Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Rumunský religionista, filozof, znalec mýtov, spisovateľ a esejista Mircea Eliade (1907–1986) bol v totalitnom Československu z politických dôvodov (ako „emigrant“ na Západ) skôr trpený ako forsírovaný, aj to iba ako spisovateľ, nie ako vedec. Veď religionistika, ktorou sa tento širokospektrálne orientovaný bádateľ fundamentálne zaoberal, bola v tých časoch „idealistickou pavedou“.

Dlouhý příběh židovského národa je plný příkoří i vůle přetrvat v nejtěžších podmínkách. Mnohasetleté prolínání kultury evropských národů s židovskou kulturou skončilo holocaustem, dodnes nepochopitelným a děsivým dědictvím historie.

Jestliže dnes po půlstoletí od Pištorovy první sbírky vychází souborné vydání jeho textů a já mám příležitost se k nim vyjádřit, nejde už o pietu, ale o potenci psaní, které nestárne. O dílo autora, který své vážení slov zaplatil životem, ale propůjčil jim trvalost.

V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století patřil prozaik Marko Švabić mezi nejoriginálnější slovinské spisovatele experimentující v oblastech krajního modernismu a navíc se pokoušel o žánr divadelní a rozhlasové hry.

Začátkem června vyšel v nakladatelství Paseka třetí prozaický text německého spisovatele W. G. Sebalda Saturnovy prstence. Po povídkovém souboru Vystěhovalci (česky 2006) a románu Austerlitz (2009) je to další ze zásadních autorových textů, v němž se zabývá myšlenkou prchavosti vzpomínek a pochmurným řetězcem katastrof v historii, jež zdá se neberou konce.

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen.

Třetí iLiForum jsme se rozhodli věnovat otázkám kolem čtení. Kdekdo si stýská, že se dnes málo čte. Zejména mladí prý nečtou. Pokud je to pravda, má a dá se s tím něco dělat?

Jsem Evropanka, ročník 57. Mládí v Karlsruhe, to byly večery prožité ve Straßburgu nebo v Colmaru. Pasolini a Paolo Conte nás provedli Itálií, zato východní část Německa pro nás byla cizinou. Po studiích jsem s mužem a dětmi odjela na tři roky do Soluně, jež mi byla bližší než Paříž. Když jsem v rámci svého působení pro jeden časopis poprvé sestupovala ze schůdků boeingu Air France na přistávací plochu v Západní Africe, cítila jsem, že tuto zemi miluji, voněla jako novorozeně.

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.

V české poezii pro děti je možné označit přinejmenším dvě období za její „zlatá léta“, období, kdy její obraz spoluvytvářely skutečné básnické osobnosti a kdy se v poezii pro děti otevíraly nové cesty a prostory. Prvními „zlatými léty“ byl beze sporu konec 19. století, kdy zazářilo trojhvězdí Sládek – Rais – Kožíšek plus F. S. Procházka. Druhým takovým plodným obdobím byla 40. léta 20. století, kdy vedle sebe současně tvořily výrazné osobnosti různých poetik – především V. Nezval a F. Halas.

Mohou knihy sloužit k psychoterapeutickým účelům? Měli bychom se denně povinně vracet k vybraným beletristickým knihám, aby skutečně ovlivnily náš život? A co má psychoterapie společného s vyprávěním příběhů? Na tyto a podobné otázky se snaží odpobědět tato esej.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Sísova ojedinělá kniha zaujme svým tématem, poznávací a výchovnou hodnotou, formou zpracování i zvolenou narací. Vypráví se v ní o komunismu v Československu v letech 1948–1989.

Druhý diskusní týden na iLiteratura.cz se věnuje české představě o současné francouzské literatuře. Proběhne v rámci série připravovaných rozhovorů vybraných osobností, pro něž jsme vytvořili zvláštní prostředí a dali jim název iLiFORUM.

Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe.

V loňském roce vyšly hned tři publikace, které se různými způsoby snaží zmapovat širokou škálu odlišných subkultur a životních stylů současnosti. Ukazují, že lidská tvořivost či kutilství se projevují na tisíc odlišných způsobů, i když se tak vytvářejí mikrosvěty navzájem nepříliš komunikující.

Zdar Magrisova románu tkví nakonec (i přes matoucí expozici, jíž by možná od počátku prospěl jednotnější dynamický tah, byťsi třeba jen „Coriolisovou silou“, místo nepřehledné změti na špinavé hladině, která může nesrozumitelným zapřádáním témat čtenáře hned odradit) v přesvědčivém konkrétním zobecnění témat při zachování vypjaté subjektivnosti a v lyrické mohutnosti, které díky tomu text záhy dosahuje.

Více než dvacet let po sametové revoluci a pádu komunismu u nás konečně začaly vycházet knihy, hledající odpovědi na otázky, jaký byl každodenní život a dokonce „psychologie“ komunismu, a co v „komunistickém životním stylu“ přetrvalo z předchozích dob. Jak se to jejich autorům daří? A není už podobných titulů naopak příliš?

Shrneme-li své srovnání, můžeme říci, že moderní malá rodina je společenská jednotka vyhovující člověku v jeho nejaktivnějším věku tím, že mu dává maximální svobodu a minimální omezení, zatímco klasická velkorodina omezuje člověka v jeho nejproduktivnějším období požadavkem disciplíny a ohledů k druhým i odčerpáváním jeho finančních příjmů, zato mu však zajišťuje péči v údobích, kdy sám o sebe pečovat nemůže. Její funkce je tedy daleko komplexnější a snad i společensky lepší.

Při psaní svých románů postupuje Orhan Pamuk tak trochu jako architekt, jímž se měl původně stát, než přeběhl k žurnalistice a posléze k literatuře. Po prvotním nápadu si načrtne poměrně přesný „půdorys“ zpravidla velmi komplikované stavby, potom promýšlí umístění každého kamene a vybírá materiál, jímž by je spojil, a jen zřídkakdy se nechá unášet postavami či dějem.

Princip neurčitosti patří dnes k učivu středoškolské fyziky. Zdá se ovšem, že otázka neurčitosti je obecnější povahy a důsažnosti, než jak byla zformulována pro oblast moderní exaktní vědy. Německý sociolog Arnold Gehlen považoval ve své knize Duch ve světě techniky (1957) fenomén neurčitosti dokonce za šifru doby a soudil, že se tento problém vynořil možná právě v moderním umění.

Do roku 2009, kdy byla Hertě Müllerové udělena Nobelova cena za literaturu, znalo její knížky jen pár rumunských čtenářů. Po téměř dvaceti letech historického, dokumentárního a vzpomínkového skládání minulosti se i krásná literatura kompletně vzpamatovala a několika románům z posledních let se dokonce podařilo oživit rumunskou literární scénu tematikou minulosti a paměti.

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

Existuje skutečný román o Jižním Městě? Co jsou to sídlištní stereotypy? Jak současní čeští spisovatelé předvídají budoucí vývoj sídlišť a jejich vztah ke „staré“ Praze? Dá se identifikovat specifická sídlištní spiritualita ztvárněná v krásné literatuře? A existují dnes nějací autoři, kteří by vytvářeli cosi jako „poetické sídlištní apologie“? Na tyto otázky se snaží hledat odpovědi následující text.

Lze hovořit o ukrajinské překladatelské škole? Slovenský ukrajinista Ivan Jackanin se domnívá, že ano. Ukrajinský překlad prošel a stále prochází vývojem, který je silně ovlivněn neustálým (dnešek bohužel nevyjímaje) potlačováním ukrajinské kultury a jazyka.

Česká literatura v cizině - jako první téma pro iLiFORUM, nový projekt těchto stránek. Cílem debaty bylo osvětlit tuto problematiku z nejrůznějších úhlů, konfrontací s pohledem druhých si i pro sebe ujasnit a zformulovat to, nad čím se jinak podrobněji nezamýšlíme, a současně umožnit každému, koho to zajímá, aby nahlédl do kuchyně těch, kteří se českou literaturou v cizině tak či onak zabývají.

Dnešní spisovatel není slavný, dokud se nestane známým po celém světě, a opravdu uznávaný nebude, dokud ho nebudou uznávat úplně všude. I míra ocenění, kterou mu projeví doma, se významně zvyšuje s mezinárodním uznáním jeho díla – z toho plyne narůstající internacionalizace literatury, která ovlivňuje způsob, jakým píšeme, a samozřejmě i to, co každý z nás čte. - Z textu přednášky Tima Parkse přednesené v lednu 2011 na literárním festivalu Writers Unlimited v Haagu.

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.