Dnešní spisovatel není slavný, dokud se nestane známým po celém světě, a opravdu uznávaný nebude, dokud ho nebudou uznávat úplně všude. I míra ocenění, kterou mu projeví doma, se významně zvyšuje s mezinárodním uznáním jeho díla – z toho plyne narůstající internacionalizace literatury, která ovlivňuje způsob, jakým píšeme, a samozřejmě i to, co každý z nás čte. - Z textu přednášky Tima Parkse přednesené v lednu 2011 na literárním festivalu Writers Unlimited v Haagu.

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.

Žánrovým a literárním interpretováním této knihyby chom se tentokrát daleko nedostali; mluvili bychom o detektivce, docela napínavé, působivé, tak trochu divné, lehce konspirační.

Téměř současně se vznikem psané literatury Romů v České republice, který se obvykle datuje do počátku 70. let 20. století, se v romské autorské tvorbě rozvíjí také téma hledání, artikulace a přehodnocování romské identity.

„Psát literaturu“ tradiční romské kultuře samozřejmě neodpovídá, tak jako to neodpovídá žádné jiné orální tradici. Tato nová romská kultura se rodí, řečeno s Arnoštem Gellnerem, z pouhé vzpomínky na tu dřívější. Přesto je folklorní tradice pro romskou literaturu „vzpomínkou“ rozhodující.

Lapeyreho sedmý román, jehož titul si autor vypůjčil od japonského básníka Issa (1763–1828), byl francouzskými kritiky přijat velmi vřele, jeho úspěch posléze korunovala i prestižní Prix Femina.

Žánry už nejsou, co bývaly. „Čisté žánry mě moc nezajímají,“ vyhlašuje svůj program Georgi Gospodinov ve Fyzice smutku a dodává: „Román není Árijec.“ Pokud se na tento text podívám optikou Penča Slavejkova, který rozděluje básníky na „lyrické“, kteří ve věcech hledají sami sebe, a „epické“, kteří hledají věci samy o sobě, pak musím prohlásit: „Ano, před námi je román, ale román lyricko-epický.“

O těch beletristických knihách, které mají za cíl „být útěchou“ – nejen fiktivnímu románovému lidstvu, ale i lidstvu skutečnému, tedy o knihách, kolem nichž se vytváří okruh zasvěcenců a cosi na způsob proto- či pseudonáboženského kultu, ať už z recese či doopravdy.

Příběh Elsje v podání Margriet de Moorové odpovídá do puntíku, mnohdy dokonce doslova, záznamu ve smolných knihách – tedy co se týče dívčina pobytu v Amsterodamu a popisu vraždy (o motivu zločinu se lze pouze dohadovat). Jak přesně se v polovině dubna 1664 do Amsterodamu dostala či z jakých rodinných poměrů pocházela, není známo.

Ťuhýk devítismrtihlav. Ostropestřec mariánský. Žlabatka listová. To jsou slova, jimiž nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 Herta Müllerová prosvěcuje totalitu a atmosféru života v zemi, kde panuje kult osobnosti.

Rokycanská prozaička Ilona Ferková (nar. 1956) patří k nejdéle a nejcílevědoměji publikujícím romským autorům; průřez její tvorbou přináší též prestižní antologie romské tvorby v ČR Čalo voďi / Sytá duše. Vychodila pouze základní školu, má však pověst vynikající, charizmatické vypravěčky.

Seznamy titulů nominovaných na Bookerovu cenu nezřídka překvapí a přitáhnou pozornost čtenářů ke zcela novému jménu. Tom McCarthy, jenž se s románem nazvaným tajuplně C stal favoritem loňského ročníku, takovým autorem je a zároveň není.

„Prohlašuju se za mytopoetického zajatce,“ říká v závěru románu Hmatatelný čas palermského rodáka Giorgia Vasty (1970) vypravěč Nimbus. Parafrázuje tak větu, s níž se příslušníci Rudých brigád vzdávali policii. Oni se ovšem cítili zajatci politickými. Nimbova parafráze v sobě shrnuje dvě ze tří hlavních témat románu: terorismus sedmdesátých let minulého století v Itálii a posedlost jazykem projevující se snahou obsáhnout svět pomocí slov.

Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.

Začátkem osmdesátých let sedí na lavičce v centru Miami tři kubánští spisovatelé. Kolem nich jsou palmy, jinak nikdo. Všichni tři jsou zoufalí a hladoví. Je jim 30 let, dívají se na řeku, na lodě, na zdvihací mosty. Žertují o všem možném a o ničem.

Román No a já u nás vychází jako v pořadí druhé dílo francouzské spisovatelky Delphine de Vigan. Ve Francii byl vydán už roku 2007 (pod názvem No et moi) a stal se významným mezníkem v autorčině tvorbě.

Knihu Co tvrdí Molero psal Dinis Machado s přestávkami skoro dva roky. Začal s ní až po „Karafiátové revoluci“ z dubna 1974, ač předběžný nástin, základní idea románu existovala, už když vznikaly Machadovy detektivky. Než se odvážil nabídnout text vydavateli, přečetl ho doma kamarádům z neliterární sféry. Reakce byly veskrze povzbudivé, ba přímo nadšené, plné obdivu.

Není v českých humanitních vědách mnoho projektů, které by si vytkly velký cíl a soustavně jej – třebaže v nepřízni doby a v nepravidelných intervalech – plnily. Připomínám namátkou Slovník středověké latiny v českých zemích, opera omnia M. Jana Husa a Jana Amose Komenského či záměr přeložit a vědecky komentovat všech dvacet knih pozdně antické encyklopedie Isidora ze Sevilly († 636) Etymologiae – Origines.

V posledních desetiletích se stal až překvapivě oblíbeným tématem u spisovatelů básník Ovidius. Na Ovidiovi je pro mnohé autory přitažlivý už jeho pohnutý osud, a pak zvláště jeho kniha Proměny, kterou mnozí rádi propojují přímo s básníkovým životem.

Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

O jedné z nejznámějších Morgensternových básní, groteskní baladě Tři zajíci, se traduje, že je vlastním výkladem autorovy poetiky.

Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí.

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Úvodní text k sérii rozhovorů o pojmu světový názor, jeho historii i současné využitelnosti.

Když se Zoli v závěrečné scéně nadechuje ke zpěvu, je to okamžik katarze. Odpustila svému milenci a zrádci v jedné osobě, tudíž smí odpustit i sama sobě a propustit nejbolestnější rukojmí, svůj vlastní hlas. Burcující příběh s řadou peripetií se tím trylkem sklenul v elegantním oblouku ke svému závěru, podrobnosti zůstaly za oponou.

Francouzský spisovatel MichelHouellebecq získal za román Mapa a území významnou literární cenu Prix Goncourt. Na tento oficiální „metál“ čekal poměrně dlouho – a několikrát ho měl opravdu na dosah.

Téměř ve všech oborech umění se zdá existence příslušného školství, tedy fakt, že adept tohoto umění musí projít určitou výukou, která jej zasvětí do základů řemesla, naprosto samozřejmá. Proměna podoby a funkce umění během posledního století nás sice naučila, že jsou i jiné možnosti, jak se jako umělec prosadit, nicméně stále platí, že houslistou, tanečníkem, hercem, zpěvákem, malířem či sochařem se člověk nejsnáze stane, pokud...

Román Kontrapunkt se odvíjí od tragické události v autorčině životě: její dcera zahynula při autonehodě. Nácvik Bachových Goldbergových variací přináší matce útěchu a vyvolává vzpomínky na dceru v různých životních stádiích i úvahy o vztahu matky a dcery obecně. Úvahy se prolínají se střípky z Bachova života a s pasážemi o technické stránce klavírní hry.

Minervina sova vylétá za soumraku… Slavná Hegelova věta z úvodu do Filozofie práva o osudovém zpožďování filozofie či moudrosti, které přicházejí vždy po činu, až ve chvíli, kdy je takříkajíc po všem a nic se nedá změnit, anebo v době, která se dekadentně hroutí do sebe, by se směle dala vetknout do záhlaví posledního románu Michaela Cunninghama Za soumraku.