatelství Rybka Publishers všech sedm dílů Proustova Hledání ztraceného času; jedná se o záslužný, ale především o odvážný počin, uvážíme-li, jaké pověsti se tento milník evropské literatury často těší.

Knihy Orhana Pamuka (1952) bývají často označovány za svorník mezi Východem a Západem. V řadě západních médií se o jeho textech referuje jako o působivém spojení euroamerické modernistické literatury s technikami literatur „orientálních“ a Pamuk sám bývá – až příliš snadno – ukazován jako ten, kdo evropskému publiku v jemu přístupné formě zprostředkovává příběhy Východu a současně je pro miliony čtenářů interpretem turecké historické, společenské – a občas i politické – zkušenosti.

Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu...

„Na celé zemi není zvířete, jež by zasluhovalo plné úcty, přátelství a lásky člověka více než pes. Jest částí člověka, částí nezbytnou k jeho prospěchu a blahobytu“. Tato slova nacházíme ve slavném Brehmově Životě zvířat a snad až na ty, kteří preferují kočky, by s nimi asi většina lidí souhlasila.

Max van Duijn vrhá na román Už nikdy spánek W. F. Hermanse nové světlo: vypravěči Alfredu Issendorfovi se nedá věřit. Při bedlivém čtení se ukáže, že je dokonce nebezpečný. Ten román je třeba číst jinak, než jak ho dosud četly desetitisíce čtenářů.

Píše se říjen 2011 a dosud existují dva německé státy. Berlín je rozdělen zdí. Ve východní části Berlína, hlavním městě Německé demokratické republiky, jejímž nejvyšším představitelem je už dvaadvacet let Egon Krenz, je nalezena mrtvola oběšeného muže.

Zdálo by se, že Michał Witkowski má ambice stát se kronikářem nedávné historie. Zatímco ve svém románovém debutu Chlípnice (2005) zachraňoval před zapomněním svět nočních dostaveníček perverzních homosexuálů v socialistickém Polsku 70. a 80. let, ve svém druhém románu Královna Barbara jako by se snažil zaznamenat bolestný přerod rozkládajícího se socialistického systému v divoký mafiánský kapitalismus raných devadesátých let.

Poezie Rafała Wojaczka se od chvíle, kdy v roce 1965 s velkým ohlasem debutoval sedmi básněmi na stránkách prvního čísla měsíčníku Poezja, těší neutuchajícímu zájmu literární kritiky i čtenářů.

Igor Cholin se narodil 21. ledna 1920 v rodině důstojníka carské armády v městečku Vojkovskaja u Moskvy. Po smrti otce jej v devíti letech matka poslala do dětského domova. Během čtyř let jich prošel několik, ale nakonec ze všech utekl. Z toho posledního, který byl umístěn ve zrušeném mužském klášteře v Solotči u Rjazaně, zběhl kvůli počínajícímu hladomoru.

Po několika knihách mýtů, pověstí, legend a pohádek ze slovesnosti Islanďanů, Sámů a Gróňanů přichází nakladatelství Argo s novým překladem tradičních norských pohádek. S jejich zaznamenáváním začali přátelé Peder Christian Asbjørnsen a Jørgen Moe v první polovině 19. století. Pohádky sami upravovali a vydávali v sešitech. V Norsku jimi sesbírané pohádky vycházejí znovu a znovu a objevují se opravdu všude – například uvnitř balení nejprodávanější norské čokolády.

Právě uplynulý rok 2012 byl pro rumunskou literaturu jubilejním – 6. června totiž uběhlo přesně sto let od chvíle, kdy v Berlíně zemřel jeden z nejvýznamnějších rumunských spisovatelů, Ion Luca Caragiale (1852–1912).

Jerôme Ferrari, korsický spisovatel, který v roce 2012 obdržel prestižní francouzské literární ocenění Prix Goncourt, již dříve publikoval čtyři romány. Jeho letošní vzestup ke slávě by snad mohl přispět k tomu, abychom si aspoň některé z nich přečetli i v překladu.

iLiForum se tentokrát věnuje problematice „viditelnosti“ překladatele. Evropská rada asociací literárních překladatelů (CEATL), jejímž členem je i česká Obec překladatelů, se právě chystá zveřejnit přehled situace v členských zemích, pokud jde o „visibility“, tedy viditelnost překladatele – naše iLiForum tak zapadá do debaty, která se momentálně vede v mezinárodním měřítku.

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Rumunský religionista, filozof, znalec mýtov, spisovateľ a esejista Mircea Eliade (1907–1986) bol v totalitnom Československu z politických dôvodov (ako „emigrant“ na Západ) skôr trpený ako forsírovaný, aj to iba ako spisovateľ, nie ako vedec. Veď religionistika, ktorou sa tento širokospektrálne orientovaný bádateľ fundamentálne zaoberal, bola v tých časoch „idealistickou pavedou“.

Dlouhý příběh židovského národa je plný příkoří i vůle přetrvat v nejtěžších podmínkách. Mnohasetleté prolínání kultury evropských národů s židovskou kulturou skončilo holocaustem, dodnes nepochopitelným a děsivým dědictvím historie.

Jestliže dnes po půlstoletí od Pištorovy první sbírky vychází souborné vydání jeho textů a já mám příležitost se k nim vyjádřit, nejde už o pietu, ale o potenci psaní, které nestárne. O dílo autora, který své vážení slov zaplatil životem, ale propůjčil jim trvalost.

V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století patřil prozaik Marko Švabić mezi nejoriginálnější slovinské spisovatele experimentující v oblastech krajního modernismu a navíc se pokoušel o žánr divadelní a rozhlasové hry.

Začátkem června vyšel v nakladatelství Paseka třetí prozaický text německého spisovatele W. G. Sebalda Saturnovy prstence. Po povídkovém souboru Vystěhovalci (česky 2006) a románu Austerlitz (2009) je to další ze zásadních autorových textů, v němž se zabývá myšlenkou prchavosti vzpomínek a pochmurným řetězcem katastrof v historii, jež zdá se neberou konce.

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen.

Třetí iLiForum jsme se rozhodli věnovat otázkám kolem čtení. Kdekdo si stýská, že se dnes málo čte. Zejména mladí prý nečtou. Pokud je to pravda, má a dá se s tím něco dělat?

Jsem Evropanka, ročník 57. Mládí v Karlsruhe, to byly večery prožité ve Straßburgu nebo v Colmaru. Pasolini a Paolo Conte nás provedli Itálií, zato východní část Německa pro nás byla cizinou. Po studiích jsem s mužem a dětmi odjela na tři roky do Soluně, jež mi byla bližší než Paříž. Když jsem v rámci svého působení pro jeden časopis poprvé sestupovala ze schůdků boeingu Air France na přistávací plochu v Západní Africe, cítila jsem, že tuto zemi miluji, voněla jako novorozeně.

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.

V české poezii pro děti je možné označit přinejmenším dvě období za její „zlatá léta“, období, kdy její obraz spoluvytvářely skutečné básnické osobnosti a kdy se v poezii pro děti otevíraly nové cesty a prostory. Prvními „zlatými léty“ byl beze sporu konec 19. století, kdy zazářilo trojhvězdí Sládek – Rais – Kožíšek plus F. S. Procházka. Druhým takovým plodným obdobím byla 40. léta 20. století, kdy vedle sebe současně tvořily výrazné osobnosti různých poetik – především V. Nezval a F. Halas.

Mohou knihy sloužit k psychoterapeutickým účelům? Měli bychom se denně povinně vracet k vybraným beletristickým knihám, aby skutečně ovlivnily náš život? A co má psychoterapie společného s vyprávěním příběhů? Na tyto a podobné otázky se snaží odpobědět tato esej.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve